ECLI:CZ:US:2019:4.US.4041.18.1
sp. zn. IV. ÚS 4041/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. P. K. a 2. D. D., obou zastoupených JUDr. Josefem Tichým, advokátem, sídlem Šaldova 217/7, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2018 č. j. 6 Tdo 948/2018-47, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. ledna 2018 č. j. 4 To 422/2017-441 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 19. července 2017 č. j. 2 T 92/2013-395, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Teplicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví napadených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jejich tvrzení došlo k porušení jejich ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") byli stěžovatelé uznáni vinnými ze spáchání trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), c) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a trestného činu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Těch se měli dopustit, stručně řečeno, tak, že stěžovatel, jako správce střelnice, za pomoci stěžovatelky nejprve slovně (vulgárně) a posléze i fyzicky napadli pracovníky České inspekce životního prostředí, provádějící na stěžovatelem spravované střelnici místní šetření. Při fyzickém konfliktu poškozeným odejmuli jejich služební fotoaparát, na který zaznamenávali výsledky šetření, z něj odejmuli paměťovou kartu a baterii a v takovémto stavu jej poškozeným vrátili. Za uvedené jednání byli oba odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. V dané věci šlo již o druhý rozsudek, když první rozsudek byl zrušen Nejvyšším soudem, který okresnímu soudu nařídil, aby blíže objasnil právní rámec činnosti poškozených jako úředních osob. K závěru o vině stěžovatelů dospěl okresní soud zejména na základě výpovědí poškozených a v blízkosti incidentu přítomných svědků. Průběh šetření a celého správního řízení pak soud zjistil ze spisu České inspekce životního prostředí, z nějž vyvodil oprávněnost šetření ze strany poškozených v areálu střelnice.
3. Proti odsuzujícímu rozsudku podali stěžovatelé odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu.
4. Proti usnesení krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil s právními závěry soudů nižších stupňů. Konstatoval, že okresní soud v druhém rozsudku dostatečně objasnil činnost poškozených. Tito byli ke svému úřednímu postupu dle dovolacího soudu zmocněni podle §76 odst. 1 písm. a) zákona č. 158/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpadech"). Do areálu střelnice mohli proto vstoupit, neboť jde o volně přístupný pozemek (a nikoliv uzavřený objekt). Ani ze zákona o zbraních, který definuje areál střelnice, kterého se stěžovatelé dovolávali, nelze dovodit opačný závěr. Dovolací soud tedy uzavřel, že poškození splnili všechny zákonné podmínky pro výkon své úřední činnosti. Vzhledem ke způsobu jednání stěžovatelů je zcela irelevantní, zda stěžovatel vykonával své oprávnění správce střelnice.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé obsáhle namítají, že poškození, jakožto údajné úřední osoby, nejednali při své činnosti v souladu se zákonem. S touto základní námitkou se soudy nevypořádaly buď vůbec, anebo způsobem odporujícím ústavním principům spravedlivého soudního rozhodování. Jde-li o konkrétní námitky, uvádí stěžovatelé zejména to, že se soudy nesprávně vypořádaly s právní definicí pojmu "střelnice". Ten je definován zákonem č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních), ve znění pozdějších předpisů, který upravuje stavbu a provozování střelnice včetně řady zákonných povinností a oprávnění správce střelnice (stěžovatele). Uvedený pojem však nelze vykládat tak, že jde o pozemek či otevřené prostranství, kam měli poškození volný přístup. Nadto stěžovatelé uvádějí, že právě v době vniknutí poškozených do daného objektu tam probíhala střelba, což vyvolalo i jednání stěžovatelů. Bez kontroly správce střelnice se po ní ani poškození nemohli pohybovat. A k povolení jejich pohybu nemohlo dojít údajným telefonním rozhovorem. Soudy dovozená zmocňující norma v zákoně o odpadech (ani v jiném soudy zmíněném předpise) neupravuje nijak způsob činnosti poškozených a ta se tak i v tomto aspektu ocitá mimo zákonný rámec. Poškození se tak stali narušiteli uvedeného objektu (porušující právo na soukromí a ochranu vlastnictví) v postavení podobnému zloději. Jednání stěžovatelů tak bylo oprávněné, jak vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu. Šlo o přiměřenou reakci na jednání poškozených (narušujících osobnostní a další práva stěžovatelů). Konečně dle stěžovatelů nebyl jejich jednáním naplněn ani znak násilí, vzhledem k jejich osobám (věku, zdravotnímu stavu) a popsanému průběhu konfliktu. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Přestože stěžovatelé výslovně nenavrhují zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jejich námitky fakticky směřují i proti jeho obsahu. Ústavní soud tedy přistoupil i k přezkumu tohoto napadeného rozhodnutí.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatelé namítají.
10. Co se týče skutkových námitek, stěžovatelé nadále předkládají svoji verzi skutkového děje, jejíž udržitelnost soudy souhrnným hodnocením všech důkazů vyvrátily. Úkolem Ústavního soudu přitom není, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
11. Z napadených rozhodnutí je zcela zřejmé, že soudy dovodily vinu stěžovatelů zejména z výpovědí poškozených, které vyhodnotil, v souladu se všemi ústavními zásadami, jako věrohodné. Ostatně skutkový stav nebyl stěžovateli v podstatě věci nijak významně rozporován, nýbrž právě pouze závěry z něj učiněné. Jde-li o dovození znaku násilí, je i vyřešení této otázky v kompetenci obecných soudů. V jejich výkladu, označujícím za násilí "vrážení rukama do těla poškozené, vytržení fotoaparátu z ruky, uchopení rukou za oděv pod krkem a přitlačení na karoserii vozidla", nelze spatřovat ústavně nepřípustnou svévoli.
12. Z právních námitek pak může Ústavní soud vyhodnotit jako relevantní pouze námitku o oprávněnosti jednání stěžovatelů, neboť tato námitka jako jediná může být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. Jiné stěžovateli uplatněné námitky se totiž týkají s věcí přímo nesouvisející otázky řádného výkonu činnosti České inspekce životního prostředí, kdežto předmětem napadených rozhodnutí obecných soudů byla trestnost napadení (verbálního a fyzického) poškozených a odcizení jejich fotoaparátu. Oprávněnost či neoprávněnost takového jednání nemůže odviset od složitých výkladů jednotlivých správních předpisů. Stěžovateli uplatněné námitky by mohly obstát ve správním řízení, ve kterém by stěžovatelé napadali zákonnost postupu poškozených.
Jde-li tak o hodnocení oprávněnosti jednání stěžovatelů, musí Ústavní soud přisvědčit rozhodnutí obecných soudů. I kdyby stěžovatelé nabyli dojmu, že jednání poškozených je protizákonné, lze jejich reakci označit za zcela zjevně nepřiměřenou. V souladu se závěry soudů je Ústavní soud toho názoru, že v dané věci nebyla dána žádná okolnost vylučující protiprávnost jednání stěžovatelů (srov. zejména §29 odst. 2 trestního zákoníku). Ani případné nesprávné jednání poškozených totiž nemohlo představovat takový útok na práva stěžovatelů, který by vyžadoval reakci, kterou stěžovatelé zvolili. Na rozdíl od případu zmiňovaného v ústavní stížnosti nebyla z jednání poškozených (na rozdíl od stěžovatelů) patrná jakákoliv jejich svévole. To konečně nenamítají ani stěžovatelé, když v celé ústavní stížnosti poukazují na rozdílné výklady správních předpisů. Každá tvrzená nezákonnost však není nutně svévolí, tím méně pak svévolí opravňující užití násilného jednání. Jednání stěžovatelů je tak v kontextu zjištěných skutkových okolností (předcházející telefonát se stěžovatelem, prokazování se poškozených průkazem i slovně, vulgární a násilné jednání) nepřípustné a neoprávněné.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu