ECLI:CZ:US:2019:4.US.4042.18.1
sp. zn. IV. ÚS 4042/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti J. L. a O. M., obou zastoupených JUDr. Zdeňkem Odehnalem, advokátem se sídlem v Brně, Dřevařská 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2018 č. j. 8 Tdo 977/2018-33, a proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2017 č. j. 4 To 331/2017-425, a Okresního soudu v Blansku ze dne 11. září 2017 č. j. 14 T 185/2016-391, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Blansku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Blansku (dále jen "nalézací soud") byli stěžovatelé uznáni vinnými ze spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku a zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství, za což byli odsouzeni k úhrnným trestům odnětí svobody v trvání 36 měsíců, podmíněně odloženým na zkušební dobu v délce 42 měsíců. Společně, a společně s dalším odsouzeným, jim byla uložena povinnost nahradit poškozeným škodu v rozsahu specifikovaném ve výroku. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem zrušil výrok o náhradě škody poškozené zdravotní pojišťovně, která byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
Právně zastoupení stěžovatelé ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítají, že v řízení nebyl řádně proveden revizní znalecký posudek popisující možný alternativní způsob vzniku zranění (podnapilého) poškozeného pádem na zem, a dále že svědek výslovně nepopsal ani kopy, ani šlapání na poškozeného. Nalézací soud pracoval jen s jednou verzí události a z provedených důkazů vyvodil nesprávné závěry, které odvolací soud převzal. Teprve Nejvyšší soud připustil možné zkrácení práva na spravedlivý proces, aniž by však předchozí rozhodnutí zrušil. Stěžovatelé takový postup považují za zásah do jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2,
36 odst. 1, 38 odst. 2 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Blansku (sp. zn. 14 T 185/2016) Ústavní soud vedle informací o průběhu řízení samotného zjistil, že námitky stěžovatelů v řízení jsou konstantní, obecné soudy se jimi zabývaly a vypořádaly se s nimi. Rozsudkem nalézacího soudu byly tři osoby uznány vinnými, že ve dvou útocích napadly opilého poškozeného; stěžovatelé se měli dopustit společně druhého napadení. Všichni zúčastnění byli kolegy z práce a v době konání místní taneční zábavy řešili vzájemné konflikty, v nočních hodinách a bez objektivního svědectví, které by jednoznačně popsalo, co přesně se událo. Soud proto vycházel jak z výpovědi účastníků řízení, kusých svědectví dalších osob popisujících útržkovitě konflikty,
a především ze znaleckého posudku (č. l. 43 - 86) popisujícího rozsah a příčiny zranění, které podle znalkyně mohlo vzniknout pouze aktivním útokem proti poškozenému. Stěžovatelé nechali vypracovat revizní znalecký posudek (č. l. 282 - 284), v němž znalec konstatoval pečlivé zpracování původního znaleckého posudku, které doplnil několika poznámkami, popsal možné příčiny vzniku zranění (zlomenina vřetení kosti) s tím, že není možné vyloučit ani pád poškozeného. V řízení před soudem byla v rámci svého výsledku (č. l. 350 verte - 352) znalkyně seznámena s druhým posudkem a k otázce vzniku zranění sice připustila možnost pádu, ovšem pouze s minimální pravděpodobností.
Tvrzeným opomenutím důkazu se zabýval Nejvyšší soud (odstavec 32 odůvodnění usnesení), který s odkazem na spis uvedl, že návrh stěžovatelů na provedení předloženého revizního znaleckého posudku nalézací soud nezamítl - v řízení byl poskytnut znalkyni, která sdělila, že koresponduje s jejím posudkem, a poskytla obhajobě odpovědi na dotazy týkající se dílčích odlišných názorů. Tímto postupem bylo důkaznímu návrhu obhajoby fakticky vyhověno a nebylo třeba důkazní návrh zamítnout, byť lze přisvědčit, že postup při provádění tohoto důkazu nebyl zcela bezvadný. Měl-li s předmětem trestního řízení souvislost a vypovídací potenci a nebyl-li důkazem nadbytečným, měl být proveden v souladu s trestním řádem (výslech znalce - §108 trestního řádu); nesplňoval-li ale náležitosti znaleckého posudku, měl být proveden jako listinný důkaz. K tomu dovolací soud uvádí: "Pokud soud výše uvedeným způsobem nepostupoval, dopustil se pochybení, v důsledku něhož došlo k porušení práva obviněných na spravedlivý proces. Uvedené porušení práv obviněných nicméně nebylo natolik zásadní, aby zpochybnilo, že řízení vnímané ve svém celku bylo spravedlivé, a opodstatňovalo nutnost rozhodnutí soudů nižších stupňů rušit. V dané věci je totiž stěžejní, že závěry obhajobou předloženého znaleckého posudku nejsou v žádném výrazném rozporu se závěry v řízení provedeného znaleckého posudku znalkyně."
Uvedený závěr Nejvyššího soudu sdílí i Ústavní soud, který reaguje pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která má reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. Ne každý postup obecného soudu, byť by i byl podle podústavního práva procesně vadný, je způsobilý zasáhnout ústavně zaručená práva. Stěžovatelé nebyli zkráceni v přístupu k soudu (čl. 36 Listiny) a jejich stíhání proběhlo ze zákonných důvodů (čl. 8 odst. 2 Listiny); nalézací soud sice neprovedl jeden důkaz procesně perfektně, s důkazem však pracoval, a stěžovatelům umožnil získat odpovědi na jejich otázky týkající se znaleckého posudku. Znalecké posudky korelovaly i s dalšími důkazy, a proto není takový postup, při němž výsledné rozhodnutí nalézací soud dostatečně odůvodnil, porušením čl. 38 Listiny ani porušením neviny.
V ostatních námitkách stěžovatelů nespatřuje Ústavní soud nic, co by svědčilo o tvrzeném zásahu do základních práv. Z napadených rozhodnutí i ze spisu nalézacího soudu je patrné, že obecné soudy se věcí důkladně zabývaly a na základě provedených důkazů učinily jednoznačný závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu; postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu