ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.977.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 977/2018-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 9. 2018 o dovoláních obviněných J. L. a O. M. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 4 To 331/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 14 T 185/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. L. a O. M. odmítají .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 11. 9. 2017, sp. zn. 14 T 185/2016, byli obvinění J. L. a O. M. uznáni vinnými přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustili ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byli shodně podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyřiceti dvou měsíců. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného M. J. a o nárocích poškozených na náhradu škody. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným M. J., J. L. a O. M. uložena povinnost, aby společně a nerozdílně uhradili poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, na náhradě škody částku 52 997 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému M. J. uložena povinnost uhradit poškozenému V. Š., bytem S., na náhradě škody částku 100 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným J. L. a O. M. uložena povinnost, aby společně a nerozdílně uhradili poškozenému V. Š., bytem S., na náhradě škody částku 400 Kč.
2. Podle skutkové věty výroku o vině označeného rozsudku byli obvinění M. J., J. L. a O. M. uznáni vinnými tím, že:
1. obviněný M. J.
dne 18. 10. 2015 v 00:45 hodin, před místním kulturním domem v obci J., na ulici N. K., v době konání místní zábavy napadl V. Š., a to tak, že při rozhovoru ho bezdůvodně udeřil pěstí do obličeje, následkem čehož V. Š. upadl na zem, poté k němu přistoupil a opakovaně, minimálně 4x ho udeřil pěstí do obličeje, kdy před údery se V. Š. chránil rukama, a nejméně 1x ho kopl do těla nohou, následně se V. Š. podařilo vstát a jeho dalšímu napadání zabránil svědek události, V. Š. vzniklo zranění spočívající ve zlomenině nosu, krvácení z nosu a rtu, v důsledku tohoto napadení dále došlo k poškození oblečeného trička, které měl v době napadení poškozený na sobě, a k hmotné škodě ve výši 100 Kč,
2. obvinění J. L. a O. M.
následně dne 18. 10. 2015 v 01:10 hodin, po odchodu V. Š. od kulturního domu na H. n. v J., před budovou J. cukrárny, obvinění J. L. a O. M. doběhli V. Š., snažili se jej chytit za ruce a napadali ho údery pěstí do ramen a přitom křičeli „Skoč pro M., ať si přijde taky kopnout“, kdy tímto byl myšlen obviněný M. J., V. Š. se v danou chvíli podařilo vysmeknout a utéct přes silnici směrem k prodejně lahůdek a v běhu si sundal bundu, kterou odhodil na pronásledovatele obviněné J. L. a O. M. ve snaze zdržet je, což se mu nepodařilo a byl před prodejnou lahůdek dostižen obviněným J. L., který mu podkopl nohy, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, byl uchopen obviněným J. L., který s ním smýkal po zemi a táhl ho přes silnici k místní trafice, přitom došlo k vysvlečení svetru poškozeného V. Š., který byl v danou chvíli do pasu nahý, a ve chvíli, co byl přes silnici odtažen k místní trafice, k němu přistoupil obviněný O. M.a do V. Š. společně s obviněným J. L. kopali a dupali na něj, kdy V. Š. si před napadáním chránil obličej zakrytím rukou, přičemž údery směřovaly do jeho rukou, do hlavy, do hrudi a do celého jeho těla, v jednu chvíli byl i škrcen, a po celou dobu napadání se snažil přivolat pomoc a křičel „Pomoc, prosím, nechte mě být, jde asi o nějaké nedopatření, toto přece není proti mně“, kdy při napadání obviněný O. M. křičel: „To máš za J.“, tento útok trval cca 20 minut, při kterém se snažil V. Š. vstát a z místa utéct a bylo mu v tom opakovaně bráněno fyzickým napadáním ze strany obviněných O. M. a J. L., k útokům na jeho osobu docházelo do doby, než okolo místa projížděl řidič vozidla P. D., když poškozenému V. Š. byla jednáním obou obžalovaných způsobena škoda roztržením riflových kalhot zn. H&M na kolenou ve výši 400 Kč a fyzickým útokem došlo u poškozeného ke zranění a otoku pravé tváře, zlomenině vřetenní kosti vlevo, zhmoždění rukou s oděrkami, zhmoždění ramene a kolena vlevo s oděrkami, oděrkám na pravém kolenu, v důsledku toho jeho citelné omezení v obvyklém způsobu života přesáhlo dobu šesti týdnů, kdy byla omezena schopnost používat levou horní končetinu k běžným úkonům.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podali odvolání obvinění J. L. a O. M. Obviněný J. L. svůj řádný opravný prostředek zaměřil na výroky o vině, trestu a náhradě škody, obviněný O. M. brojil proti výrokům o vině a trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 4 To 331/2017, byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen ohledně obviněných J. L. a O. M. a s přihlédnutím k §261 tr. ř. i ohledně obviněného M. J. ve výroku o náhradě škody týkající se poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. byla uvedená poškozená odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 4 To 331/2017, podali obvinění J. L. a O. M. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání.
5. Obviněný J. L. odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k), l ) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, že v tomto rozhodnutí chybí výrok, z něhož by bylo zřejmé, jak bylo rozhodnuto o jeho odvolání, a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Vytkl, že nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu. Podle jeho mínění je dokazování stiženo vadami a je neúplné, což má za následek nesprávné zjištění skutkového stavu a nesprávné rozhodnutí ve věci.
6. Měl za to, že odvolací soud, který rozsudek nalézacího soudu částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, opomněl rozhodnout o jeho řádném opravném prostředku. Obviněný odvoláním napadl všechny výroky rozsudku nalézacího soudu týkající se jeho osoby, zejména výroky o vině a trestu. Za této situace měl odvolací soud jeho odvolání zamítnout, odmítnout nebo na jeho podkladě rozsudek nalézacího soudu zrušit. Jestliže ale žádným takovým způsobem nerozhodl, dopustil se pochybení, jež naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Jeho rozhodnutí by proto mělo být zrušeno a věc by měla být vrácena k dalšímu řízení.
7. V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uvedl, že ačkoliv v napadeném rozhodnutí výrok o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání chybí, z textu odůvodnění tohoto rozhodnutí dovozuje, že úvahy odvolacího soudu směřovaly k zamítnutí odvolání.
8. Podle jeho názoru měl odvolací soud rozsudek nalézacího soudu zrušit, neboť trpěl vadou opomenutých důkazů mající za následek jeho nepřezkoumatelnost a nezákonnost.
9. Jako důkazy opomenuté označil důkazy, jež byly v hlavním líčení provedeny, mají vliv na posouzení podstatných skutečností a soud se s nimi přesto žádným způsobem nevypořádal. V této souvislosti zmínil výsledek dechové zkoušky a výpis volání předložený svědkem B. L. Z výsledku dechové zkoušky se podává, že poškozený V. Š. byl v době, kdy se měl skutek odehrát, ve stavu těžké opilosti. Tato skutečnost měla přímý vliv na jeho schopnost zapamatovat si a později reprodukovat skutkový děj. Ve spojení s dalšími důkazy, zejména s výpovědí svědka Z. T., vznikají důvodné pochybnosti o hodnověrnosti výpovědi poškozeného, který sám výpadky paměti v důsledku konzumace alkoholu potvrdil. Z výpovědi svědka Z. T. vyplývá, že cca 14 dnů či měsíc před incidentem mu poškozený telefonoval a žádal jej, ať pro něj přijede, čemuž svědek vyhověl a z J., kde jej našel ležet u telefonní budky, jej odvezl domů. Na to, že byl svědkem odvezen domů, se ale poškozený již druhého dne nepamatoval. Co se týče označeného výpisu volání, ten jednoznačně vyvrací popis skutku ve výroku o vině, neboť prokazuje, že poškozený nebo obviněný v době, kdy mělo dojít k fyzickému napadení, telefonovali se svědkem B. L. Tvrzení obžaloby o délce trvání fyzického napadání proto neobstojí. Argumentace odvolacího soudu, podle níž sama skutečnost, že poškozený vnímal - zřejmě i v důsledku své podnapilosti - trvání celého útoku delší dobu, tedy 15 minut, nezpochybňuje jeho výpověď, svědčí o tom, že soud vzal za prokázané, že útok netrval 20 minut, jak je uvedeno v popisu skutku. Obviněný se domnívá, že jestliže odvolací soud výpověď poškozeného v odvolacím řízení nezopakoval, nemůže ji na základě tohoto zjištění hodnotit.
10. Za důkazy opomenuté pokládal rovněž důkazy, jež byly soudu obhajobou předloženy, mají vliv na posouzení podstatných skutečností a soud je jako důkaz neprovedl. Zde poukázal na revizní znalecký posudek vypracovaný soudním znalcem MUDr. Jiřím Palarčíkem, CSc., jenž mimo jiné zpochybňuje závěr, že poškozenému byla způsobena těžká újma na zdraví. Z uvedeného znaleckého posudku se podává, že již tři týdny po zranění (po sejmutí sádrové fixace dne 10. 11. 2015) byl poškozený schopen sebeobsluhy, mohl provádět drobné úkony a nebyl citelně omezen v obvyklém způsobu života. Znalecký posudek navíc připouští jinou možnost mechanismu vzniku zranění, než je uvedena v popisu skutku.
11. Konečně za důkazy opomenuté označil důkazy, jež byly obhajobou navrženy, ale návrh na jejich provedení byl soudem zamítnut, aniž by k tomu byl zákonný důvod. Do této kategorie zařadil výpis z telefonních hovorů poškozeného ze dne 18. a ze dne 19. 10. 2015, znalecký posudek, který by posoudil hodnověrnost poškozeného, a rekonstrukci prověřující výpověď poškozeného. V souvislosti s výpisem z telefonních hovorů poškozeného akcentoval, že z provedeného dokazování vyplývá, že v době, kdy mělo dojít k útoku na poškozeného, měl tento několik telefonních hovorů. Z výpisu je přitom možné zjistit, kdy, jak dlouho a s kým poškozený hovořil, a je možné vyvrátit jeho tvrzení o tom, že v době hovoru byl fyzicky napadán. Jako nadbytečné lze provedení důkazu zamítnout pouze v případě, že určité tvrzení je již dostatečně prokázáno nebo vyvráceno jinými důkazy. V dané věci obžaloba na základě výpovědi poškozeného tvrdí, že obviněný poškozeného 20 minut surově bil. Toto tvrzení není jednoznačně prokázáno žádným jiným důkazem a může být vyvráceno důkazem, který byl obhajobou navržen a soudem zamítnut. Co se týče případného znaleckého posudku posuzujícího hodnověrnost poškozeného, zopakoval, že poškozený byl v době, kdy mělo ke skutku dojít, ve stavu těžké opilosti, svědecky bylo prokázáno, že již dříve měl v tomto stavu výpadky paměti, bylo prokázáno, že extrémně zveličil délku trvání konfliktu, a je zjevné, že jeho tvrzení o fyzickém napadení neprokazuje v celém rozsahu žádný jiný důkaz. V případě, že by znalec dospěl k závěru, že poškozený je nevěrohodná osoba, došlo by ke zpochybnění obžaloby. Nalézací soud ostatně o výpovědi poškozeného měl pochybnosti, když hlavní líčení konané dne 11. 4. 2017 odročil na neurčito právě za účelem vypracování znaleckého posudku na posouzení jeho hodnověrnosti. K navrhované rekonstrukci uvedl, že obhajoba provedla obhlídku místa, kde mělo dojít ke skutku, a usoudila, že vzhledem ke vzdálenosti jednotlivých míst, kde mělo dojít k dílčím útokům, se z časového hlediska skutek nemohl odehrát tak, jak je popsáno v obžalobě. Rekonstrukce by rovněž mohla objasnit mechanismus vzniku zranění.
12. Dále poznamenal, že soudy učinily z některých důkazů skutkové závěry, které z nich učinit nelze. V odůvodnění napadeného rozsudku je uvedeno, že svědek P. D. ve své výpovědi uvedl, že uviděl ležícího mladíka, od kterého posléze utíkali dva jiní muži. Nic takového ovšem z výpovědi svědka u hlavního líčení nevyplývá. Naznačená formulace je obsažena v úředním záznamu o podání vysvětlení, přičemž je v rozporu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti, aby skutečnost uvedená v úředním záznamu byla interpretována jako svědecká výpověď.
13. V kontextu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bez bližší argumentace vytkl, že zranění, která byla u poškozeného zjištěna, nelze považovat za těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 tr. zákoníku, a na skutek popsaný v obžalobě tak nelze aplikovat ustanovení §145 odst. 1 tr. zákoníku.
14. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 4 To 331/2017, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 11. 9. 2017, sp. zn. 14 T 185/2016, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
15. Obviněný O. M. odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. k), l ) tr. ř.
16. Vytkl nesprávnost rozsudku odvolacího soudu spočívající v absenci výroku o tom, jak bylo o jeho odvolání rozhodnuto. Uvedl, že o podaném odvolání rozhoduje odvolací soud některým ze způsobů uvedených v §253 a násl. tr. ř. – odmítne nebo zamítne odvolání, přeruší trestní řízení, resp. je zastaví, zruší napadený rozsudek nebo jeho část. Odvolací soud rozhodne sám či věc vrátí soudu prvního stupně, aby o ní znovu jednal a rozhodl. V posuzované věci obviněný svým řádným opravným prostředkem napadl výrok o vině. Rozsudek odvolacího soudu se však týká toliko výroku o náhradě škody poškozeného, žádný výrok o odvolání obviněného ze zákonem stanovených způsobů rozhodování napadený rozsudek neobsahuje. Obviněný je proto přesvědčen o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
17. Dále konstatoval, že odsuzující rozsudek nalézacího soudu napadl zejména pro vady řízení, které mu předcházelo, a pro porušení práva na obhajobu, jež měly vliv na správnost a zákonnost rozhodnutí. Nalézací soud neprovedl důkaz, který předložil, tj. znalecký posudek MUDr. Jiřího Palarčíka, CSc., a to aniž by vysvětlil, jaké důvody jej k tomu vedly. Obviněný je přesvědčen o opomenutí důkazu, o porušení práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces.
18. Uzavřel, že se lze domýšlet, že odvolací soud měl v úmyslu jeho odvolání jako nedůvodné zamítnout. Za tohoto stavu věci i navzdory absenci výroku o zamítnutí odvolání z důvodu právní jistoty namítl, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, neboť řízení, které rozsudku předcházelo, bylo zatíženo vadou a bylo porušeno právo obviněného na obhajobu (opomenutím důkazu navrženého a předloženého obhajobou), kdy tyto vady měly vliv na správnost a zákonnost rozhodnutí. V této souvislosti poukázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
19. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 4 To 331/2017, zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
20. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných uvedla, že námitky obsažené v mimořádných opravných prostředcích jsou uplatňovány od samého počátku trestního řízení, a soudy nižších soudů se jimi tudíž zabývaly. Ztotožnila se s názorem odvolacího soudu, že obvinění jsou ze skutku, jímž byli uznáni vinnými, usvědčováni výpovědí poškozeného V. Š., podporovanou svědectvím P. D.– zcela nezávislého svědka, který ani obviněné, ani poškozeného neznal. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zpracovaného znalkyní MUDr. Svatavou Duchoňovou, vyplynulo, že mechanismus vzniku zranění zcela odpovídá jednání popsanému ve skutkové větě výroku o vině, přičemž závěry týkající se charakteru zranění a mechanismu jeho vzniku byly znalkyní v hlavním líčení potvrzeny. Vzhledem k nastíněným skutečnostem proto s neprovedením dalších důkazů souhlasila. Ze znaleckého posudku zmíněné znalkyně nevyplynuly žádné rozpory, o kterých by bylo třeba rozhodnout revizním znaleckým posudkem. Co se týče namítaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., konstatovala, že je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, že soud druhého stupně, pokud vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá. Co do nevyhovění neúspěšné části opravného prostředku proto nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně. S ohledem na výše uvedené je přesvědčena, že meritorní rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jsou zjevně neopodstatněná.
III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání jsou zjevně neopodstatněná.
IV. Důvodnost dovolání
22. Oba obvinění odkázali shodně na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. k), l ) tr. ř., obviněný J. L. též na důvod dovolání obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Není od věci předeslat, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
23. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř.
24. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174, 3175): 1. řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo 2. odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo 3. řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
25. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněných nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, evidentně nevztahuje. Odvolací soud napadený rozsudek Okresního soudu v Blansku podrobil v řádném opravném řízení věcnému přezkumu a z podnětu odvolání obviněných tento rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně jich obou a s přihlédnutím k §261 tr. ř. i ohledně obviněného M. J. ve výroku o náhradě škody týkající se poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. uvedenou poškozenou odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V posuzované věci odvolání obviněných J. L. a O. M. nebyla odvolacím soudem výslovně ani zamítnuta, ani odmítnuta. Současně však z obsahu jeho rozhodnutí logicky plyne, že odvolání obviněných proti výrokům o vině a trestu neshledal důvodnými, a fakticky (aniž tak musel učinit i formálně samostatným výrokem, jak bude dále vysvětleno) je tak zamítl.
26. Lze tudíž uzavřít, že procesní situace obviněných byla srovnatelná s tou, již lze charakterizovat tak, že jejich odvolání byla zamítnuta jako nedůvodná poté, co odvolací soud meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obvinění odkázali na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., obviněný J. L. i na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
27. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
28. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
29. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
30. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K žádnému opomenutí důkazů v řízení nedošlo. Ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
31. Z obsahu trestního spisu se podává, že záznam o výsledku dechové zkoušky (č. listu 27), jakož i výpis volání předložený svědkem B. L. (č. listu 347 až 349) byly v hlavním líčení konaném dne 11. 4. 2017 podle §213 odst. 1 tr. ř. provedeny (č. listu 355). Není vadou rozsudku nalézacího soudu, že se jimi soud explicitně nezabýval, poněvadž je zjevné, že jde o důkazy svým významem okrajové, které nemohly mít žádný vliv na správnost a úplnost jeho skutkových zjištění. O opomenutí důkazu proto v tomto kontextu nelze hovořit. Co se týče návrhů na provedení důkazů výpisem hovorů poškozeného V. Š. (č. listu 335, 355, 379), znaleckým posudkem na věrohodnost poškozeného (č. listu 379) a rekonstrukcí na místě samém (č. listu 379), z předloženého spisu je zřejmé, že soud je v hlavním líčení konaném dne 6. 9. 2017 usnesením jako nadbytečné zamítl (č. listu 380), neboť naznal, že dokazování doplněné o tyto důkazy by předmětné trestní řízení neúměrně prodlužovalo, aniž by z hlediska prokázání skutkového stavu věci mělo zásadní význam (str. 12 rozsudku nalézacího soudu). S ohledem na to, že soud o důkazních návrzích rozhodl a toto své rozhodnutí také náležitě zdůvodnil, není ani v tomto případě existence vady v podobě opomenutých důkazů dána.
32. Z obsahu trestního spisu dále vyplývá, že návrh obviněných J. L. a O. M. na provedení předloženého revizního znaleckého posudku zpracovaného znalcem MUDr. Jiřím Palarčíkem, CSc. (č. listu 271 a 281), nebyl soudem prvního stupně zamítnut. Uvedený znalecký posudek předal v hlavním líčení konaném dne 11. 4. 2017 obhájce obviněného J. L. vyslýchané znalkyni MUDr. Svatavě Duchaňové, která poté, co jej krátce prostudovala a sdělila, že koresponduje s jejím posudkem, poskytla obhajobě odpovědi na dotazy týkající se dílčích odlišných názorů (č. listu 351). Vzhledem k této skutečnosti má dovolací soud za to, že předmětnému důkaznímu návrhu obhajoby bylo fakticky vyhověno, a absence zamítavého rozhodnutí tudíž nebyla namístě. Dovolatelům lze nicméně přisvědčit, že postup soudu při „provádění“ tohoto důkazu nebyl bezchybný. Jestliže se soud domníval, že revizní znalecký posudek znalce MUDr. Jiřího Palarčíka, CSc., měl s předmětem trestního řízení souvislost, měl vypovídací potenci, nebyl z hlediska relevantních zjištění důkazem nadbytečným a současně splňoval požadavky uvedené v §105 a násl. tr. ř.., měl jej provést v souladu s trestním řádem, tj. měl vyslechnout jeho zpracovatele, znalce MUDr. Jiřího Palarčíka, CSc. (§108 tr. ř.). Podle §110a věty první tr. ř. jestliže znalecký posudek předložený stranou má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný orgánem činným v trestním řízení. Dospěl-li soud naproti tomu k závěru, že revizní znalecký posudek znalce MUDr. Jiřího Palarčíka, CSc., sice měl s předmětem trestního řízení souvislost, měl vypovídací potenci, nebyl z hlediska relevantních zjištění důkazem nadbytečným, avšak nesplňoval náležitosti znaleckého posudku, měl jej provést jako listinný důkaz a předložit jej stranám (případně i svědkům a znalcům) k nahlédnutí a k případnému návrhu strany přečíst (§213 tr. ř.). Pokud soud výše uvedeným způsobem nepostupoval, dopustil se pochybení, v důsledku něhož došlo k porušení práva obviněných na spravedlivý proces. Uvedené porušení práv obviněných nicméně nebylo natolik zásadní, aby zpochybnilo, že řízení vnímané ve svém celku bylo spravedlivé, a opodstatňovalo nutnost rozhodnutí soudů nižších stupňů rušit. V dané věci je totiž stěžejní, že závěry obhajobou předloženého znaleckého posudku nejsou v žádném výrazném rozporu se závěry v řízení provedeného znaleckého posudku znalkyně MUDr. Svatavy Duchaňové. Znalec MUDr. Jiří Palarčík, CSc., na otázku, zda jsou odpovědi znalkyně na položené dotazy správné a objektivní, ve svém posudku uvedl, že odpovědi znalkyně jsou zpracovány pečlivě a lze je doplnit jen několika poznámkami (č. listu 273, 283).
33. K případnému extrémnímu rozporu je zapotřebí poznamenat, že obvinění jsou z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině usvědčováni výpovědí poškozeného V. Š. (č. listu 315 až 324) podporovanou výpovědí svědka P. D. (č. listu 312 až 314) a konvenující zejména se závěry znalkyně MUDr. Svatavy Duchaňové (č. listu 350 až 352). V dalším lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 14 až 15 rozsudku nalézacího soudu, str. 3 až 4 rozsudku odvolacího soudu), z nichž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudků v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelů, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
34. Protože obviněný J. L. svou výtku, že zranění, která byla u poškozeného V. Š. zjištěna, nelze považovat za těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 tr. zákoníku, a na skutek popsaný v obžalobě tak nelze aplikovat ustanovení §145 odst. 1 tr. zákoníku, nikterak argumentačně nepodpořil, dovolací soud toliko v krátkosti konstatuje, že se se závěry soudů stran užité právní kvalifikace plně ztotožňuje. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a v jeho odůvodnění, potažmo v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, výstižně obsahují všechny znaky nejen přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, ale i zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, jehož spáchání obviněný odmítá. Obvinění J. L. a O. M. tím, že na poškozeného agresivně fyzicky zaútočili, napadali jej údery pěstí do ramen, podkopli mu nohy, což vedlo k jeho pádu na zem, následně s ním smýkali po zemi a táhli jej přes silnici, posléze do něj kopali a dupali na něj, kdy údery směřovali do jeho rukou, hlavy, hrudi a do celého jeho těla, a v jednu chvíli jej i škrtili, v důsledku čehož poškozený utrpěl zranění popsaná ve skutkové větě výroku o vině mající za následek citelné omezení v obvyklém způsobu života přesahující dobu šesti týdnů, jinému úmyslně způsobili těžkou újmu na zdraví. Těžkou újmou na zdraví se podle §122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví zmrzačení [srov. písm. a) citovaného ustanovení], ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti [srov. písm. b)], ochromení údu [srov. písm. c)], ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí [srov. písm. d)], poškození důležitého orgánu [srov. písm. e)], zohyzdění [srov. písm. f)], vyvolání potratu nebo usmrcení plodu [srov. písm. g)], mučivé útrapy [srov. písm. h)], nebo delší dobu trvající porucha zdraví [srov. písm. i)]. Podle skutkové věty výroku o vině došlo u poškozenému k otoku pravé tváře, zlomenině vřetenní kosti vlevo, zhmoždění rukou s oděrkami, zhmoždění ramene a kolena vlevo s oděrkami a oděrkám na pravém kolenu, a v důsledku toho k citelnému omezení v obvyklém způsobu života přesahujícímu dobu šesti týdnů, kdy byla omezena schopnost používat levou horní končetinu k běžným úkonům. Podle vyjádření znalkyně MUDr. Svatavy Duchaňové (č. listu 85, 351) lze zranění hodnotit jako delší dobu trvající poruchu zdraví, neboť zejména zlomenina těla vřetenní kosti vlevo, která si vyžádala operaci, byla fixována sádrovou dlahou a pacient neměl možnost po dobu delší než šest týdnů používat ruku v podstatné míře. Vzhledem k tomu, že v soudní praxi se za delší dobu trvající poruchu zdraví skutečně považuje vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění omezující způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů, nelze mít proti závěru o způsobení těžké újmy na zdraví výhrad.
35. Pokud jde dále o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., dovolání lze podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá ve dvou alternativách. Jednak že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí. Druhou alternativou je pak ta, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, str. 3174, 3175).
36. Oba obviněni shodně namítli, že v rozsudku odvolacího soudu chybí výrok, z něhož by bylo zřejmé, jak bylo rozhodnuto o jejich řádných opravných prostředcích.
37. V kontextu této výtky je vhodné připomenout, že chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním (např. chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z nichž některému bylo vyhověno – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. 8 Tz 129/99, uveřejněný pod č. 34/2000 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 7 Tdo 91/2002, aj.). Naproti tomu se o chybějící výrok nejedná tehdy, pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně a ve zbytku opravný prostředek nezamítne (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, a ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, aj.), což je přesně situace, k níž v posuzované věci došlo.
38. V napadeném rozsudku však žádný výrok nechybí (ani není neúplný). Z obsahu trestního spisu se podává, že obviněný J. L. svůj řádný opravný prostředek zaměřil na výroky o vině, trestu a náhradě škody (č. listu 408 a 409) a obviněný O. M. odvoláním brojil proti výrokům o vině a trestu (č. listu 412 a 413). Odvolací soud poté, co shledal rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o vině a trestu správným a zákonným, výrok o náhradě škody ve vztahu k uvedené poškozené ve smyslu §254 odst. 3 tr. ř., podle něhož jestliže oprávněná osoba podá odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání, přezkoumal na podkladě odvolání obou obviněných – dovolatelů, nikoliv jen obviněného J. L., který je explicitně napadl. Rozsudkem ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 4 To 331/2017, napadený rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. ohledně obou jmenovaných obviněných a s přihlédnutím k §261 tr. ř. i ohledně spoluobviněného M. J. zrušil ve výroku o náhradě škody týkající se poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. uvedenou poškozenou odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Učinil tak podle odůvodnění rozsudku proto, že výrok o náhradě škody týkající se povinnosti obviněných M. J., J. L. a O. M. zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody částku 52 997 Kč neshledal správným, neboť poškozená nespecifikovala, jaká škoda byla způsobena samostatným útokem obviněného M. J. a jaká samostatným útokem obviněných J. L. a O. M. Zdůraznil, že obvinění nejednali společně, dvěma samostatnými útoky byla způsobena různá zranění, a proto nelze učinit výrok o tom, že jsou všichni tři povinni zaplatit škodu společně a nerozdílně. Z důvodu potřeby dalšího dokazování odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních.
39. Z výše uvedeného je zřejmé, že postup a způsob rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s dikcí §258 odst. 2 tr. ř. Podle §258 odst. 2 tr. ř. jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Poté, co odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o vině a trestu správným a zákonným, z podnětu odvolání obou obviněných směřujících proti výroku o vině jako výrok mající v tomto výroku přezkoumal i výrok o náhradě škody, přičemž s ohledem na existenci vady v tomto přezkoumávaném výroku napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněných J. L. a O. M. a s přihlédnutím k §261 tr. ř. i ohledně spoluobviněného M. J. zrušil ve výroku o náhradě škody týkající se poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky a podle §259 odst. 3 tr. ř., při nezměněných výrocích o vině a trestu, znovu rozhodl tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. uvedenou poškozenou odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. To, že výroky o vině i trestu ohledně dovolatelů shledal správnými, vyjádřil tím, že je ponechal beze změny, aniž by to nutně muselo být vyjádřeno zvláštním výrokem. Odvolání obviněných ve vztahu k výroku o vině a výroku o trestu nebylo možno zamítnout. Podle §256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné. Ve smyslu citovaného ustanovení postupuje odvolací soud jen tehdy, jestliže je odvolání nedůvodné v celém rozsahu, nelze je zamítnout pouze zčásti (k tomu srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1079/2002).
40. Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. jsou tudíž dovolání obviněných zjevně neopodstatněná.
41. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (oba dovolatelé), popř. podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (obviněný J. L., z čehož plyne, že je-li dovolání podáné s odkazem na tyto důvody dovolání zjevně neopodstatněné, platí totéž i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
42. Poněvadž jsou tedy dovolání obviněných J. L. a O. M. jako celek zjevně neopodstatněná, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 9. 2018
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu