ECLI:CZ:US:2019:4.US.4230.18.1
sp. zn. IV. ÚS 4230/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Kocourka, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, Ledčická 649/15, Praha 8 - Dolní Chabry, proti výroku III rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. září 2018 č. j. 51 A 28/2018-53, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Městského úřadu Český Krumlov, sídlem náměstí Svornosti 1, Český Krumlov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozhodl, že se zastavuje řízení o stěžovatelově žalobě v části, dle níž mělo být vedlejšímu účastníkovi (jako žalovanému) zakázáno pokračovat ve zveřejňování osobních údajů na webových stránkách dostupných na URL http://www.app.mestokrumlov.cz, a to konkrétně stěžovatelova jména, příjmení, adresy trvalého pobytu a e-mailové adresy v poskytování informací vedlejším účastníkem ze dne 26. 7. 2017 sp. zn. MUCK 38970/2017/FIN/Ond (výrok I), a dále vyslovil, že výše specifikovaný zásah vedlejšího účastníka byl nezákonný (výrok II), a také rozhodl, že vedlejší účastník je povinen nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 8 800 Kč (výrok III).
II.
Stěžovatelova argumentace
3. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že jej krajský soud napadeným rozhodnutím zkrátil o částku 3 400 Kč, neboť měl v souladu se zásadou úspěchu ve věci právo ještě na náhradu jednoho úkonu právní služby, kterým byla replika k vyjádření vedlejšího účastníka. Krajský soud přitom z repliky vycházel, nepřiznání této náhrady nijak neodůvodnil, a ani jej předem nevyrozuměl o tom, že mu nebudou náklady řízení přiznány v plné výši. Došlo tak k porušení zákazu překvapivých rozhodnutí a libovůle, jakož i práva na řádné odůvodnění. S poukazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3405/12 (N 201/67 SbNU 587) a ze dne 20. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3214/13 (N 150/78 SbNU 301) stěžovatel vyslovil názor, že došlo k podstatnému porušení jeho ústavních práv.
4. V další části ústavní stížnosti stěžovatel popisuje průběh řízení, zejména uvádí, že obdržel vyjádření vedlejšího účastníka k žalobě, že k tomuto vyjádření podal repliku, v níž reagoval na to, že vedlejší účastník upustil od nezákonného zásahu, a také se vypořádal s jeho námitkami, že zveřejnění nezavinil, že žaloba je podle §85 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") nepřípustná, opožděná, a že není ve sporu pasivně legitimován. Skutečnost, že mu náhrada za tento úkon nebyla přiznána, považoval stěžovatel za omyl, a proto požádal o opravu, krajský soud mu však sdělil, že k žádné chybě nedošlo, resp. že neshledal důvod pro přiznání předmětných nákladů. V této souvislosti stěžovatel namítl, že pokud tento důvod neshledal, měl to uvést v napadeném rozsudku a takovéto "doodůvodňování" nemůže napravit nepřezkoumatelnost rozsudku, navíc ani zde žádné důvody neuvedl, a jde tudíž o libovůli. Navíc krajské soudy ve věcech, kde zástupcem účastníků je jeho právní zástupce, opakovaně bez relevantního důvodu nepřiznávají či krátí náhradu nákladů řízení jím zastupovaných účastníků, a proto prý má jeho věc určitý přesah.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. ve vztahu k napadenému rozhodnutí žádný takový prostředek k dispozici v dané věci neměl; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní stížností je napadeno soudní rozhodnutí, kterým měl být stěžovatel údajně zkrácen o částku 3 400 Kč. Vzhledem k výši této částky jde zjevně o tzv. bagatelní věc [srov. §202 odst. 2, §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu], přičemž její význam ještě značně snižuje skutečnost, že uvedená částka představuje náhradu nákladů řízení, kdy z hlediska ústavnosti jde o problematiku podružnou, byť se někdy rozhodnutí o nákladech řízení může jeho účastníka citelně dotknout (což ovšem není tento případ). Přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu bagatelnost věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou bagatelnost, vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neuvádí nic, z čeho by bylo možné vyvodit, že by mohl být napadeným rozsudkem s ohledem na svou sociální situaci podstatným způsobem dotčen ve svých majetkových pozicích, mohla by mít posuzovaná věc ústavněprávní dimenzi pouze z hlediska kvalitativního, tj. kdy by namítaná pochybení byla takové povahy (intenzity), že by je bylo možné označit za zcela zásadní zásah do ústavně zaručených základních práv. Předpokladem úspěšného uplatnění ústavní stížnosti se tudíž předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek v podobě zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro posouzení věci zcela esenciální (viz např. usnesení ze dne 29. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 1835/15).
10. Takováto situace však v posuzované věci nenastala. Stěžovatel argumentuje tím, že pochybení, jehož se dopustil krajský soud, dosahuje ústavněprávní úrovně, přičemž se dovolává shora uvedených nálezů Ústavního soudu vydaných v obdobných věcech, kde obecné soudy - v rozporu se skutečností (obsahem spisu) - shledaly, že stěžovateli žádné náklady v řízení (konkrétně pak v řízení odvolacím) nevznikly. Odkaz na uvedené judikáty však nepovažuje Ústavní soud za zcela přiléhavý. V posuzované věci byl krajským soudem zřejmě opomenut jen jeden z více úkonů, které stěžovatel prostřednictvím svého zástupce učinil, a jde-li o ostatní úkony stěžovatelova právního zástupce, náhrada nákladů stěžovateli přiznána byla. Především pak v uvedených případech nešlo (z hlediska výše částky náhrady nákladů řízení, která byla předmětem "sporu") o bagatelní věc, resp. tento aspekt věci v nich nebyl Ústavním soudem posuzován. Z povahy věci přitom plyne, že k porušení ústavnosti může dojít pouze za předpokladu, jsou-li malé či dokonce zanedbatelné dopady posuzovaného zásahu na osobu stěžovatele "vyváženy" určitým principiálním významem dané věci.
11. Ústavní soud k takovému závěru nedospěl, neboť závažnost daného zásahu je minimální a prosté opomenutí jednoho úkonu pro stanovení náhrady nákladů řízení žádné závažné otázky z hlediska ochrany základních práv či svobod neotvírá. K poskytnutí ústavněprávní ochrany tak Ústavní soud nevidí ústavně relevantní důvod. Jen nad rámec posouzené věci připomíná závěry obsažené v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2018 č. j. 62 A 79/2018-72, ve kterém uvedený soud dospěl (ve skutkově i právně obdobné věci) k závěru, že stěžovateli nesvědčí právo na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 7 s. ř. s.), neboť mu nejde o právo samo, ale jen o vedení sporu. S tímto závěrem stěžovatel sice vyjádřil nesouhlas v ústavní stížnosti, tu však Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 8. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3476/18 odmítl.
12. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu