ECLI:CZ:US:2019:4.US.4255.18.1
sp. zn. IV. ÚS 4255/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, sídlem Revoluční 551/6, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018 č. j. 21 Cdo 2730/2018-379, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. února 2018 č. j. 8 Co 326/2017-336 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. února 2017 č. j. 22 C 167/2013-314, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a 1. obchodní korporace Měď Povrly a. s., sídlem Mírová 63, Povrly, a 2. obchodní korporace Česká pojišťovna a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal náhrady újmy na zdraví v souvislosti s pracovním úrazem (viz blíže sub 6). Stěžovatel požadoval po vedlejší účastnici 1. bolestné ve výši 12 900 Kč, náhradu ztížení společenského uplatnění ve výši 169 200 Kč a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 481 366 Kč (období od 1. 5. 2009 do 30. 10. 2013) a dále peněžitou rentu s účinností od 1. 11. 2013 ve výši 12 341 Kč měsíčně, spolu s úrokem z prodlení.
3. Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 27. 2. 2017 č. j. 22 C 167/2013-314 žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
4. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. 2. 2018 č. j. 8 Co 326/2017-336 tak, že potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 9. 2018 č. j. 21 Cdo 2730/2018-379 odmítl dovolání stěžovatele z důvodu jeho nepřípustnosti (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výroky II a III).
6. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel dne 24. 7. 2008 kolem 7.15 hodin utrpěl úraz, kdy se mu během výkonu zaměstnání u vedlejší účastnice 1. ve válcovně na mořící lince SMAP dostala pravá ruka s rukavicí pod váleček rovnačky, který mu způsobil destrukční poranění prstů pravé ruky, v důsledku čehož mu prsty musely být následně amputovány. Tento úraz se stěžovateli přihodil při plnění pracovních úkolů a obecné předpoklady odpovědnosti vedlejší účastnice 1. za vzniklou škodu tedy byly splněny. Současně se však naplnily podmínky pro úplné zproštění odpovědnosti vedlejší účastnice 1. za vzniklou škodu podle §367 odst. 1 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen "zákoník práce"), neboť škoda vznikla stěžovateli pouze tím, že zaviněně porušil pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně v provozu vedlejší účastnice 1. vyžadovány a kontrolovány. Tento zásadní závěr o zproštění odpovědnosti vedlejší účastnice 1. za škodu na vzniklém úrazu vychází z provedeného dokazování a zásadního skutkového zjištění, jež spočívá v tom, že stěžovatel fatálním způsobem porušil elementární bezpečnostní vnitřní předpisy vedlejší účastnice 1., neboť za použití ochranné rukavice čistil (započal čištění) rovnačky, aniž by předtím vypnul chod celé linky, a tím zaviněně porušil vnitřní bezpečnostní předpisy vedlejší účastnice 1. (všeobecné zásady bezpečnosti a ochrany zdraví při práci obsažené v zápisníku bezpečnosti práce, všeobecné zásady bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a technologický předpis TGP 630-00-07). Tento závěr o jednání stěžovatele, které předcházelo samotnému vzniku úrazu, se opírá o výpovědi svědků, spolupracovníků stěžovatele, kteří popřeli - ve vztahu k verzi stěžovatele o vzniku úrazu - že by stěžovatel těsně před úrazem měl zdravotní problémy či vykazoval nevolnost. Naopak z výpovědi svědka Jana Lukeše, hlavního technologa, bylo zjištěno, že bezprostředně po úrazu stěžovatel na otázku, zda čistil rovnačku, odpověděl kývnutím hlavy, tedy souhlasem. V jednání stěžovatele nelze spatřovat odvracení škody hrozící zaměstnavateli (vedlejší účastnici 1.), při kterém utrpěl pracovní úraz, a zaměstnavatel (vedlejší účastnice 1.) by se tak nemohl zprostit odpovědnosti zcela ani zčásti (§368 zákoník práce), neboť jediným možným řešením pro stěžovatele bylo, i za použití nouzového zařízení, vypnout celou linku. Z provedeného dokazování, zejména z výslechu svědků, spolupracovníků a bezpečnostního technika vyplývá, že na pracovišti každoročně bylo prováděno školení zaměstnanců o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci. Z originálu zápisníku bezpečnosti práce vyplývá, že stěžovatel tato školení absolvoval v příslušných termínech. Z uvedených důvodů je žaloba stěžovatele podle obecných soudů nedůvodná.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně garantovaných práv zejména v tom, že okresní soud a krajský soud nesprávně posoudily skutkový stav, a to v rozporu s provedeným dokazováním, a věc také nesprávně právně posoudily. Stěžovatel zejména uvedl, že tak, aby vyhověl své zákonné povinnosti zakročit k odstranění škody na majetku vedlejší účastnice 1. podle §249 zákoníku práce, vypravil se zkontrolovat válce rovnačky. Tyto však čistit nezačal a za chodu je ani v úmyslu čistit neměl. Při vizuální kontrole se mu udělalo nevolno, zavrávoral a do prostoru válců rovnačky upadl pravou rukou. Tím však zcela jednoznačně neporušil žádné předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci. Ke svému jednání byl naopak ze zákona povinen a jeho jednání mělo směřovat a směřovalo k odvrácení škody, která by jinak vznikla vedlejší účastnici 1., a v tomto smyslu došlo k pracovnímu úrazu v souvislosti s odvrácením hrozící škody.
Neposoudily-li tedy obecné soudy věc podle §368 zákoníku práce tak, že vedlejší účastnice 1. se nemůže své odpovědnosti zprostit, neboť k pracovnímu úrazu stěžovatele došlo za situace, kdy stěžovatel žádný právní předpis ani předpisy na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci neporušil, porušily ústavně garantovaná práva stěžovatele, a to zejména právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny, pročež se domáhá zrušení napadených rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, se podává z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je proto povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
12. Stěžovatel se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatel tak pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a vede k závěru o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
13. Ústavní soud nad rámec shora uvedeného konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu dovolání stěžovatele postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a také se svou ustálenou rozhodovací praxí, když přezkoumatelně odůvodnil, z jakých důvodů dovolání stěžovatele pro jeho nepřípustnost odmítl. Stejně tak postup obecných soudů byl ohledně zjišťování skutkového stavu věci i při následném právním posouzení řádně odůvodněn, přičemž Ústavní soud na výkladu §249, §367 odst. 1 písm. a) a §368 zákoníku práce provedeném obecnými soudy, tak jak je shrnut v bodě 6 tohoto usnesení, neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
14. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému stavu. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy v meritu předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
15. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu