ECLI:CZ:US:2019:4.US.4256.18.1
sp. zn. IV. ÚS 4256/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jana Musila o ústavní stížnosti O. V., zastoupené JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 15, proti rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 10. 2018, č. j. 13 Co 104/2018-966, a Okresního soudu v Děčíně ze dne 8. 2. 2018, č. j. 10 Nc 102/2013-913, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně jako účastníků řízení a a) M. N., b) nezletilé L. V. N., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Nezletilá vedlejší účastnice b) [dále jen "nezletilá" nebo "dcera"], nyní šestiletá, je společnou dcerou stěžovatelky (dále též "matka") a vedlejšího účastníka a) [dále též "otec"]. Napadeným rozsudkem okresního soudu byla nezletilá svěřena do péče matky (výrok I), rozsah styku s otcem byl stanoven na každý lichý víkend od pátku 15:00 do neděle 18:00, o vánočních svátcích každoročně ve dnech 26. 12. od 10:00 do 29. 12. do 18:00, o jarních a velikonočních prázdninách ve střídavém režimu každý druhý rok a o letních prázdninách vždy jeden týden v měsíci dle výběru otce - to vše s předáváním a vracením nezletilé v místě bydliště matky (výrok IV). Otci bylo stanoveno výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně od narození nezletilé do 30. 6. 2017, dále ve výši 5 000 Kč měsíčně (výrok II), a zároveň uloženo zaplatit na dlužném výživném 29 645 Kč (výrok III).
K odvolání obou rodičů odvolací soud uvedený rozsudek přezkoumal a změnil úpravu styku nezletilé s otcem i výši stanoveného výživného. Úpravu běžného styku ponechal odvolací soud ve stejném rozsahu, rozšířil však období letních prázdnin na dva týdny pobytu nezletilé u otce v každém měsíci; dále upravil střídání období vánočních svátků - dny 23. 12. od 16:00 do 26. 12. do 10:00 v každém lichém kalendářním roce a dny 26. 12. od 10:00 do 29. 12. do 18:00 v každém sudém kalendářním roce. Místo předávání nezletilé ponechal odvolací soud v bydlišti matky. Změnu úpravy výživného provedl odvolací soud tak, že stanovil otci výživné ve výši 4 000 měsíčně od narození dcery do 31. 8. 2018 a od 1. 9. 2018 do budoucna ve výši 6 000 Kč.
Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu a rozsudek nalézacího soudu v rozsahu výroků II, III a IV. Hlavní námitkou stěžovatelky v otázce úpravy styku je tvrzení, že se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádaly se závěry znalkyně, které plynou ze znaleckého posudku, a styk nezletilé s otcem oba upravily v přímém rozporu s nimi. Stěžovatelka je toho názoru, že posouzení vhodnosti úpravy styku je otázkou odbornou, nikoli právní a soudy jsou povinny názor znalce respektovat. Podle stěžovatelky je v demokratickém právním státě nepřípustné, aby si soudy uzurpovaly pravomoc rozhodovat o otázkách odborných (§127 o. s. ř.).
Stěžovatelka dále brojí i proti výrokům obou soudů ohledně úpravy vyživovací povinnosti. Jestliže odvolací soud zjistil čistý měsíční příjem otce ve výši 77 738 Kč, pak z tabulek Ministerstva spravedlnosti vyplývá adekvátní výše výživného cca 13 000 Kč měsíčně; stěžovatelka přitom navrhovala pouze 10 000 - 12 000 Kč měsíčně. Odůvodnění odvolacího soudu stran nákladů, které otci vznikají při realizaci styku s dcerou, je podle stěžovatelky nepřezkoumatelné a nemůže obstát ve světle nálezu sp. zn. I. ÚS 336/2000 ze dne 22. 5. 2002. Celkově obecné soudy svá rozhodnutí z pohledu stěžovatelky zatížily vadami, které mají za následek porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, i porušení čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost je sice přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, je však zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další přezkumnou instancí, jeho posláním je ochrana ústavnosti. K výkladu a aplikaci podústavního práva jsou povolány obecné soudy, Ústavní soud jim pouze poskytuje vodítko, jak se v ústavněprávních mantinelech při jejich rozhodovací činnosti pohybovat.
Z judikatury Ústavního soudu, na kterou stěžovatelka ve svém podání odkazuje, je pro projednávanou věc relevantní pouze citovaný nález sp. zn. I. ÚS 336/2000, v němž Ústavní soud vyslovil požadavky kladené na řádné a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí. Se závěry tohoto nálezu ani další judikaturou Ústavního soudu však napadená rozhodnutí nejsou v rozporu. Právě v citovaném nálezu Ústavní soud zdůraznil, jako mnohokrát předtím i poté, že není obecným soudům nadřízen a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat prováděné dokazování.
Ústavní soud se neztotožňuje s náhledem stěžovatelky, podle kterého obecné soudy nevypořádaly závěry znalkyně a rozhodly v příkrém rozporu s nimi, čímž si nedůvodně uzurpovaly pravomoc rozhodovat o otázkách odborných. Je to nepochybně soud, kdo nese odpovědnost za rozhodnutí ve věcech péče o nezletilé, nikoli znalec. Znalecké posudky představují jeden z řady důkazních prostředků, které soud bere při svém rozhodnutí v potaz a které hodnotí v duchu zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.); tato zásada je odrazem samotného principu nezávislosti moci soudní a nezávislosti osoby soudce ve smyslu čl. 81 a 82 Ústavy.
Z přiloženého znaleckého posudku i protokolu z jednání, při kterém byla znalkyně vyslechnuta, je zřejmé, že stěžovatelka interpretuje závěry znalkyně tendenčně a záměrně přehlíží jejich objektivní vyznění. Obecným soudům nelze vytýkat, že by tento důkazní prostředek hodnotily nesprávně či nelogicky. Navíc odvolací soud správně upozornil, že není nevýznamnou skutečností věk dítěte ve spojitosti s dobou, která od vypracování znaleckého posudku uplynula; pětileté a sedmileté dítě jsou osobnosti různého stupně vyzrálosti. Ze závěrů posudku lze proto vycházet v otázce dosavadního fungování "rodiny" a předpokladů rodičů dostát svým povinnostem, avšak nejde o jediný ani stěžejní důkaz. Odvolací soud neshledal nutným zatěžovat nezletilé dítě novým znaleckým zkoumáním a úsudek o aktuálním stavu věci a atmosféry v rodině byl schopen učinit i z jiných důkazních prostředků - takový postup je legitimní a plně na úvaze soudu, pokud své rozhodnutí řádně zdůvodní.
Z předmětného znaleckého zkoumání vyplynulo, že situace v rodině (schopnosti rodičů i vývoj dítěte) je až na značně konfliktní vztah rodičů normální. V obou domácnostech je pro dítě zajištěno zázemí, oba rodiče mají rovnocenné výchovné předpoklady a dítě má kladný vztah k oběma z nich. S ohledem na nízký věk tíhne nezletilá přirozeně více k matce; proto znalkyně doporučila při meritorní úpravě styku zachovat dosavadní model a do budoucna nevyloučila další rozšíření styku. Okresní soud rozšířil napadeným rozsudkem zatímní úpravu poměrů v tom smyslu, že nezletilá měla s otcem trávit každý lichý víkend již od pátku 15:00 namísto soboty 10:00, což nelze z pohledu Ústavního soudu vnímat "dramaticky". Předním hlediskem je zde nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, který je třeba zkoumat vždy v kontextu každé konkrétní kauzy. Situace by byla zajisté odlišná, pokud by dítě mělo potíž trávit u druhého rodiče čas přes noc. Jelikož však zde nejde o takový případ, nezletilá s otcem vychází dobře a ráda s ním tráví čas, nelze tuto změnu v meritorním rozhodnutí oproti dřívější zatímní úpravně vnímat jako zásadní. V projednávané věci proto nenastal případ extrémního rozporu právních závěru se skutkovými zjištěními, jak se domnívá stěžovatelka. Ústavní soud nadto kvituje změnu úpravy styku v čase vánočních svátku ze strany odvolacího soudu v souladu s nálezem sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017.
Odůvodnění napadených rozhodnutí obstojí i v otázce úpravy výživného. Přestože odvolací soud původní závěr nalézacího soudu změnil, z jeho rozhodnutí jsou seznatelné přesvědčivé důvody, proč tak učinil. Odvolací soud navázal zvýšení výživného k okamžiku, kdy nezletilá nastupovala školní docházku, nikoli k momentu narození dalšího dítěte stěžovatelky, k němuž vedlejší účastník a) nemá vyživovací povinnost. Stanovenou výši výživného obecné soudy považovaly za adekvátní vzhledem k nákladům, které při realizaci styku s nezletilou nese výhradně otec a které nejsou při vzdálenosti bydlišť rodičů (135 km) zanedbatelné. Stěžovatelka označila tuto část odůvodnění odvolacího soudu za nepřezkoumatelnou a předložila Ústavnímu soudu vlastní kalkulaci nákladů těchto cest.
Ústavní soud na tomto místě upozorňuje, že náklady vynaložené při realizaci styku se neomezují pouze na finanční, nýbrž také na časovou zátěž, kterou rodič nese a kterou je vhodné spravedlivě kompenzovat. V ideálním případě by tato zátěž měla být rovnoměrně rozložena mezi oba rodiče. Odvolací soud v daném případě shledal, že stěžovatelka je vedle nezletilé matkou novorozence, a proto není vhodné, aby nezletilá byla předávána v místě bydliště otce. Uvedený závěr je legitimní a odpovídá skutkovému stavu - pak je k této skutečnosti nicméně třeba přihlédnout právě při stanovení výše výživného, jak obecné soudy správně učinily.
Odkaz stěžovatelky na tabulky Ministerstva spravedlnosti, které orientačně normují výši výživné při konkrétní výši příjmů povinného rodiče, nepovažuje Ústavní soud za relevantní. Soud je v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy vázán toliko zákonem. Zákonem je v tomto případě §913 an. občanského zákoníku, které žádné tabulky neobsahují. Tabulky mohou sloužit především jako podklad pro uzavření dohod o výživném - i nadále jsou určujícími kritérii pro stanovení výživného možnosti a schopnosti povinného a odůvodněné potřeby oprávněného.
Závěrem Ústavní soud uvádí, že žádný soud nedokáže konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti obou. Nedojdou-li dohody, vždy bude jeden z nich nespokojen, bude se cítit ukřivděn a bude pokračovat v předmětném řízení podáváním nových a nových návrhů, čímž se vystupňuje vzájemný konflikt, který bude negativně působit především na dítě. Dítě má dva rodiče a jeho nejlepším zájmem je v obecné rovině mít pevný a rovnocenný vztah k oběma z nich, včetně času, který s nimi může trávit, a péče, které se od nich může dočkat. Je tedy na stěžovatelce a vedlejším účastníku a) jako na rodičích nezletilé, zda stráví následujících 10 let, než nezletilá dospěje, v soudní síni, nebo zda každý z nich částečně upozadí své potřeby a touhy ve prospěch společného dítěte a vyvine skutečnou snahu k nalezení fungujícího kompromisu, ať už vlastními silami či za asistence odborníků.
Stěžovatelka spojila s ústavní stížností také návrh na odklad vykonatelnosti a přednostní projednání věci. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnosti týkající se opatrovnických věcí vyřizuje Ústavní soud vždy přednostně, rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky bez prodlení a nebylo tak nutno rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti samostatně. Tento akcesorický návrh Ústavní soud neshledal důvodným, jak patrno z osudu ústavní stížnosti.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu