ECLI:CZ:US:2019:4.US.4266.18.1
sp. zn. IV. ÚS 4266/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. S., zastoupené opatrovníkem J. H., právně zastoupené JUDr. Janem Vavruškou, advokátem, sídlem Rumjancevova 696/3, Liberec 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. listopadu 2000 č. j. 35 Co 541/2000-21 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. června 2000 č. j. 10 C 413/2000-10, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na respektování rodinného a soukromého života a obydlí podle čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 12 odst. 1 a 3 Listiny a čl. 8 Úmluvy, na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy a na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") bylo přivoleno k výpovědi z nájmu ve výroku blíže specifikovanému bytu v Liberci, který stěžovatelce (jako žalované) vypovědělo město Liberec (jako žalobce). K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu shora označeným rozsudkem potvrdil.
3. Na doplnění možno uvést, že posledně uvedený rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dne 16. 10. 2017 dovoláním, to však Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 3. 2018 č. j. 26 Cdo 290/2018-177 jako opožděné odmítl.
4. Proti všem těmto rozhodnutím obecných soudů pak stěžovatelka podala ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 1. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 1170/18 odmítl s tím, že směřuje-li proti shora označenému usnesení Nejvyššího soudu, jde o zjevně neopodstatněný návrh a ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů jde o návrh nepřípustný podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť účinným prostředkem ochrany stěžovatelčiných práv je zde žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), kterýžto prostředek však stěžovatelka nevyčerpala, protože o něm dosud nebylo rozhodnuto.
5. Podáním ze dne 30. 1. 2017 (doplněným podáními ze dne 4. 5. 2017, 29. 8. 2018 a 19. 10. 2018) stěžovatelka napadla v záhlaví označené rozsudky*) žalobou pro zmatečnost, a to z důvodu uvedeného v §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř., kterou však okresní soud usnesením ze dne 14. 12. 2018 č. j. 10 C 413/2000-233 zamítl, a to z důvodu uplynutí tříleté lhůty, jež je pro podání žaloby stanovena v §234 odst. 2 o. s. ř. Jak vyplynulo ze sdělení okresního soudu ze dne 27. 3. 2019, stěžovatelka podala v této věci odvolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.
6. Proti v záhlaví označeným rozsudkům*) brojila stěžovatelka u okresního soudu žalobou pro zmatečnost podanou také z důvodu uvedeného v §229 odst. 3 o. s. ř. V této věci rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 2. 2019 č. j. Ncp 1013/2018-31 podle §104a o. s. ř. tak, že k projednání a rozhodnutí věci je v prvním stupni příslušný soud, jehož rozhodnutí bylo napadeno, a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Ze sdělení krajského soudu ze dne 4. 4. 2019 vyplynulo, že tato věc je vedena u tohoto soudu pod sp. zn. 30 Co 68/2019 a že dosud v ní nebylo rozhodnuto.
7. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá použití §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a to z toho důvodu, že v řízení o žalobě pro zmatečnost, podané již v lednu 2017, dochází ke značným průtahům, vzhledem k čemuž jí může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. K tomu uvedla, že újma jí vznikla v minulosti, když definitivně přišla o domov a majetek, nyní může utrpět další závažnou újmu v podobě ztráty důvěry v právní stát a ve spravedlnost, přičemž poukázala na svůj věk (77 let) a zdravotní stav.
8. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
9. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
10. Jak vyvodil Ústavní soud ve výše uvedeném usnesení, stěžovatelka má k dispozici procesní prostředek k ochraně svých práv, tj. žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, tento prostředek sice podala, ale protože o něm nebylo dosud rozhodnuto, nedošlo k jeho vyčerpání. Ústavní stížnost tudíž není ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná.
11. Podle §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu tento soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jestliže v řízení o podaném opravném prostředku podle posledně uvedeného ustanovení dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka ve spojitosti s napadenými rozsudky žádnou aktuálně hrozící újmu, jež by byla závažné a neodvratitelné povahy, netvrdila, a tedy ani neprokázala, a takovouto újmu nelze vyvodit ani s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Napadené rozsudky, jimiž bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu, nabyly právní moci dne 16. 1. 2001, a jak plyne z ústavní stížnosti, stěžovatelka přestala předmětný byt užívat (vyklidila jej) nejpozději v roce 2006, kdy mělo dojít k jeho směně, přičemž v současnosti je nájemkyní bezbariérového bytu 2+1, jehož vlastníkem je město L. K tvrzení stěžovatelky, že řízení trvalo bezmála 19 let, nutno uvést, že pravomocně bylo skončeno již v roce 2001 a "znovuotevřít" se jej stěžovatelka pokusila až v roce 2017 dovoláním a žalobou pro zmatečnost prostřednictvím svého syna (jako opatrovníka), a to s tvrzením, že již tehdy neměla procesní způsobilost. A došlo-li snad k průtahům v řízení o žalobě pro zmatečnost podané podle §229 odst. 3 o. s. ř., bylo třeba využít možností, které právní řád v tomto směru účastníkům řízení poskytuje, tzn. podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích).
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj
---------------------------------------
*)ve znění opravného usnesení ze dne 29. 5. 2019