ECLI:CZ:US:2019:4.US.517.19.1
sp. zn. IV. ÚS 517/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti Viktora Chornouse, zastoupeného JUDr. Jindřiškou Kořínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Melantrichova 477/20, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2018, č. j. 30 Cdo 3317/2018-373, a rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2017, č. j. 3 Co 193/2015-309, a Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2015, č. j. 37 C 70/2012-231, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Jiřího Maňáka a Jiřiny Maňákové, jako vedlejších účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovateli bylo v řízení o žalobě vedlejších účastníků na ochranu osobnosti napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") uloženo upustit od neoprávněného pořizování snímků a záznamů vedlejších účastníků (výrok I), zaslat jim písemnou omluvu (výrok II) a nahradit náklady řízení (výrok III). Nalézací soud vzal za prokázané, že stěžovatel a vedlejší účastníci jsou sousedé, mezi kterými panují napjaté vztahy, doprovázené soudními spory o zřízení věcného břemene práva cesty a různými stížnostními podněty adresovanými orgánům státní správy. "Nevyžádaná aktivita" na straně stěžovatele byla podle nalézacího soudu v řízení prokázána, a proto žalobě vyhověl. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") uvedený rozsudek potvrdil a uložil stěžovateli nahradit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl dovolání stěžovatele z toho důvodu, že nenaplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. a přiznal vedlejším účastníkům náhradu nákladů dovolacího řízení.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 téhož zákona.
Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele z toho důvodu, že nenaplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), v němž přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Výkladem §75 zákona o Ústavním soudu zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání, jde o případ, kdy stěžovatel řádně nevyčerpal opravné prostředky.
Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda dovolací soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí. V části směřující proti rozhodnutím odvolacího a nalézacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná; námitky vznášené vůči postupu těchto soudů Ústavní soud dále nezkoumá a soustředí se pouze na námitky proti rozhodnutí soudu dovolacího.
Proti usnesení Nejvyššího soudu brojí stěžovatel s odůvodněním, že jeho podání dovolací soud odmítl mechanicky a nepřihlížel k případu stěžovatele individuálně v kontextu celého soudního řízení. Nejvyšší soud si svou rozhodovací praxí, v níž předkládá obecný návod, jak má dovolání vypadat, aby se jím mohl zabývat, podle stěžovatele usnadňuje práci, což mu nepřísluší - jeho postup představuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
K tomu Ústavní soud uvádí, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při jakékoliv pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve spojení s §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Nejvyšší soud podání stěžovatele zhodnotil jako relativně obsáhlé, neobsahující však náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., neboť stěžovatel neuvedl žádnou konkrétní právní otázku ani žádné rozhodnutí, od kterého se měl odvolací soud v posuzované věci odchýlit. Z dovolání stěžovatele je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že nesouhlasí s pro něj nepříznivým rozhodnutím obou soudů a jeho námitky směřují především proti skutkovým zjištěním; samotný nesouhlas s výsledkem řízení nicméně přípustnost dovolání založit nemůže.
Ústavní soud přezkoumal dovolání a právní hodnocení Nejvyššího soudu, jehož rozhodnutí je logicky odůvodněné, přesvědčivé a odpovídající obsahu dovolání stěžovatele. I pro řízení o ústavní stížnosti platí, že samotný nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení nemůže založit opodstatněnost jeho podání k Ústavnímu soudu; právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny neznamená právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího, jak správně uvedl v napadeném usnesení i Nejvyšší soud. Ústavní stížnosti je proto v části směřující proti usnesení dovolacího soudu zjevně neopodstatněná.
V citovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 byl přijat navazující závěr, podle kterého nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. S odkazem na tento závěr je třeba ve vztahu k napadeným rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu odmítnout ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť stěžovatel nesplnil podmínku řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 3. 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu