ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3317.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 3317/2018-373
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobců a) J. M., narozeného dne XY a b) J. M., narozené dne XY, obou bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Václavem Láskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 1/65, proti žalovanému V. Ch. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jindřiškou Kořínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Melantrichova 477/20, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 70/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2017, č.j. 3 Co 193/2015-309, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalobci J. M. na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.363,80 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Václava Lásky, advokáta se sídlem v Praze 5, Štefánikova 1/65.
III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalobkyni J. M. na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.363,80 Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Václava Lásky, advokáta se sídlem v Praze 5, Štefánikova 1/65.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobci se žalobou na ochranu osobnosti ze dne 18.6.2012 domáhali proti žalovaném zdržení se protiprávního pořizování videonahrávek a fotografií a dále omluvy za újmu způsobenou jejich pořizováním. Jednání žalovaného považují za nepřiměřený zásah do svých osobnostních práv, neboť záznamy a fotografie nebyly pořízeny ani použity se svolením žalobců.
Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. dubna 2015, č.j. 37 C 70/2012-231, uložil žalovanému ve výroku I. povinnost upustit od neoprávněného pořizování obrazových snímků a obrazových a zvukových záznamů týkajících se žalobců nebo projevu jejich osobní povahy. Výrokem II. rozhodl, že žalovaný je povinen zaslat žalobcům písemnou omluvu ve znění: „Omlouvám se Vám, že jsem opakovaně bez vašeho svolení a proti Vaší vůli pořizoval videozáznamy a fotky Vás, Vašeho domu, včetně dvora a Vašeho majetku. Nad svým jednáním vyjadřuji lítost.“ Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobě vyhověl, neboť po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný pořizuje fotografickou dokumentaci a záznamy žalobců, jejich činností a majetku bez jejich souhlasu.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. srpna 2017, č.j. 3 Co 193/2015-309, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a určil, že žalovaný je povinen zaplatit každému z žalobců na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5.566 Kč k rukám jejich právního zástupce. Odvolací soud souhlasil se závěry soudu prvního stupně, že žalobci byli žalovaným fotografování přes jejich nesouhlas. Odkázal na článek 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence a žalobcům tak přísluší právo se proti neoprávněnému zachycení podoby a jeho neoprávněnému rozšiřování ze strany jiného soukromého subjektu bránit. Z těchto zásad vychází i judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu, podle které je možné zachytit podobu člověka pouze s jeho svolením. Námitku žalovaného, že není patrné, kdo záběry pořídil, neakceptoval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dne 4. června 2018 včasné dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud se podle dovolatele „zcela odmítl zabývat argumentací žalovaného, který zpochybnil své vlastnické právo k záznamovému zařízení, jež mělo pořídit obrazové záznamy žalobců“ a „nevypořádal se s argumentací žalovaného o tom, že záznamy byly pořizovány výhradně k ochraně vlastnického práva žalovaného a jeho rodiny, když byl výhradně natáčen jedině pozemek ve vlastnictví samotného žalovaného“. Dovolatel má za to, že žalobci neprokázali, že by žalovaný naplnil znaky a zákonem požadované předpoklady pro vznik odpovědnosti podle ustanovení §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, tedy existenci neoprávněného zásahu a jeho objektivní způsobilost porušit, případně ohrozit práva žalobců. Je přesvědčen, že nejednal protiprávně a nedopustil se zásahu do osobnostních práv žalobců, když prostřednictvím kamerového systému zaznamenával výhradně pozemek ve svém vlastnictví, přičemž byl v „úměrné míře a rozsahu“ snímán i pozemek žalobců. Soud podle dovolatele pochybil, když umožnil žalovanému seznámit se s kopií předmětných záznamů až při jednání dovolacího soudu a žalovaný tak nemohl řádně uplatnit své námitky spočívající v argumentaci, že uvedené záznamy nebyly pořízeny kamerovým zařízením žalovaného. Dovolatel rovněž namítá, že postupem soudů bylo zasaženo do jeho ústavních práv a práva na spravedlivý proces, neboť nebylo vyhověno jeho žádosti o ustanovení právního zástupce a tlumočníka. V neposlední řadě pak namítá svoji nedostatečnou pasivní legitimaci, neboť nebyl vlastníkem kamerového zařízení a upozorňuje na použití nesprávného občanského zákoníku při rozhodování obou soudů. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobci se k podanému dovolání vyjádřili tak, že se ztotožňují s názory soudů obou stupňů, které se již ve svých rozhodnutích vypořádaly s námitkami žalovaného uvedenými v dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Posuzované dovolání, přes svou relativní obsáhlost, neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř., neboť žalovaný sice tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a která má být dovolacím soudem posouzena jinak, ale ve skutečnosti žádnou konkrétní právní otázku neuvádí a neuvádí ani žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od kterého se měly soudy v posuzované věci odchýlit. Dovolatel ve skutečnosti především zpochybňuje závěry odvolacího soudu, že žalovaný v posuzované věci zasahoval do osobnostních práv žalobců, neboť zachycoval obrazovou podobu žalobců na jejich pozemku, aniž by k tomu měl jejich svolení.
Námitky zpochybňující skutková zjištění učiněná z provedených důkazů, jsou ve skutečnosti uplatněním nepřípustného dovolacího důvodu, který neodpovídá úpravě obsažené v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 4. října 2017, sp. zn. 30 Cdo 1076/2017, vyložil, že je vázán skutkovým stavem, z něhož vycházelo napadené rozhodnutí odvolacího soudu, a sám posuzuje pouze otázky právní (srovnej §241a odst. 1, 6 a §243f odst. 1 o.s.ř.). Dovolatel přehlíží, že od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - §241a odst. 1 o.s.ř.
Z dovolání žalovaného je zřejmé, že nesouhlasí s pro něj nepříznivým rozhodnutím obou soudů a jeho námitky tak směřují především proti skutkovému zjištění soudů; samotný nesouhlas s výsledkem řízení nicméně přípustnost dovolání založit nemůže.
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalovaného ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Nad rámec uvedeného je třeba uvést, že namítá-li žalovaný porušení práva na spravedlivý proces, pak přehlíží skutečnost, že právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalovaného ve věci samé bylo odmítnuto, přičemž každému z žalobců zastoupených týmž advokátem vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. června 1996, č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) účelně vynaložené náklady žalobců sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (jeho písemné vyjádření k dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. a), §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) ve výši 3 100 Kč, ponížené podle §12 odst. 4 cit vyhlášky o 20 %, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, to vše ještě s připočtením částky 583,80 Kč představující náhradu za 21 % DPH podle §137 odst. 1 a 3 o.s.ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem u každého z žalobců 3.363,80 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 11. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu