ECLI:CZ:US:2019:4.US.549.19.1
sp. zn. IV. ÚS 549/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Garančního fondu obchodníků s cennými papíry, sídlem Politických vězňů 912/10, Praha 1, zastoupeného JUDr. Matějem Outratou, advokátem, sídlem Politických vězňů 912/10, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 3370/2018-229 ze dne 27. 11. 2018 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 376/2012-210 ze dne 8. 3. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu, Ing. Dostál uzavřel v roce 2004 s dalšími devíti fyzickými osobami smlouvu o sdružení, na jejímž základě svěřil společnosti Sati, a.s., jakožto obchodníkovi s cennými papíry, částku 5 000 000 Kč. Následně byla na společnost Sati uvalena nucená správa a na její majetek prohlášen konkurs. Ing. Dostál a ostatní účastníci sdružení pak uzavřeli smlouvu o rozpuštění sdružení. Na základě informací, které obdržel od nuceného správce společnosti Sati a od konkursní správkyně, stěžovatel vyplatil Ing. Dostálovi náhradu za nevydaný majetek zákazníka obchodníka s cennými papíry podle zákona o podnikání na kapitálovém trhu.
Rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4669/2008 ze dne 22. 9. 2010 však bylo rozhodnuto, že smlouvu o rozpuštění sdružení je nutno považovat za dohodu o postoupení částí původní pohledávky Ing. Dostála. Na základě tohoto rozsudku konkursní správkyně dodatečně uznala původně popřené pohledávky jednotlivých účastníků sdružení.
V nyní posuzované věci šlo o žalobu jedné účastnice sdružení proti stěžovateli, kterým se domáhala náhrady za nevydaný majetek zákazníka obchodníka s cennými papíry podle zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 3815/2013-150 ze dne 30. 3. 2015 byl zrušen původní, zamítavý rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 376/2012-115 ze dne 30. 5. 2013, přičemž Nejvyšší soud konstatoval, že žalobkyně je osobou oprávněnou k přijetí náhrady od stěžovatele.
V návaznosti na to Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni 60 800 Kč. Ve zbytku prvostupňové rozhodnutí zrušil a řízení zastavil. Stěžovatel proti tomuto rozsudku podal dovolání, v němž namítal, že mu nebylo postoupení pohledávky sděleno, a proto správně plnil Ing. Dostálovi. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání odmítl s odkazem na závěry svého rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1070/2015 ze dne 24. 8. 2016, podle něhož se nelze ztotožnit s námitkou, že postupník nebo postupitel byli povinni oznámit stěžovateli postoupení části pohledávky Ing. Dostála za úpadcem, a dokud tak neučinili, byl stěžovatel oprávněn a povinen plnit náhradu Ing. Dostálovi.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, jejíž podstatou má být otázka, zda je zákazník obchodníka s cennými papíry v konkursu, který postoupil svou pohledávku za úpadcem a s ní spojenou pohledávku za stěžovatelem z titulu náhrady podle zákona o podnikání na kapitálovém trhu, povinen oznamovat podle §526 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964 postoupení pohledávky stěžovateli a zda je stěžovatel oprávněn bez takového oznámení plnit původnímu věřiteli podle druhé věty citovaného ustanovení.
V ústavní stížnosti stěžovatel popisuje průběh celého případu společnosti Sati a vysvětluje pozici, do které se dostal jednotlivými rozhodnutími soudů, v jejichž důsledku platil nejdříve náhradu Ing. Dostálovi a nyní musí platit i dalším členům sdružení za situace, kdy údajně nemá možnost od Ing. Dostála požadovat vrácení bezdůvodného obohacení pro promlčení.
Stěžovatel namítá, že §526 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku z roku 1964 míří k ochraně dlužníka, přičemž oprávněně předpokládal, že se vztahuje i na něj. Pokud se jedním aktem postupují dvě pohledávky, každá za jiným dlužníkem (v daném případě konkursní pohledávka a nárok na náhradu), lze údajně předpokládat, že postoupení bude oznámeno dlužníkům obou pohledávek. Pro závěr, že právě na stěžovatele se předmětné ustanovení občanského zákoníku nevztahuje, údajně neexistuje žádný právní, společenský či ekonomický důvod. Pokud navíc Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí vyšel z předchozí judikatury, bylo údajně namístě dovolání zamítnout, nikoli odmítnout.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Již z otázky v ústavní stížnosti předestřené k řešení je zřejmé, že stěžovatel po Ústavním soudu žádá, aby zaujal vlastní - oproti názoru Nejvyššího soudu odlišný - názor na výklad podústavních předpisů. To však Ústavnímu soudu nepřísluší, neboť výklad podústavních předpisů je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud může korigovat toliko excesy, které v posuzované věci neshledal.
Nejvyšší soud konstatoval (v napadeném rozhodnutí a v rozhodnutí, na které odkázal), že náhradu dle zákona o podnikání na kapitálovém trhu stěžovatel vyplácí tomu, komu svědčí právo na vydání zákaznického majetku. V posuzované věci pak toto právo s ohledem na postoupení pohledávky svědčilo žalobkyni s tím, že postoupení pohledávky bylo řádně oznámeno dlužníkovi (osobě odlišné od stěžovatele). Závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatelka ve vztahu k postoupené pohledávce nevystupovala v pozici dlužníka, kterému by muselo být postoupení oznámeno, není "extrémní" ve smyslu judikatury Ústavního soudu, a proto Ústavnímu soudu nepřísluší, aby jej nahrazoval závěrem vlastním.
Stěžovateli je možno do jisté míry přisvědčit v tom, že předmětná situace byla v minulosti právně poněkud nepřehledná. Právě zde ovšem vystupuje do popředí úloha Nejvyššího soudu jako vrcholné instance, tedy aby (typicky skrze mimořádné opravné prostředky) podával odpovědi na složité otázky a tím sjednocoval judikaturu soudů nižších stupňů. Nevyhnutelným důsledkem existence soudní instance oprávněné přezkoumávat pravomocná rozhodnutí pak nicméně zároveň je, že v určitých případech může dojít k zásahu do právní jistoty účastníků, neboť soudní rozhodnutí neplatí toliko pro futuro. Případné "nespravedlnosti" tímto způsobené je však zásadně nutno řešit jinými právními cestami než snahou o změnu výkladu podústavního práva skrze ústavní stížnost.
Lze dodat, že Nejvyšší soud postupoval procesně správně, pokud stěžovatelovo dovolání odmítl pro nepřípustnost. Dle §237 je totiž dovolání přípustné, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu nebo která v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena, případně je Nejvyšším soudem řešena rozdílně (nejednotně). Dovolání je přípustné také tehdy, pokud je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, ovšem tato judikatura by se měla změnit. Pokud tedy Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, na které neshledává důvod cokoli měnit, byl to důvod pro odmítnutí dovolání jako nepřípustného (koneckonců stěžovatel ani neuvádí žádnou podmínku přípustnosti, která by v takovém případě měla být naplněna). Zákonná úprava dovolacího řízení vychází z toho, že v ideálním případě (pokud by nedocházelo k nejednotnému rozhodování Nejvyššího soudu, případně k nerespektování judikatury Nejvyššího soudu nižšími soudy) by jedna právní otázka měla být rozsudkem Nejvyššího soudu řešena pouze jednou. V návaznosti na tento rozsudek by pak Nejvyšší soud řešení stejných právních otázek již odmítal usnesením jako nepřípustné, pokud by ovšem neměl za to, že je potřeba právní závěry v pilotním rozsudku vyřčené korigovat (to vše samozřejmě za situace, kdy dovoláním napadené rozhodnutí judikatuře Nejvyššího soudu odpovídá).
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu