ECLI:CZ:US:2019:4.US.592.19.1
sp. zn. IV. ÚS 592/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného Mgr. Martinem Horákem, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 208/8, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018, č. j. 7 Tdo 1418/2018-25, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. června 2018, č. j. 11 To 189/2018-334, a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 19. dubna 2018, č. j. 2 T 154/2017-310, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Trutnově jako vedlejších účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově (dále jen "nalézací soud") uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem zanedbání povinné výživy, odsoudil jej k trestu odnětí svobody na sedm měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou let s povinností zaplatit podle svých sil dlužné výživné a poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele citovaným usnesením Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") zamítl; dovolání jako zjevně neopodstatněné Nejvyšší soud odmítl.
Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), popisuje průběh řízení a považuje odsouzení za nespravedlivé. Výživné platil v rámci svých možností, které byly (jsou) limitovány jeho neúspěchem v podnikání před patnácti lety a z toho plynoucí řadou exekučních řízení [jen v řízení vedeném Exekutorským úřadem v Prachaticích (sp. zn. 040 Ex 3046/04) přesahuje dluh 10 000 000 Kč]; v důsledku toho mu po srážkách ze mzdy zůstává jen nezabavitelná částka. Vedle výživného pro které bylo vedeno trestní řízení a jehož výši považuje za nereálně vysokou, platí výživné i na druhé nezletilé dítě. Stěžovatel uvádí, že poškozená (matka nezletilého) profitovala z úspěchů jeho podnikání, nyní však, aniž by uplatnila své nároky občanskoprávní cestou (návrhem exekuce, která by měla přednostní charakter), podává na stěžovatele opakovaně trestní oznámení. Situace stěžovatele mu však neumožnuje platit výživné přiměřeně z nezabavitelné částky, kterou potřebuje i k uspokojování vlastních potřeb; placení výživného v plné výši tak zasahuje do jeho práv, a to nejen majetkových, ale i na zachování lidské důstojnosti a dobrého jména. Konečně i nalézací soud zjistil, že stanovené výživné je nepřiměřeně vysoké, což by podle stěžovatele mělo vést ke zproštění obžaloby. Dále stěžovatel namítá absenci skutkových okolností subjektivní stránky v usnesení o zahájení jeho trestního stíhání a odkazuje v této souvislosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2006, sp. zn. 4 Tz 13/2006. Stěžovatel dále namítá, že nebyla zachována totožnost skutku v obžalobě a v rozsudku, vznikly rozpory a věc měla být vrácena k došetření. Zjistil-li nalézací soud, že výše dlužného výživného je jiná (nižší), než jak byla uvedena v obžalobě (věc vyloučena k řízení ve věcech občanskoprávních) a stěžovatel se tuto skutečnost dozvěděl až z napadeného rozsudku, má za to, že mu byla upřena možnost využít účinnou lítost (§197 trestního zákoníku); nižší částku by mohl za pomoci své matky uhradit. Závěrem stěžovatel vytkl soudům porušení zásady subsidiarity trestní represe (viz nález ze dne 7. listopadu 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05, N 205/43 SbNU 289 - též na http://nalus.usoud.cz, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 8 Tdo 397/2006, a ze dne 25. května 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010). S ohledem na uvedené okolnosti žádá stěžovatel zrušení napadených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, 10 odst. 1, 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak je z ústavní stížnosti patrné, stěžovatel není spokojen s tím, že byl uznán vinným a odsouzen za existence (i soudem zjištěných) překážek, které mu bránily hradit výživné v plné výši. Úkolem Ústavního soudu však není prověřit, zda soudy rozhodly správně, ale zjistit, zda při svém rozhodování postupovaly zákonem stanoveným způsobem a dodržely předem určená pravidla. Obdobně se k dovolání stěžovatele vyjádřil i Nejvyšší soud, který reagoval na skutečnost, že obsah odvolání i dovolání je téměř identický, ačkoliv postavení odvolacího a dovolacího soudu je odlišné - i přesto stěžovatel v ústavní stížnosti předestřel shodné námitky jako v předchozích opravných prostředcích.
Ústavní soud bere v úvahu skutečnost, že stěžovatel nerezignoval na těžkou životní situaci, v níž mu z jakkoliv vysokého výdělku zůstává pouze tzv. nezabavitelná částka. Z napadených rozhodnutí zjistil, že na stěžovatele je vedena řada exekucí i pro dlužné výživné vycházející z rozsudků Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 30 P 111/2004 ze dne 5. října 2010, jímž bylo stanoveno výživné ve výši 2 500 Kč měsíčně, a ze dne 3. září 2013 (ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. 25 Co 610/2013), kterým bylo uloženo stěžovateli platit výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně. Z ničeho pak není patrné, zda objektivní okolnosti, na které stěžovatel poukazuje, vedly jej k návrhu na snížení výživného. Vinu soudy konstatovaly na základě objektivně zjištěných skutečností založených na vědomém jednání stěžovatele; nalézací soud při rozhodování o druhu a výši trestu zohlednil, jaké potrestání stěžovatele je možné, a to i s ohledem na oprávněný zájem nezletilého.
Namítá-li stěžovatel, že mu soudy znemožnily projevit účinnou lítost ve smyslu §197 trestního zákona (institut, který využil v dřívějším řízení v obdobné věci), konstatuje Ústavní soud, že aplikace tohoto institutu by nemohla vést ke snížení celkové finanční zátěže stěžovatele - bez ohledu na to, pro jakou výši dlužného výživného byl v nyní projednávané věci odsouzen; není proto možné souhlasit s tvrzením o zásahu do práv vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny) a na ochranu lidské důstojnosti a dobrého jména (čl. 10 odst. 1 Listiny). Ohledně námitky stěžovatele na nedostatečné vyjádření subjektivní stránky trestného činu a porušení totožnosti skutku Ústavní soud zcela odkazuje na závěry Nejvyššího soudu (str. 3 napadeného usnesení), aniž by měl potřebu uvedené jakkoliv doplňovat.
Jak je z napadených rozhodnutí patrné, obecné soudy se věcí řádně zabývaly a po zhodnocení všech okolností případu dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu; postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy, svá rozhodnutí řádně odůvodnily, nezkrátily tak stěžovatele v právu na soudní ochranu (čl. 36 Listiny).
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu