ECLI:CZ:US:2019:4.US.72.19.1
sp. zn. IV. ÚS 72/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Ireny Hornové, soudní znalkyně, sídlem alej Svobody 1182/28, Plzeň, zastoupené JUDr. Nadjou Clare Hrušovskou, advokátkou, sídlem Pod Jezerem 415/2, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2018 č. j. 7 Cmo 118/2018-280, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. Česlava Víta a 2. Truhlářství M&V, s. r. o., sídlem Volduchy 69, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu dané Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. že byl porušen čl. 28, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Usnesením ze dne 22. 2. 2018 č. j. 50 Cm 127/2014-247 Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") v řízení, v němž se vedlejší účastník (jako žalobce) domáhal na vedlejší účastnici (jako žalované) zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím, přiznal stěžovatelce - soudní znalkyni v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace oceňování podniků a jejich částí, majetkových účastí, obchodních podílů a pohledávek za podaný znalecký posudek odměnu ve výši 40 534 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 584 Kč, tj. celkem 41 118 Kč.
3. K odvolání vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora označeným usnesením změnil usnesení krajského soudu tak, že se stěžovatelce za podaný znalecký posudek a související úkony přiznává odměna ve výši 27 480 Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 584 Kč, tj. celkem 28 064 Kč.
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud nerozhodl bez zbytečného odkladu a že snížil její odměnu pouze s poukazem na obdobné posudky, takže je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, porušující §157 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Dále uvádí, že byla krajským soudem vyrozuměna o možnosti se k uvedenému odvolání vyjádřit, vrchní soud se jejím vyjádřením nezabýval, a ani je nijak právně nehodnotil, ač navíc mohlo být posouzeno jako odvolání proti usnesení krajského soudu. Vzhledem k tomu nemá jistotu, že bylo vrchnímu soudu toto její podání postoupeno. Tím vrchní soud rovněž porušil §157 odst. 2 o. s. ř.
5. Vrchnímu soudu stěžovatelka také vytýká, že nepoukázal na nepřezkoumatelnost usnesení krajského soudu a ještě k tomu přistoupil k dalšímu krácení odměny, když snížil počet hodin z 96 na 80 s odkazem na jiné srovnatelné posudky, další odůvodnění tohoto snížení jeho rozhodnutí neobsahuje. Druhé snížení odůvodnil tím, že znalecký posudek neobsahuje přesnou identifikaci zdroje inzerátů, z nichž bylo vycházeno při stanovení hodnoty oceňované nemovitosti, a tudíž není dostatečně přezkoumatelný. Toto tvrzení dle stěžovatelky nezohledňuje skutečnost, že v době zpracování byly inzeráty dohledatelné a ověřitelné, a jí nemůže být přičítána délka soudního řízení k tíži. Navíc ocenění nemovitosti bylo oceněním "subpoložky", které si s ohledem na její atypický charakter nechala zpracovat od specializovaného znalce, který byl přítomen u jednání krajského soudu, žádné otázky mu však nebyly položeny. Upozorňuje rovněž, že na webových stránkách www.sreality.cz jsou prezentovány i inzeráty umístěné na jiných stránkách, což je důvod, proč znalec vycházel právě z těchto stránek, a zjištění, že nemovitosti byly inzerovány na serveru západočeskéreality.cz nevylučuje, že byly zveřejněny i na stránce sreality.cz. Vrchní soud potvrdil, že znalec vycházel ze skutečných podkladů, a ke snížení odměny tak dle stěžovatelky nebyl dán žádný důvod.
6. Závěrem stěžovatelka namítá, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování a že v průběhu řízení byla nucena odpovídat na právní otázky vedlejšího účastníka, neboť soud ji k tomu vyzval. Dále poukázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. I. ÚS 2670/12 (N 176/67 SbNU 153), ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 3367/12 (N 11/68 SbNU 169) a ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 1261/14 (N 66/76 SbNU 895).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí žádný takový prostředek k dispozici neměla; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Jak plyne z výše uvedeného, stěžovatelka měla být napadeným soudním rozhodnutím zkrácena o částku 13 054 Kč. V daném případě tak jde o tzv. bagatelní věc [srov. §202 odst. 2, §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], kterážto skutečnost dle ustálené judikatury Ústavního soudu zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou "bagatelnost", vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
10. Z ústavní stížnosti neplyne, že by stěžovatelka měla být - s ohledem na své osobní, sociální či majetkové poměry, eventuálně i další okolnosti - napadeným rozhodnutím nějak podstatně dotčena na svých majetkových pozicích (kvantitativní hledisko). Za této situace ingerence Ústavního soudu přichází do úvahy jen v případě značně intenzivního zásahu do některého z ústavně zaručených základních práv či svobod (kvalitativní hledisko), zpravidla pak tehdy, kdy věc nějakým způsobem přesahuje individuální zájmy stěžovatele. V případě zásahu do práva na řádný proces, o které v posuzované věci primárně jde, pak předpokladem úspěšného uplatnění ústavní stížnosti je splnění vskutku rigorózně kladených podmínek v podobě zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro posouzení věci zcela esenciální (viz např. usnesení ze dne 29. 10. 2015
sp. zn. III. ÚS 1835/15).
11. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy nedbaly jejích procesních práv a nerespektovaly tak výše uvedenou judikaturu Ústavního soudu. Současně však uvádí, že jí bylo odvolání vedlejšího účastníka doručeno a že jí bylo umožněno se k němu vyjádřit. Poukazuje-li na to, že není zřejmé, zda se s jejím vyjádřením vrchní soud seznámil, uvedený soud je skutečně v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně nezmiňuje. Současně je ale zřejmé, že k tomu nemá ani důvod. Z daného vyjádření, které stěžovatelka k ústavní stížnosti přiložila, totiž plyne, že v něm nejsou uvedeny žádné relevantní skutečnosti či argumenty; jeho jádrem je obhajoba postupu při oceňování podniku vedlejší účastnice, kdy pouze závěrem stěžovatelka (ve stručnosti řečeno) uvádí, že považuje předložené vyúčtování z hlediska povahy a rozsahu jí provedené práce za adekvátní.
12. Možno dodat, že Ústavní soud s ohledem na obsah tohoto vyjádření ani nesdílí stěžovatelčin názor, že by mohlo být kvalifikováno jako odvolání. Jde-li o samotné důvody snížení odměny, jak je vrchní soud uvedl v napadeném usnesení, Ústavní soud jejich věcnou správnost není oprávněn přezkoumávat, a to ani v případě, že by o tzv. bagatelní věc nešlo. A že by vrchní soud své rozhodnutí zatížil prvky libovolně či dokonce svévolně, Ústavní soud neshledal.
13. Protože nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu