ECLI:CZ:US:2019:4.US.732.18.1
sp. zn. IV. ÚS 732/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelek - obchodních korporací 1) RADO Uhren AG se sídlem ve Švýcarské konfederaci, Lengnau BE, Bielstrasse 45, 2) LACOSTE se sídlem ve Francouzské republice, Paříž, 23-25 rue de Provence, 3) Burberry Limited se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, Londýn SW1P 2AW, Horseferry House, Horseferry Road, všech zastoupených JUDr. Davidem Lejčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 763/15, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2017, č. j. 23 Cdo 2213/2017-314, Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2016, č. j. 3 Cmo 155/2012-275, a Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2012, č. j. 2 Cm 98/2010-114, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodních korporací a) Tommy Hilfiger Licensing LLC se sídlem ve Spojených státech amerických New York, 601 W 26th St., b) Urban Trends Trading B. V. se sídlem v Nizozemsku, Utrecht, AP Krommewetering 41, c) Facton, Kft, se sídlem v Maďarsku, Budapešť, Apáczai Csere János utca 11, a d) DELTA CENTER a. s. se sídlem v Praze 7, Bubenské nábřeží 306, zastoupené JUDr. Janem Lukešem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 1007/20, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti věci a řízení před obecnými soudy
1. Vedlejší účastnice řízení d) byla v rozhodné době provozovatelem a správcem "Pražské tržnice" v Praze 7 - Holešovicích (dále jen "tržnice") ve vlastnictví hlavního města Prahy; současně přenechávala do podnájmu prostory tržnice jednotlivým prodejcům, kteří v areálu tržnice nabízeli a prodávali padělky originálního zboží stěžovatelek a vedlejších účastnic řízení a), b) a c). Podstatou sporu mezi stěžovatelkami a vedlejšími účastnicemi řízení a), b) a c), na straně jedné, a vedlejší účastnicí řízení d), na straně druhé, byly nároky vyplývající z porušování práv k ochranným známkám a ze zásahů do jejich dobré pověsti.
2. Stěžovatelky a vedlejší účastníce řízení a), b) a c) se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") zejména domáhaly, aby soud uložil vedlejší účastnici řízení d) povinnost zdržet se uzavírání nebo prodlužování podnájemních smluv v areálu tržnice se subjekty, jež porušily nebo ohrozily jejich práva k ochranným známkám podle pravomocného rozhodnutí soudu či správního orgánu (I.), zdržet se uzavírání nebo prodlužování podnájemních smluv v areálu tržnice, které by neobsahovaly závazek podnájemce zdržet se porušování práv průmyslového vlastnictví stěžovatelek a vedlejších účastnic řízení a), b) a c) a které by jako výpovědní důvod s nejdéle čtrnáctidenní výpovědní dobou neobsahovaly porušení nebo ohrožení práv k ochranným známkám (II.), zdržet se pokračování v podnájemních vztazích se subjekty užívajícími prostory tržnice, jež porušily nebo ohrozily práva k ochranným známkám (III.), reparace nemajetkové újmy poskytnutím zadostiučinění v nepeněžité formě - omluvy zaslané dopisem a rovněž zveřejněné v Hospodářských novinách (IV.), uveřejnit na vlastní náklady v Hospodářských novinách výrokovou část rozsudku v přezkoumávané věci (V.) a nahradit náklady řízení (VI.).
3. Městský soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2012, č. j. 2 Cm 98/2010-114, žalobu zamítl; ve vztahu k ochraně dobré pověsti stěžovatelek a vedlejších účastnic řízení a), b) a c) a požadované omluvě dospěl k závěru, že kupujícím je zřejmé, že nakupují zboží prostřednictvím stánkového prodeje se značně nižší kupní cenou i kvalitou než u originálního zboží, a proto neshledal existenci zásahu do dobré pověsti spočívajícího v umožnění prodeje padělků veřejnosti.
4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 5. 12. 2012, č. j. 3 Cmo 155/2012-166, potvrdil rozsudek městského soudu; vyšel ze stejných skutkových zjištění a právně věc posoudil tak, že vedlejší účastnice řízení d) není v postavení prostředníka podle §4 odst. 3 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví (dále jen "zákon o průmyslovém vlastnictví"), a podle čl. 11 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/48/ES ze dne 29. 4. 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví (dále jen "směrnice č. 2004/48/ES"), neboť poskytnutí prodejní plochy do užívání je běžnou službou a z její povahy nevyplývá, že by byla poskytována k porušování práv třetích osob. Jelikož vedlejší účastnice řízení d) neumožňuje prodej padělků v areálu tržnice, nezasahuje do dobré pověsti stěžovatelek a vedlejších účastnic řízení a), b) a c). Vrchní soud neaplikoval závěry rozsudku Soudního dvora ze dne 12. 7. 2011 ve věci C-324/09 L'Oréal SA a další proti eBay International AG a další (dále jen "rozsudek L'Oréal"), neboť se vztahovaly pouze na internetové tržiště.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 8. 2015, č. j. 23 Cdo 1184/2013-204, přerušil dovolací řízení do doby rozhodnutí Soudního dvora o předběžných otázkách, které mu položil: 1. Je poskytovatel jednotlivých prostor tržnice k užívání třetím osobám porušujícím práva duševního vlastnictví prostředníkem podle čl. 11 směrnice č. 2004/48/ES; 2. lze uložit opatření podle čl. 11 směrnice č. 2004/48/ES za stejných podmínek, jaké byly formulovány v rozsudku L'Oréal?
6. Soudní dvůr v rozsudku ze dne 7. 7. 2016 ve věci C-494/15 Tommy Hilfiger Licensing LLC a další proti DELTA CENTER a. s. (dále jen "rozhodnutí o předběžné otázce") dospěl k závěru, že podle čl. 11 směrnice č. 2004/48/ES zahrnuje prostředník osobu, která má pronajatou tržnici a jednotlivá místa podnajímá trhovcům, z nichž někteří svou plochu využívají k prodeji padělků, a že podmínky pro vydání soudního zákazu podle čl. 11 směrnice č. 2004/48/ES vůči prostředníkovi jsou totožné s podmínkami uvedenými v rozsudku L'Oréal. Nejvyšší soud následně pokračoval v řízení a rozsudkem ze dne 28. 7. 2016, č. j. 23 Cdo 1184/2013-221, zrušil rozsudek vrchního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť závěr, že provozovatel tržnice není prostředníkem podle §4 odst. 3 zákona o průmyslovém vlastnictví a čl. 11 směrnice č. 2004/48/ES není správný.
7. Vrchní soud dalším rozsudkem ze dne 6. 12. 2016, č. j. 3 Cmo 155/2012-275, rozhodl tak, že částí výroku II. potvrdil výrok IV. rozsudku městského soudu týkajícího se zamítnutí žaloby o uložení povinnosti vedlejší účastnici řízení d) zaslat a zveřejnit omluvu, zbylé výroky rozsudku městského soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Potvrzující výrok odůvodnil tím, že právo domáhat se náhrady škody, vydání bezdůvodného obohacení či poskytnutí přiměřeného zadostiučinění přiznává §5 zákona o průmyslovém vlastnictví oprávněné osobě pouze ve vztahu k porušiteli práva, nikoli vůči prostředníkovi.
8. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 11. 2017, č. j. 23 Cdo 2213/2017-314, zamítl dovolání stěžovatelek a vedlejších účastnic řízení a), b) a c) proti potvrzujícímu výroku rozsudku vrchního soudu; dospěl k závěru, že nároky uvedené v §5 zákona o průmyslovém vlastnictví lze uplatnit pouze vůči porušovateli. Pokud se stěžovatelky domáhaly ochrany v souvislosti s nárokem na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou porušením práva průmyslového vlastnictví podle §19b odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen "občanský zákoník"), tak jde podle Nejvyššího soudu o obecné ustanovení ve vztahu ke speciálnímu ustanovení §5 zákona o průmyslovém vlastnictví, které mj. upravuje možnost domáhat se náhrady nemajetkové újmy za poškození dobré pověsti ve zvláštních případech. Zvláštní právní úprava však neumožňuje domáhat se přiznání uvedeného nároku vůči prostředníkovi.
II. Argumentace navrhovatelek
9. Proti rozsudku Nejvyššího soudu, potvrzující části výroku II. rozsudku vrchního soudu a zamítavému výroku IV. rozsudku městského soudu stěžovatelky brojí touto ústavní stížností a navrhují jejich zrušení. Namítají porušení jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zásah do ústavně zaručených práv spatřují zejména v nesprávném řešení právní otázky, zda se stěžovatelky mohou domáhat přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §5 zákona o průmyslovém vlastnictví, a zejména pak za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do jejich dobré pověsti, podle §19b občanského zákoníku. Stěžovatelky se na rozdíl od Nejvyššího soudu nedomnívají, že by právo na přiměřené zadostiučinění podle §5 zákona o průmyslovém vlastnictví směřovalo pouze vůči porušovateli. Podle stěžovatelek spojuje uvedené ustanovení právo na přiměřené zadostiučinění se vznikem nemajetkové újmy, která jim byla způsobena i jednáním vedlejší účastnice řízení d), neboť ta neučinila dostatečná opatření k omezení prodeje padělků v tržnici. Podle stěžovatelek zaujal Nejvyšší soud nepřípustně restriktivní výklad §5 zákona o průmyslovém vlastnictví, neboť z něj právo na přiměřené zadostiučinění pouze vůči porušovateli práv z ochranných známek nevyplývá.
10. Dále mají stěžovatelky za to, že Nejvyšší soud nesprávně argumentoval závěry uvedenými v rozsudku ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2097/2001, o přednosti zvláštního zákona před obecným, konkrétně o tom, že vlastníci ochranných známek se nemohou domáhat ochrany podle §19b občanského zákoníku, nýbrž pouze podle §5 zákona o průmyslovém vlastnictví. Závěry uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, na něž se Nejvyšší soud v napadeném rozsudku odkazoval, mají spíše podporovat argumentaci stěžovatelek, neboť mezi ustanoveními §5 zákona o průmyslovém vlastnictví a §19b občanského zákoníku nejde o "překryv osobní působnosti" - neupravují práva týchž subjektů, tudíž z těchto zákonných ustanovení nelze dovodit vzájemný vztah obecné a speciální právní úpravy, a stěžovatelky se tak v řízení před obecnými soudy mohly domáhat i přiměřeného zadostiučinění podle §19b občanského zákoníku. Pro tento závěr podle stěžovatelek hovoří, že §5 zákona o průmyslovém vlastnictví upravuje pouze nároky proti porušovatelům průmyslových práv (např. z ochranných známek a chrání tudíž subjekty z průmyslových práv oprávněné), zatímco §19b občanského zákoníku se vztahuje obecně na všechny právnické osoby, tedy na ochranu proti neoprávněnému zásahu do dobré pověsti bez ohledu na vlastnictví ochranné známky. Jelikož jsou stěžovatelky přesvědčeny, že jim svědčí ochrana práv podle obou právních úprav, bylo jim právo na přiměřené zadostiučinění za neoprávněný zásah do dobré pověsti v důsledku nepřípustně restriktivního výkladu §5 zákona o průmyslovém vlastnictví Nejvyšším soudem odepřeno. Stěžovatelky jsou toho názoru, že pokud může (v souladu s napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu) dojít k zásahu do dobré pověsti obecně jakýmkoli způsobem majícím potenciál dobrou pověst skutečně poškodit a této ochrany se lze domáhat vůči každému, kdo se dopustil závadného jednání, přičemž v jednání vedlejší účastnice řízení d) - umožnění užívání prostředků či služeb další osobě k prodeji padělků, lze spatřovat zásah do dobré pověsti výrobců originálního zboží, lze i jí uložit poskytnutí přiměřeného zadostiučinění.
III. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení
11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
12. Vrchní soud uvedl, že respektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu a že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve formě omluvy náleží dotčené osobě pouze vůči porušovateli, nikoli vůči prostředníkovi.
13. Městský soud se vzdal práva na vyjádření k ústavní stížnosti.
14. Vedlejší účastnice řízení d) navrhuje ústavní stížnost odmítnout nebo zamítnout, neboť nemá ústavně právní rozměr a představuje pouze polemiku s výkladem Nejvyššího soudu; ústavně zaručená práva stěžovatelek nebyla podle ní obecnými soudy porušena. Ustanovení §5 zákona o průmyslovém vlastnictví podle ní neumožňuje uplatnit nároky vůči prostředníkovi, nýbrž pouze vůči porušovateli a vyloučení aplikace §19b občanského zákoníku na posuzovanou věc bylo správné.
15. Stěžovatelky v replice zejména vyjádřily nesouhlas s hodnocením vedlejší účastnice řízení d) a poukázaly na podle nich relevantní judikaturu Ústavního soudu.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud se důkladně seznámil s ústavní stížností, připojeným procesním spisem i obsahem vyjádření k ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
18. Stěžovatelky se v řízení před obecnými soudy domáhaly mj. poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve formě omluvy za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout tím, že vedlejší účastnice řízení d) jakožto provozovatelka a správkyně tržnice umožnila distribuci padělků originálního zboží stěžovatelek, tedy umožnila porušování práv k jejich ochranným známkám, a neučinila tak vhodná opatření k odstranění protiprávního stavu.
19. Ústavní soud si je vědom, že uvedenou právní úpravu je nutné vykládat podle jejího smyslu a účelu, je třeba přihlédnout ke specifickým okolnostem posuzované věci [srov. např. nález ze dne 7. 5. 2009 sp. zn. I. ÚS 523/07 (N 113/53 SbNU 409)] a nelze ani zapomínat na povinnost obecných soudů interpretovat a aplikovat vnitrostátní právo "eurokonformním" způsobem [srov. nález ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 1996/13 (N 130/78 SbNU 57)].
20. Obecné soudy neshledaly nárok stěžovatelek na omluvu jako důvodný; dospěly k závěru, že vedlejší účastnice řízení d) není porušovatelem, nýbrž prostředníkem, proti kterému se nelze domáhat kompenzace imateriální újmy ve formě omluvy, neboť té je možné se domáhat pouze po porušovatelích - přímých prodejcích padělků. Nejvyšší soud, jenž navazoval na závěry městského soudu a vrchního soudu, napadené rozhodnutí odůvodnil také tím, že ochrana podle §19b občanského zákoníku je právní úpravou obecnou, před jejíž aplikací má přednost právní úprava zvláštní, kterou představuje zákon o průmyslovém vlastnictví, konkrétně jeho §4 a 5, a dále odkázal na zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2097/2001.
21. Se závěrem obecných soudů, že §5 zákona o průmyslovém vlastnictví, který výslovně upravuje možnost kompenzace imateriální újmy ve formě přiměřeného zadostiučinění, se vztahuje pouze na porušovatele lze souhlasit, neboť výčet opatření není stejný jako v §4 téhož zákona, který je možné, na rozdíl od §5 tohoto zákona, aplikovat i vůči prostředníkovi. Jestliže se může oprávněná osoba podle §4 odst. 3 zákona o průmyslovém vlastnictví, který je promítnutím směrnice č. 2004/48/ES do vnitrostátní právní úpravy, domáhat zdržení se porušování či ohrožování průmyslových práv či odstranění následků tohoto porušení či ohrožení i vůči prostředníkovi (viz také rozsudek Soudního dvora L´Oréal a rozhodnutí o předběžné otázce), zatímco §5 téhož zákona žádné takové právo ohledně poskytnutí přiměřeného zadostiučinění prostředníkem nestanoví, nelze tomuto interpretačnímu závěru obecných soudů z ústavně právního pohledu nic vytknout. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy na základě užití standardních i nadstandardních metod výkladu práva ústavně konformně uzavřely, že nikoli prostředníku, ale pouze samotnému porušovateli, lze uložit povinnost poskytnout zadostiučinění za imateriální újmu ve formě omluvy.
22. V odůvodnění upřednostnění speciální právní úpravy podle zákona o průmyslovém vlastnictví vyšel Nejvyšší soud z tzv. dvojčlenné teorie právního nároku, v procesualistice převažující, podle které je nárok tvořen žádáním v petitu a skutkovými tvrzeními obsaženými v žalobě. Jestliže se stěžovatelky v řízení před obecnými soudy domáhaly přiměřeného zadostiučinění z důvodu porušení práv z průmyslového vlastnictví (prodeje padělků), a to na základě tomu odpovídajících tvrzení, dospěl Nejvyšší soud k ústavně konformnímu závěru, že tvrzený nárok (který může směřovat pouze vůči samotnému porušovateli - viz výše) nemohou stěžovatelky opírat o obecnou právní úpravu ochrany dobré pověsti právnických osob.
23. Nejvyšší soud v souladu s ústavním pořádkem vyložil, že ze stěžovatelkami uvedeného názoru podle jimi citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003 sp. zn. 22 Cdo 2097/2001, že k neoprávněnému zásahu do dobré pověsti může obecně dojít jakýmkoli faktickým jednáním, které je způsobilé dobrou pověst skutečně poškodit, nevyplývá, že jimi vymezené jednání vedlejší účastnice řízení d), a od něj se odvíjející jim domněle svědčící právní nárok, lze posoudit podle jakékoli právní úpravy. Nejvyšší soud s ohledem na individuální okolnosti případu dospěl k závěru, že lze-li tvrzený nárok stěžovatelek uplatňovat v řízení před obecnými soudy pouze vůči samotnému porušovateli, není možné podřadit tyto okolnosti pod obecnou právní úpravu ochrany dobré pověsti právnických osob podle §19b občanského zákoníku, nýbrž pouze pod příslušná ustanovení zákona o průmyslovém vlastnictví.
24. Pro napadená rozhodnutí a v ústavní stížnosti předestřenou právní otázku nebylo rozhodné vymezení osobní působnosti obou v úvahu připadajících právních úprav, nýbrž podřazení skutkových zjištění pod tu právní úpravu, která je rozhodná vzhledem ke stěžovatelkami v řízení před obecnými soudy vymezenému předmětu řízení. Ústavní soud by tak mohl zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů v případě excesu, který však v přezkoumávané věci nezjistil. Při řešení stěžejních právních otázek postupovaly soudy logicky, dospěly k závěrům v souladu s ústavním pořádkem a jejich rozhodnutí jsou podrobně a srozumitelně odůvodněna.
VI. Závěr
25. Obecné soudy dospěly k ústavně konformnímu závěru, že přiměřené zadostiučinění za imateriální újmu mohly stěžovatelky požadovat pouze proti vlastnímu porušovateli jejich práv z průmyslového vlastnictví, nikoli vůči vedlejší účastnici řízení d) jako provozovateli tržnice. Jelikož se stěžovatelky v řízení před obecnými soudy domáhaly přiměřeného zadostiučinění z titulu ochrany práv z průmyslového vlastnictví, aplikovaly soudy na tuto věc příslušná ustanovení zákona o průmyslovém vlastnictví, která v rozhodném ustanovení §5 stanoví odpovědnost za porušení těchto práv pouze samotného porušovateli, nikoli obecnou úpravu §19b občanského zákoníku o ochraně dobré pověsti právnických osob. Ústavní soud si je vědom specifických okolností posuzované věci včetně dlouhodobého porušování práv z ochranných známek v areálu tržnice. Z ústavně právního pohledu však nenašel důvod, proč by měl napadené rozsudky obecných soudů rušit, neboť ty spočívaly na vyřešení výše uvedených otázek, k čemuž v souladu s ústavním pořádkem také došlo.
26. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu