ECLI:CZ:US:2019:4.US.778.19.1
sp. zn. IV. ÚS 778/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti Vězeňské služby České republiky se sídlem v Praze 4, Soudní 1620/1, zastoupené vrchním státním radou genmjr. PhDr. Petrem Dohnalem, generálním ředitelem, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 1. 2019, č. j. 5 As 367/2018-16, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení L. K., t. č. pobytem ve Věznici Valdice, náměstí Míru 55, Valdice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 7. 11. 2018, č. j. 57 A 95/2018-51, určil, že zásah žalované Vězeňské služby České republiky, Věznice Ostrov nad Ohří (dále jen "věznice"), spočívající v neprovedení srážek z účtu povinného, zřízeného a vedeného věznicí na uspokojení pohledávky vedlejšího účastníka řízení, v rozsahu jdoucím do poloviny finančních prostředků přijatých na účet povinného, která není určena na uspokojení pohledávek uvedených v §25 odst. 4 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, je nezákonný a zakázal žalované věznici pokračovat v nezákonném zásahu; krajský soud rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Usnesením ze dne 3. 1. 2019, č. j. 5 As 367/2018-16, Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost stěžovatelky a rozhodl o náhradě nákladů řízení; dospěl k závěru, že kasační stížnost byla podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou, neboť účastníkem původního řízení před krajským soudem byla Vězeňská služba České republiky, Věznice Ostrov nad Ohří, nikoli Generální ředitelství Vězeňské služby České republiky.
Proti usnesení Nejvyššího správního soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností a navrhuje jeho zrušení. Namítá porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť ex lege činí právní úkony jménem státu za Vězeňskou službu České republiky její generální ředitel.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je k podání ústavní stížnosti podle §87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Již ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 ze dne 9. 11. 1999 (ST 9/16 SbNU 372) k tomu bylo výslovně uvedeno: "[d]efiničním znakem pojmu ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jakož i §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pro aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti z toho vyplývá, že takto legitimován je pouze ten subjekt (fyzická a právnická osoba), jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod [...] Pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod. Přístup opačný by znamenal popření smyslu základních práv a svobod tak, jak byly zformovány staletým vývojem evropské a anglosaské kultury." Tento závěr byl následně rozveden a potvrzen i v dalších rozhodnutích Ústavního soudu [např. usnesení sp. zn. II. ÚS 18/02 ze dne 1. 2. 2002 (U 5/25 SbNU 361) či usnesení sp. zn. I. ÚS 2695/08 ze dne 24. 11. 2008 (U 11/51 SbNU 819), dostupná též na http://nalus.usoud.cz].
Stěžovatelka je podle §1 odst. 3 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, v rozhodném znění, správním úřadem a účetní jednotkou, což ostatně zdůrazňuje i ona sama. V přezkoumávané věci vystupuje Vězeňská služba České republiky jako orgán veřejné moci ve vrchnostenském postavení vůči vedlejšímu účastníkovi řízení, tedy byla v lidskoprávním vztahu na straně garanta (povinného), nikoli oprávněného (nositele lidských práv), nemůže se tudíž domáhat ochrany "svých" ústavně zaručených práv u Ústavního soudu, neboť taková práva nemá. Ústavní stížnost není všeobecným prostředkem k dohledu nad fungováním rovnováhy mocí či prostředkem ke kontrole, zda soudní moc "nepoškozuje a nešikanuje" moc výkonnou; naopak je to prostředek k zabránění tomu, aby soudní, výkonná či zákonodárná moc "poškozovala či šikanovala" jednotlivce a jejich ústavně zaručené práva a svobody (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2828/15 ze dne 29. 9. 2015). Pro uvedený závěr je irelevantní, který subjekt za stěžovatelku vystupuje a činí právní úkony - je podstatné, že stěžovatelka není jako správní orgán nositelem ústavně zaručených práv.
Vzhledem k právě uvedenému byla podaná ústavní stížnost odmítnuta jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu