ECLI:CZ:US:2019:4.US.878.19.1
sp. zn. IV. ÚS 878/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. B., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Petrem Hampelem, Ph.D, advokátem se sídlem v Ostravě, Nivnická 388/12, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. prosince 2018, č. j. 4 To 49/2018-2384, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. května 2018, č. j. 50 T 6/2015-2327, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě jako vedlejších účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále jen "soud prvního stupně") ve výroku citovaným usnesením zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení; proti tomu stěžovatel podal stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci (dále též jen "stížnostní soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), trvale odmítá, že by spáchal vraždu a uvádí, že nechal vypracovat revizní znalecký posudek k pachové identifikaci. Stěžovatel popisuje znalecký posudek, jeho dopad na projednávanou věc, a uvádí, že svoji argumentaci směřuje výhradně ke konfrontaci nových důkazů s těmi, které byly stěžejní pro jeho odsouzení; má za to, že metoda pachové identifikace byla překonána novými vědeckými poznatky a jím předložený revizní znalecký posudek je způsobilý vyloučit správnost hlavního důkazu, podle něhož byl v době vraždy na místě činu. Ani soud prvního stupně, ani stížnostní soud se ale novými poznatky nezabývaly a neprovedly důkaz znaleckým posudkem.
Stížnostnímu soudu stěžovatel vytýká, že se sice ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, dopustil se však i dílčích úvah (body 11 - 13 odůvodnění), aniž by bylo patrné, jde-li o korekci či přehodnocení závěrů soudu prvního stupně nebo o samostatně stojící úvahy. Hodnotil-li stížnostní soud znalecký posudek, aniž by jej provedl jako důkaz a vyslechl znalce, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces. Podle stěžovatele měl stížnostní soud rozhodovat ve veřejném zasedání; k tomu odkazuje na nálezy ze dne 24. února 2009, sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343 všechna rozhodnutí též na http://nalus.usoud.cz), ze dne 26. srpna 2010, sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513), a ze dne 25. února 2019, sp. zn. II. ÚS 2587/18, a na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 25. září 2018, sp. zn. Pl. ÚS-st 47/18 (238/2018 Sb.). Stěžovatel dále namítá, že se stížnostní soud rovněž nevypořádal s jeho námitkou podjatosti soudkyně soudu prvního stupně a rozporu mezi písemným odůvodněním usnesení soudu prvního stupně a odůvodněním ústním. V uvedených okolnostech spatřuje stěžovatel zásah obecných soudů do svých základnách práv a svobod, zaručených v čl. 4 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 36 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhuje zrušení napadených usnesení.
Ústavnímu soudu bylo doručeno i vyjádření Spolku na podporu nezávislé justice v ČR Šalamoun (dále jen "spolek") jako tzv. amicus curiae, v němž je odkazováno na nové poznatky k metodě pachové identifikace, jakož i vztahu znalce, jehož posudek návrh na obnovu řízení zpochybňuje, k této metodě. Ve vyjádření spolek opakuje svůj apel ze dne 12. ledna 2018 (viz sp. zn. SPR ÚS 65/18) k nepoužívání metody pachové identifikace v trestním řízení. Dále spolek odkazuje na vyjádření zpracovatele revizního znaleckého posudku, který namítá, stejně jako stěžovatel v ústavní stížnosti, hrubé zkreslení závěrů výzkumu státním zástupcem - s tím, že soudy hrubé zkreslení jen nekriticky opakovaly a odvedly tak nekvalitní práci. Spolek přiložil i další znalecký posudek (v jiné věci) opakující závěry výzkumu, na kterém stěžovatel založil svůj návrh.
Z ústavní stížnosti je patrné, jaké podklady ve svém návrhu na obnovení řízení stěžovatel předložil, i jeho přesvědčení, že ani soud prvního stupně, ani soud stížnostní se s nimi nevypořádaly způsobem, který předpokládal. Stěžovatel přitom zpochybňuje rozhodnutí ve věci samé a od navrženého důkazu očekává změnu přístupu soudů k metodě pachové identifikace (opuštění této metody v trestním řízení).
Namítá-li stěžovatel, že v postupu stížnostního soudu mají být přiměřeně aplikovány podmínky odvolacího řízení (viz nález sp. zn. III. ÚS 608/10), pak Ústavní soud odkazuje na specifické okolnosti, které zohlednil právě tento nález a podle kterého je v případě změny rozhodnutí soudu prvního stupně namístě rozhodovat ve veřejném zasedání; odkaz na citovaný judikát proto není relevantní, neboť stížnostní soud nezměnil původní rozhodnutí, ale s odkazem na soudem prvního stupně provedené důkazy stížnost zamítl.
Ve stěžovatelem citovaném kasačním nálezu sp. zn. II. ÚS 2587/18 (odstavce 28 - 33) vytkl Ústavní soud Vrchnímu soudu v Olomouci, že poté co si ke stížnosti vyžádal "Metodiku pachové identifikace", jejíž součástí je "Zpráva o průběhu testování reliability metody pachové identifikace prováděné speciálně vycvičenými policejními psy Policie ČR", provedl ji jako důkaz v neveřejném zasedání, aniž by umožnil účastníkům řízení seznámit se s jejím obsahem a vyjádřit se k ní, čímž porušil čl. 38 odst. 2 Listiny. V nyní projednávané věci je patrné, že stejné podklady (Metodiku a Zprávu) měl soud prvního stupně k dispozici, a mimo jiné ji provedl za přítomnosti stěžovatele ve veřejném zasedání dne 24. dubna 2018 jako důkaz (viz body 6 - 8 odůvodnění); nelze proto přisvědčit tvrzení, že (zkreslující) interpretace provedená státním zástupcem vedla soudy k nesprávným závěrům, neboť soud prvního stupně se seznámil přímo s obsahem podkladů a nebyl odkázán na jejich popis kterýmkoliv z účastníků řízení. Stížnostní soud sice v odst. 11 odůvodnění konstatoval, že se s Metodikou a Zprávou seznámil při své činnosti již dříve (shodou okolností právě ve věci, jíž se týká zmíněný kasační nález sp. zn. II. ÚS 2587/18), sám však žádné další dokazování neprovedl a výslovně konstatuje, že sdílí závěry soudu prvního stupně, opakuje podstatné okolnosti a poukazuje na obsah dříve provedených důkazů.
Pod bodem 12 odůvodnění se pak stížnostní soud vypořádal s námitkami podjatosti státního zástupce i soudkyně soudu prvního stupně, a to způsobem, který Ústavní soud považuje za dostatečný; stejně se zabýval i tvrzeným rozporem ústního a písemného odůvodnění rozhodnutí. Pod bodem 13 usnesení stížnostní soud uvádí, že ani jedna stěžovatelem navržená skutečnost není takového charakteru, aby vyhověla zákonným podmínkám pro obnovu řízení.
Judikatura, na kterou stěžovatel i amicus curiae odkazují, se zabývá především možností účastníků vyjádřit se k prováděným důkazům, případně jejich účastí v řízení, v němž dochází na základě opravného prostředku ke změně rozhodnutí; v žádném případě však nezavazuje soud k tomu, jak má předložené důkazy hodnotit a jak má rozhodnout - takový postup by byl projevem svévole a tedy v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy (čl. 2 odst. 2 Listiny), podle něhož může být veřejná moc uplatněna jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon.
Žádná v ústavní stížnosti uvedená námitka nesvědčí o tvrzeném zásahu do zaručených práv stěžovatele; soud prvního stupně rozhodl na základě provedených důkazů způsobem, který není pro stěžovatele příznivý, zcela však splňuje požadavky na soudní rozhodnutí. Rovněž stížnostní soud postupoval v souladu s trestním řádem a srozumitelně uvedl důvody, pro které stížnost zamítl. Ač je nespokojenost stěžovatele s napadenými rozhodnutími obecných soudů pochopitelná, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti, a Ústavní soud ji proto považuje jen za polemiku nezpůsobilou zasáhnout tvrzená práva stěžovatele zaručená v čl. 36 či 38 odst. 2 Listiny.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu