ECLI:CZ:US:2019:4.US.96.18.1
sp. zn. IV. ÚS 96/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Lubomíra Müllera, zastoupeného Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem sídlem U Hadovky 564/3, Praha 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2017, č. j. 15 Co 529/2017-82, a výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 9. 2017, č. j. 21 C 153/2017-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud"), kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a dále se stěžovatel domáhá zrušení rovněž v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jímž bylo prvostupňové rozhodnutí v části týkající se nákladů řízení potvrzeno.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že obvodní soud řízení o žalobě České republiky - České správy sociálního zabezpečení (dále jen "žalobce") na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 11.627,- Kč - částka žalobcem zaplacená stěžovateli jako právnímu zástupci na základě následně zrušeného nákladového výroku správního soudu - ve věci samé zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby, neboť došlo k uhrazení žalované částky, a to klientem stěžovatele (stěžovatelem zastoupený účastník řízení před správním soudem). O náhradě nákladů bylo v posuzovaném řízení rozhodnuto podle §146 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Obvodní soud k tomu v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že shledal procesní zavinění na straně stěžovatele, aniž by bylo důležité, zda plnil sám stěžovatel, nebo jiný subjekt. Krajský soud k odvolání stěžovatele nákladový výrok rozhodnutí obvodního soudu potvrdil a v odůvodnění napadeného usnesení k tomu konstatoval, že důvod, pro který bylo vedeno řízení, odpadl, a to, posuzováno z procesního hlediska, zaviněním stěžovatele, bez ohledu na to, zda plnil osobně stěžovatel či jeho klient.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu nebyla uložena žádná povinnost vrátit žalobci původně přiznané náklady řízení před správním soudem, a pokud žalobce vzal žalobu zpět, protože žalovaný nárok plnil jiný subjekt, není to zavinění stěžovatele. Podle stěžovatele je v souvislosti s jeho nárokem na náhradu nákladů řízení významné, že žalovanou částku uhradil klient stěžovatele, neboť stěžovatel sám žádný závazek vůči žalobci neměl a byl žalován bezdůvodně. Excesivnost napadených rozhodnutí spočívá podle stěžovatele v tom, že podle nich mají právní zástupci plnit povinnosti svých klientů a jakýkoli subjekt, který má vůči někomu nějakou pohledávku, ji může důvodně vymáhat od právních zástupců povinných osob. Stěžovatel uzavírá, že byl nedůvodně žalován a nyní má podle napadených usnesení ještě nést ze svého náklady soudního řízení, které vyčíslil na 9.462,- Kč.
II.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
III.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení přísluší výhradně civilním soudům. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13, I. ÚS 2220/18 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
V projednávané věci jde navíc o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
Ústavní soud pro úplnost dodává, že posouzení pasivní věcné legitimace je posouzením vycházejícím z hmotného práva, které při zkoumání procesního zavinění v souvislosti s náhradou nákladů řízení nemá místo.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu