ECLI:CZ:US:2019:Pl.US.18.19.1
sp. zn. Pl. ÚS 18/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Milady Tomkové a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Lukáše Wagenknechta, zastoupeného Annou Dolejskou, advokátkou se sídlem Senovážné náměstí 1464/6, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. Vol 17/2019-122 ze dne 25. června 2019 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel doručil Nejvyššímu správnímu soudu dne 7. června 2019 návrh na určení neplatnosti volby kandidátů, kteří kandidovali za politické hnutí ANO 2011 do Evropského parlamentu ve volbách konaných ve dnech 24. a 25. května 2019. V záhlaví označeným usnesením Nejvyšší správní soud návrh stěžovatele jako nedůvodný zamítl, neboť stěžovatel neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně skutečností, které prezentoval jako porušení zákona, a vztahu k výsledku voleb do Evropského parlamentu.
2. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená zejména čl. 36 a čl. 21 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel rovněž navrhl, aby Ústavní soud určil neplatnost volby kandidátů, kteří kandidovali za politické hnutí ANO 2011 do Evropského parlamentu ve volbách konaných dne 24. a 25. května 2019. Pro případ, že by Ústavní soud tomuto návrhu nevyhověl, se stěžovatel domáhá nařízení opatření, jež docílí vynětí politického hnutí ANO 2011 z koncernu Agrofert ve smyslu §79 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, tak, aby jmenované politické hnutí nebylo podrobeno jednotnému řízení s právnickými osobami, které stěžovatel v ústavní stížnosti blíže specifikuje (právnické osoby v rámci koncernu Agrofert provozující televizní či rozhlasové vysílání nebo vydávající periodických tisk, jakož i právnické osoby koncernu SynBiol získávající finanční prostředky či jiná plnění z veřejných rozpočtů), a to vše nejpozději do 30. června 2020.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že Nejvyšší správní soud rezignoval na efektivní posouzení volební stížnosti ve snaze alibisticky se zbavit věcně obtížného a politicky citlivého případu. S obsáhlou volební stížností se kasační soud vypořádal na pouhých dvou a půl stránkách, což je dle názoru stěžovatele zcela neadekvátní, a to nejen z hlediska kvantitativního, ale i kvalitativního a časového posouzení návrhu. Stěžovatel dále poukázal na to, že předseda volebního senátu odmítl opravit čtyři hlavní zjevné nesprávnosti v napadeném rozhodnutí, aniž pro svůj postup uvedl přesvědčivé důvody. Nejvyšší správní soud dle stěžovatele posuzoval jeho stížnost podle zcela jiných kritérií, než si sám vymezil a jež určil Ústavní soud ve své judikatuře. Přitom zcela ignoroval hlavní argument argumentační linii stěžovatele. Obdobně zmíněný soud dle mínění stěžovatele zcela ignoroval žádost o položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie a ani nezdůvodnil její nepodání. Nejvyšší správní soud podle stěžovatele též nijak nezdůvodnil, proč návrh na řešení předmětu volební stížnosti není přípustný, čímž se dopustil odepření spravedlnosti. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti velmi podrobně rozvedl.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, jež byla účastníkem řízení, z něhož vzešlo rozhodnutí napadené ústavní stížností. Stěžovatel je též právně zastoupen. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Naproti tomu Ústavní soud shledal, že v té části ústavní stížnosti, v níž se stěžovatel domáhá určení neplatnosti volby kandidátů za politické hnutí ANO 2011 do Evropského parlamentu ve volbách konaných dne 24. a 25. května 2019 a v níž formuluje shora uvedený eventuální petit, se jedná o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Ústava České republiky, zákon o Ústavním soudu ani jiný právní předpis nezakládají žádnou pravomoc, na jejímž základě by Ústavní soud o těchto otázkách mohl rozhodnout. V případě určení neplatnosti volby kandidáta do Evropského parlamentu je naopak dána (výlučná) pravomoc Nejvyššího správního soudu (srov. §57 odst. 1 a 2 a §58 odst. 1 zákona č. 62/2003 Sb., o volbách do Evropského parlamentu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §90 soudního řádu správního). Tuto zákonnou kompetenci si Ústavní soud přisvojit nemůže. Návrh stěžovatele na přijetí alternativního opatření se nadto zcela míjí jak s předmětem řízení před Ústavním soudem, tak i s předmětem řízení o volební stížnosti před Nejvyšším správním soudem.
6. Ve zbývající části ústavní stížnost splňuje všechny podmínky pro její věcné projednání, Ústavní soud však dospěl k závěru o její zjevné neopodstatněnosti.
7. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že kasační soud rezignoval na řádné posouzení volební stížnosti, resp. že jeho odůvodnění je nedostatečné. V té souvislosti se sluší připomenout ustálenou judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, dle níž právu na spravedlivý proces odpovídající povinnost soudů (či jiných orgánů veřejné moci) odůvodnit svá rozhodnutí nelze chápat tak, že se vždy požaduje podrobná odpověď na každou námitku účastníka (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, číslo stížnosti 16034/90). Kvalita i kvantita odůvodnění se tedy může měnit v závislosti na obsahu, rozsahu a kvalitě podání či vyjádření účastníků. Skutečnost, že se v souzené věci kasační soud vypořádal s obsáhlou volební stížností stěžovatele čítající více jak 60 stran na 2,5 stranách svého rozhodnutí, nepředstavuje bez dalšího zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
8. Nejvyšší správní soud stěžovateli srozumitelně a logicky vysvětlil, proč o návrzích na prohlášení absence vzniku mandátu poslanců Evropského parlamentu za hnutí ANO a na oddělení hnutí ANO od skupiny Agrofert nemůže rozhodnout (srov. body 16 a 17 napadeného usnesení), tedy ze stejných důvodů, pro které tyto návrhy nemohou obstát v řízení před Ústavním soudem, jak bylo výše rozvedeno.
9. Nejvyšší správní soud se rovněž vypořádal s ústředními námitkami volební stížnosti. Ty se týkaly především údajného střetu zájmů předsedy hnutí ANO a dále způsobu financování činnosti tohoto politického hnutí. Kasační soud v té souvislosti poukázal na to, že stěžovatel ani nenaznačil, jak tyto tvrzené skutečnosti samy o sobě konkrétně ovlivnily výsledek voleb do Evropského parlamentu, a neunesl tak břemeno tvrzení. V kontextu toho nelze pokládat odmítavý postoj Nejvyššího správního soudu k dokazování ohledně existence zmíněného střetu zájmů či způsobu financování hnutí ANO za zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Nejvyšší správní soud tedy hlavní argumenty stěžovatele neignoroval, ale vzhledem k absenci konkrétní příčinné souvislosti mezi střetem zájmů a výsledkem voleb se jimi dále nezabýval, neboť by to na výsledku řízení nemohlo ničeho změnit. Ze stejného důvodu zmíněný soud odmítl položit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžné otázky, jelikož i ty se upínaly úzce ke střetu zájmů a rozličným pravidlům financování. S konkrétními volbami do Evropského parlamentu, resp. s konkrétními mandáty nabytými kandidáty za hnutí ANO však úžeji nesouvisely (viz bod 18 napadeného usnesení). Nejvyšší správní soud rovněž přiléhavě vyložil, proč výtky stěžovatele vůči mediální kampani hnutí ANO nelze pokládat za důvodné. Zdůraznil, že oba případy se odehrály již v roce 2017, tedy dávno před zahájením volební kampaně pro předmětné evropské volby (srov. bod 20 napadeného usnesení).
10. Ústavní soud nepřisvědčuje ani námitkám stěžovatele týkajícím se posuzování volební stížnosti Nejvyšším správním soudem podle jiných kritérií, než která si sám stanovil. Nejvyšší správní soud se fakticky k vlastnímu hodnocení obecných východisek pro soudní přezkum voleb do Evropského parlamentu (viz bod 14 napadeného usnesení) na pozadí stěžovatelem předestřených námitek ani nedostal, a sice právě pro vzpomínaný nedostatek souvislosti těchto výhrad s konkrétními volebními výsledky.
11. Námitky stěžovatele týkající se nevyhovění předsedy volebního senátu ohledně oprav zřejmých nesprávností v textu odůvodnění napadeného usnesení též nejsou opodstatněné. Váží se totiž k různým slovním spojením použitým Nejvyšším správním soudem k hodnocení argumentace předložené stěžovatelem. To, jak soud interpretuje podání či jiná vyjádření účastníka řízení, se nemusí nutně shodovat s významem, který chtěl účastník řízení tím kterým výrokem vyjádřit, a proto se mu taková interpretace soudu zpětně nemusí líbit. Nejde o případ zjevné nesprávnosti, nýbrž čistě o úvahy soudu o argumentaci účastníka, které jednoduše odrážejí to, jak soud určitý výrok účastníka chápe, jak mu rozumí. Zjevná (zřejmá) nesprávnost pak nespočívá v rozdílu, jak jej dle účastníka pochopit (či uchopit) měl. V tomto směru stěžovatel skutečný obsah pojmu zjevné nesprávnosti patřičně nedocenil.
12. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti dle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro nepříslušnost, zčásti dle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
Pavel Rychetský v. r.
předseda Ústavního soudu