Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 05.03.2019, sp. zn. Pl. ÚS 36/18 [ usnesení / ŠIMÁČKOVÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2019:Pl.US.36.18.1
sp. zn. Pl. ÚS 36/18UsneseníÚstavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudkyň a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o návrhu Vrchního soudu v Praze na zrušení ustanovení §402 odst. 3 a odst. 5 a §406 odst. 4 věty druhé zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení a vlády České republiky jako vedlejší účastnice řízení, takto:Návrh se odmítá.Odůvodnění:I. Vymezení věci1. Vrchní soud v Praze, v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudkyně a soudce JUDr. Radky Šimkové a JUDr. Jiřího Goldsteina, podal dne 21. 8. 2018 dle čl. 95 odst. 2Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrh Ústavnímu soudu na zrušení ustanovení §402 odst. 3 a 5 a §406 odst. 4 věty druhé zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "insolvenční zákon"). S ohledem na přijetí zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, jehož čl. I body 92 a 101 mění s účinností od 1. 6. 2019 napadená ustanovení §402 odst. 5 a §406 odst. 4insolvenčního zákona, rozšířil Vrchní soud v Praze podáním ze dne 15. 2. 2019 částečně svůj návrh. Nově navrhuje i vyslovení protiústavnosti §402 odst. 5 a §406 odst. 4 věty druhé, ve znění účinném do 31. 5. 2019. 2. Napadená ustanovení insolvenčního zákona zní:§402 odst. 3"O způsobu oddlužení rozhodne schůze věřitelů prostou většinou hlasů nezajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek; obdobně to platí pro hlasování věřitelů mimo schůzi věřitelů."§402 odst. 5"Jestliže ani jeden ze způsobů oddlužení nezíská prostou většinu hlasů nezajištěných věřitelů podle odstavce 3, rozhodne o způsobu oddlužení insolvenční soud v rozhodnutí o schválení oddlužení (§406)."§406 odst. 4, napadená věta druhá zvýrazněna"Rozhodnutí o schválení oddlužení doručí insolvenční soud zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti tomuto rozhodnutí může podat pouze věřitel, který hlasoval proti přijetí schváleného způsobu oddlužení. Proti rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře může podat odvolání také dlužník, jehož žádosti o stanovení jiné výše měsíčních splátek insolvenční soud nevyhověl, nebo věřitel, který nesouhlasí se stanovením jiné výše měsíčních splátek a který proti tomu hlasoval."3. Navrhovatel podává návrh na zrušení ustanovení §402 odst. 3 a 5 a §406 odst. 4 věty druhé insolvenčního zákona v souvislosti s řízením o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 28. 11. 2017 č. j. KSLB 57 INS 12327/2017-B-8 ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 7. 12. 2017 č. j. KSLB 57 INS 12327/2017-B-9, kterými krajský soud rozhodl mimo jiné o tom, že schválil oddlužení dlužníků zpeněžením majetkové podstaty, a označil majetek, který ke dni vydání rozhodnutí náležel do majetkové podstaty (usnesení uvedené na druhém místě opravilo odůvodnění prvně jmenovaného usnesení ohledně specifikace nemovitostí náležejících do majetkové podstaty). Dlužníci podali odvolání, neboť upřednostňují oddlužení plněním splátkového kalendáře. Vytýkají krajskému soudu, že při rozhodování zcela pominul sociální a v jejím rámci zejména rodinnou situaci dlužníků a že svou volbu způsobu oddlužení dostatečně neodůvodnil. Z obsahu spisu plyne, že jediný věřitel, který se zúčastnil hlasování, a který hlasoval pro zpeněžení majetkové podstaty, byl věřitel se zjištěnou pohledávkou ve výši 1.854,42 Kč, zatímco pohledávky všech přihlášených věřitelů byly zjištěny v celkové výši 553.847,50 Kč. Insolvenční soud v rozhodnutí o schválení oddlužení konstatoval, že dle informací předložených insolvenčním správcem v soupisu majetkové podstaty byly předmětné nemovité i movité věci oceněny na částku, která by, i se započtením odměny insolvenčního správce, odpovídala míře uspokojení 100 % pohledávek přihlášených nezajištěných věřitelů. Dále uvedl, že ze současných poměrů dlužníků lze dovodit, že i při oddlužení formou plnění splátkového kalendáře by bylo možné v průběhu příštích 5 let na uspokojení zjištěných pohledávek uhradit pohledávky taktéž ve výši 100 %. Soud však "vzal zároveň v potaz názor hlasujícího věřitele, který hlasoval pro schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty", a schválil jako způsob oddlužení právě tuto formu.4. Z ustanovení §406 odst. 4 věty druhé insolvenčního zákona plyne, že odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení může podat pouze věřitel, který hlasoval proti přijetí schváleného způsobu oddlužení. Dlužník právo na odvolání nemá (nejde-li o oddlužení formou plnění splátkového kalendáře, u něhož právo na odvolání za určitých podmínek zakotvuje poslední věta §406 odst. 4). Vrchní soud však při posuzování toho, zda je předmětné odvolání přípustné, dospěl k závěru, že ustanovení insolvenčního zákona, která jsou určující pro řešení věci, zároveň brání věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí způsobem, který se příčí ústavnímu pořádku České republiky. Proto usnesením ze dne 28. 6. 2018 č. j. 1 VSPH 2181/2017-B-13 přerušil řízení o odvolání dlužníků až do rozhodnutí Ústavního soudu o jím podaném návrhu na zrušení v záhlaví tohoto usnesení uvedených ustanovení insolvenčního zákona. II. Tvrzení navrhovatele5. Vrchní soud vychází ve své argumentaci z toho, že o způsobu oddlužení rozhoduje vždy insolvenční soud, který je však vázaný vůlí nezajištěných věřitelů, pokud ti se prostou většinou hlasů přítomných (nebo řádně zastoupených) na schůzi, popř. pomocí hlasovacího lístku (§399 odst. 1 věta první insolvenčního zákona), rozhodli pro jeden ze způsobů oddlužení. Odkazuje přitom na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu [např. usnesení sen. zn. 29 NSČR 91/2013 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2014] a také na aprobující usnesení Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1143/14, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Rozpor s ústavním pořádkem shledává navrhovatel v tom, že insolvenční soud, resp. případně odvolací soud, nemůže změnit rozhodnutí přijaté toliko "prostou" většinou nezajištěných věřitelů (kterou rozumí většinu z přítomných či řádně zastoupených věřitelů na schůzi, resp. hlasujících pomocí hlasovacího lístku). Protiústavnost dále spatřuje v neexistenci práva dlužníka odvolat se proti rozhodnutí insolvenčního soudu, který rozhodl sám, protože věřitelé o způsobu oddlužení vůbec nerozhodli, popř. proti rozhodnutí soudu, které schvaluje jako způsob oddlužení formu, na které se shodla pouze prostá většina věřitelů ve smyslu výše uvedeném. Za protiústavní by naopak nepovažoval stav, kdy soud nemůže změnit rozhodnutí přijaté "kvalifikovanou" většinou věřitelů ve smyslu většiny počítané ze všech přihlášených nezajištěných pohledávek, ani stav, kdy proti takovému rozhodnutí insolvenčního soudu není přípustné odvolání.6. Navrhovatel je přesvědčený o tom, že z hlediska dopadu do dlužníkových poměrů je oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty výrazně intenzivnějším zásahem, než je tomu u plnění splátkového kalendáře. Tomuto přesvědčení odpovídala i dřívější rozhodovací praxe Vrchního soudu v Praze, která vycházela z toho, že lze-li oddlužení provést, za předpokladu zhruba stejné úspěšnosti pro věřitele, oběma formami a dlužník navrhl plnění splátkového kalendáře, není důvod upřednostnit zpeněžení majetkové podstaty. To platilo zejména v situaci, kdy by tato forma oddlužení měla vést ke ztrátě obydlí dlužníka a mohla ho uvést do neřešitelné sociální situace, potenciálně ústící v jeho další zadlužení. Vrchní soud v těchto situacích připouštěl podání odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu. Nejvyšší soud se však proti této praxi vymezil (výše uvedené usnesení sen. zn. 29 NSČR 91/2013 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2014).7. Podle Vrchního soudu v Praze je potřeba odlišit situaci, kdy rozhodnutí insolvenčního soudu odráží postoj "kvalifikované" většiny věřitelů a kdy pouze "prosté" většiny (ve smyslu výše uvedeném). V prvním případě je podle něj namístě takto projevenou vůli respektovat a není protiústavní, jestliže právní řád v takovéto situaci soudu neumožňuje volbu věřitelů měnit. Avšak v situaci, kdy se rozhodnutí insolvenčního soudu zakládá pouze na vůli projevené "prostou" většinou věřitelů, by měl být jejich závěr tímto soudem, respektive i odvolacím soudem, přezkoumatelný, jelikož jinak nelze odvrátit závažné a jinak obtížně reparovatelné zásahy do poměrů dlužníka, nastalé bez rozumného důvodu a v rozporu se zásadami insolvenčního řízení.8. Navrhovatel poukazuje na to, že potřeba možnosti soudního přehodnocení zcela zjevně vyvěrá i v poměrech jím souzené věci, v níž zpeněžení majetkové podstaty prosadil věřitel s pohledávkou nepatrné výše, zatímco ostatní věřitelé zaujali laxní přístup. Porovnává tento stav s právní úpravou v mimoinsolvenčních věcech. V řízení o výkon rozhodnutí či v exekučním řízení by věřitel domáhající se uspokojení pohledávky nepřesahující dva tisíce korun sotva uspěl s požadavkem na zpeněžení jediného domu - nadto obydlí - dlužníka. Vrchní soud svou argumentaci dále podpírá tím, že podle ustanovení §264o. s. ř. má soud možnost nařídit jiný vhodný způsob výkonu rozhodnutí, než jaký navrhl oprávněný, a obdobná úprava je obsažena i v ustanovení §47 odst. 1 exekučního řádu. Podle Vrchního soudu není rozumný důvod, proč v insolvenčních věcech, které do dlužníkových poměrů zasahují srovnatelnou měrou, není soudní ochrana proti rozhodnutí věřitelů přijatého prostou většinou věřitelů stanovena. Kromě toho, jak v řízení o výkon rozhodnutí, tak v exekučním řízení, má soud nadto možnost zastavit výkon rozhodnutí nebo exekuci ve smyslu ustanovení §269o. s. ř., a to i bez návrhu, zatímco v insolvenčních věcech taková pojistka obsažena není, ačkoliv může být rozhodnutí věřitelů zjevně chybné. Vrchní soud konečně porovnává požadavky na kvalitu projevu vůle věřitelů v případě různých ustanovení v režimu oddlužení dle insolvenčního zákona a dokládá, že ve věcně méně závažných otázkách, než je rozhodování o formě oddlužení, je zachována výlučná soudní pravomoc soudů obou stupňů, popř. je vyžadováno vyjádření "kvalifikované" většiny věřitelů.9. K neexistenci práva dlužníka podat odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu, který rozhodl sám, jelikož sami věřitelé nerozhodli, navrhovatel dodává, že v takové situaci je konečné rozhodnutí ponecháno na jediné osobě, bez možnosti jakékoliv nápravy jejího rozhodnutí, ačkoliv důsledky rozhodnutí mohou být pro dlužníka zcela zásadní. Jak plyne z výše uvedeného, protiústavnost však navrhovatel shledává i v absenci práva odvolání proti rozhodnutí soudu opírajícího se o hlasování toliko "prosté" většiny věřitelů.10. Závěrem Vrchní soud v Praze shrnuje, že protiústavnost napadených ustanovení shledává z důvodu porušení čl. 90Ústavy, protože ustanovení §402 odst. 3 a 5insolvenčního zákona nedávají soudu možnost přezkoumat ve výše popsaných situacích rozhodnutí věřitelů o způsobu oddlužení, a soud tak nemůže plnit to, k čemu je povolán, a sice stanoveným postupem poskytovat ochranu právům. Protiústavnost ustanovení §406 odst. 4 věty druhé insolvenčního zákona spatřuje v tom, že upírá dlužníku možnost řádného opravného prostředku proti usnesení o způsobu oddlužení, které bylo vydáno dle volné úvahy insolvenčního soudu, nebo bylo vydáno proto, že insolvenční soud byl vázán projevenou vůlí prosté většiny věřitelů. III. Vyjádření dalších účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení11. Ústavní soud zaslal návrh Vrchního soudu v Praze k vyjádření oběma komorám Parlamentu, vládě a Veřejné ochránkyni práv. Ústavní soud se také dle ustanovení §48 odst. 2zákona o Ústavním soudu obrátil s žádostí o vyjádření na Nejvyšší soud. 12. Poslanecká sněmovna se ve svém vyjádření ze dne 5. 10. 2018 zaměřila na popis průběhu legislativního procesu, který vedl k přijetí napadených zákonných ustanovení. Zákon č. 182/2006 Sb. byl v Poslanecké sněmovně projednáván jako tisk 1120 (vládní návrh). Jeho první čtení proběhlo dne 26. 10. 2005 a návrh byl přikázán k projednání Ústavně právnímu výboru, který na svém jednání k tisku předložil komplexní pozměňovací návrh. Druhé čtení proběhlo dne 27. 1. 2006 a třetí čtení dne 8. 2. 2006. Návrh zákona byl v Poslanecké sněmovně schválen ve znění komplexního pozměňovacího návrhu a dalších pozměňovacích návrhů a následně byl postoupen Senátu. Ustanovení §402 odst. 5 a §406 odst. 4 zákona byla novelizována zákonem č. 217/2009 Sb., který byl projednáván jako sněmovní tisk 770. Jeho první čtení proběhlo dne 3. 4. 2009, druhé čtení ve dnech 5. a 12. 5. 2009 a třetí čtení dne 15. 5. 2009. Ustanovení §402 odst. 5 bylo dále novelizováno zákonem č. 294/2013 Sb., projednávaném v Poslanecké sněmovně jako sněmovní tisk 929, jehož první čtení proběhlo dne 19. 3. 2013, druhé čtení dne 12. 6. 2013 a třetí čtení dne 8. 8. 2013. Poslanecká sněmovna závěrem vyjádření konstatuje, že souhlas s návrhem dotčených zákonných ustanovení byl v Poslanecké sněmovně vysloven ústavně předepsaným postupem. 13. Vyjádření Senátu zrekapitulovalo průběh legislativního procesu ve vztahu k zákonu č. 182/2006 Sb., který byl v této komoře Parlamentu projednáván v rámci 5. funkčního období jako senátní tisk 288. Jak ústavněprávní výbor jako výbor garanční, tak výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu doporučily návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou schválit, což se také stalo dne 30. 3. 2006. Senát dále podotýká, že ani formulační změna ustanovení §402 odst. 5 zákonem č. 294/2013 Sb., ani ryze technické změny §402 zákony č. 296/2007 Sb. a 217/2009 Sb., se netýkaly hlasování nezajištěných věřitelů, ani možnosti soudu změnit jeho výsledek. Stejně tak změny ustanovení §406 odst. 4insolvenčního zákona zákony č. 217/2009 Sb. a č. 64/2017 Sb. se netýkaly práv dlužníka ve vztahu k podání odvolání proti rozhodnutí soudu o schválení oddlužení a jsou z tohoto důvodu pro řešení věci nepodstatné. Senát své vyjádření uzavírá konstatováním, že na jeho půdě byl návrh insolvenčního zákona přijat v mezích ústavně stanoveného postupu. 14. Vláda svým usnesením ze dne 26. 9. 2018 č. 602 rozhodla, že vstoupí do řízení, a navrhla, aby Ústavní soud návrh Vrchního soudu v Praze zčásti odmítl a ve zbytku zamítl, případně jej zamítl jako celek. Ve svém následném vyjádření ze dne 24. 10. 2018 vláda předně rozporuje interpretaci výrazu "prostá většina nezajištěných věřitelů" v ustanovení §402 odst. 3insolvenčního zákona a nesouhlasí s výkladem tohoto ustanovení v návrhu Vrchního soudu v Praze. Podle vlády se v tomto případě zákon odchyluje od obecné úpravy v ustanovení §49 odst. 1insolvenčního zákona, podle něhož se k platnosti usnesení schůze věřitelů vyžaduje prostá většina hlasů přítomných nebo řádně zastoupených věřitelů, počítaná podle výše jejich pohledávek, ale pouze tehdy, nestanoví-li insolvenční zákon jinak. Vláda uvádí, že z textu ustanovení §402 odst. 3 zákona je zřejmá dvojí odlišnost oproti obecné úpravě. Vyžaduje se většina z hlasů nezajištěných věřitelů (ne z hlasů všech, včetně zajištěných, věřitelů) a dále nikoliv většina z přítomných. Znamená to, že příslušnou prostou většinou se rozumí prostá většina z hlasů všech nezajištěných věřitelů počítaná podle výše jejich pohledávek, což vláda dokládá i stejným výkladem daného ustanovení v komentáři HÁSOVÁ, J., MORAVEC, T. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018.15. Svůj závěr o správném výkladu požadované věřitelské většiny opírá vláda o komparaci s některými dalšími ustanovením insolvenčního zákona upravujícími rozhodování věřitelů v režimu oddlužení. Jako nejzjevnější příklad uvádí ustanovení §399 odst. 3 zákona, podle něhož se schůze věřitelů nesvolá nebo se zruší, pokud věřitelé před jejím konáním hlasovali o způsobu oddlužení mimo schůzi věřitelů (hlasování prostřednictvím hlasovacích lístků) a některý ze způsobů oddlužení získal většinu dle ustanovení §402 odst. 3 zákona. Vláda upozorňuje na to, že platil-li by předpoklad navrhovatele, že dané ustanovení má na mysli prostou většinu přítomných věřitelů (resp. hlasujících věřitelů při rozhodování mimo schůzi věřitelů), bylo by možné, aby byl jakýkoliv věřitel schopen zabránit konání schůze věřitelů, jestliže by svůj hlas zaslal na hlasovacím lístku dostatečně včas. Ve znění účinném do 30. 6. 2017 pak dané ustanovení pro nesvolání schůze věřitelů vyžadovalo, aby o způsobu oddlužení mimo schůzi věřitelů hlasovali všichni k tomu oprávnění věřitelé. V takovém případě je podle vlády těžko akceptovatelné, aby se pro přijetí způsobu oddlužení vyžadovala jiná většina než prostá většina z hlasů všech nezajištěných věřitelů. Z toho také plyne, že stejná většina je vyžadována i pro hlasování na schůzi věřitelů, protože není zřejmé, proč by jiné pravidlo mělo platit pro hlasování na schůzi věřitelů a mimo ni.16. Vláda dále poukazuje na to, že navrhovatel sám vychází z toho, že v situaci, kdy by pro rozhodnutí věřitelů podle ustanovení §402 odst. 3insolvenčního zákona byla požadována většina počítaná ze všech nezajištěných věřitelů (v návrhu Vrchního soudu v Praze je tato většina označována jako kvalifikovaná - pozn. Ústavního soudu) a nikoliv věřitelů přítomných, a kdy by takto počítaná většina byla závazná pro insolvenční soud ve smyslu ustanovení §402 odst. 5 zákona, k rozporu s ústavním pořádkem by nedocházelo. Vláda uzavírá, že návrh Vrchního soudu v Praze se tedy zakládá na nesprávném výkladu napadených ustanovení a že při jejich náležitém výkladu tak, jak jej podává ona, resp. výše citovaná komentářová literatura, není důvod ke zpochybňování ústavnosti, jak sám akceptuje i navrhovatel. Shodně s navrhovatelem totiž dochází k závěru, že institut oddlužení, spojený s osvobozením dlužníka od placení zbylých dluhů, je ve své podstatě pro dlužníka dobrodiním. Je proto legitimní, pokud právní řád předpokládá, že dlužník v takové situaci nabízí věřitelům svůj disponibilní současný majetek, popř. své budoucí disponibilní příjmy, na úhradu dluhů a že v rámci oddlužení implicitně souhlasí s kterýmkoliv způsobem oddlužení dle výběru věřitelů. Podle vlády pak bez ohledu na to, jak a z jakých důvodů insolvenční soud o způsobu oddlužení rozhodne, není dlužník osobou subjektivně oprávněnou podat odvolání, protože kteroukoliv z možností insolvenční soud dlužníkovi vyhovuje. Vláda tedy dovozuje, že není protiústavní, jestliže zákon dlužníkovi podání odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu neumožňuje. Závěrem svého vyjádření vláda poukazuje na to, že neexistuje ústavně zaručené právo na dvojinstančnost soudního řízení (kromě trestního řízení ve světle čl. 2 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). 17. Z těchto důvodů vláda Ústavnímu soudu navrhuje, aby návrh Vrchního soudu v Praze na zrušení ustanovení §406 odst. 4 věty druhé insolvenčního zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbytku návrh zamítl, popřípadě aby návrh zamítl jako celek.18. Veřejná ochránkyně práv sdělila svým přípisem ze dne 17. 9. 2018, že do řízení jako vedlejší účastnice nevstupuje.19. Nejvyšší soud své vyjádření k návrhu navzdory žádosti Ústavního soudu neposkytl.IV. Replika navrhovatele20. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření k replice navrhovateli. Vrchní soud v Praze se vzhledem k obsahu zaslaných vyjádření zaměřil zejména na argumentaci vlády. V replice uvádí, že vládou zastávaný výklad insolvenčního zákona, podle něhož je relevantní většina pro rozhodnutí o způsobu oddlužení chápána jako prostá většina hlasů všech nezajištěných věřitelů počítaná podle výše jejich pohledávek, je v rozporu s ustálenou judikaturou soudů, podle níž k přijetí rozhodnutí stačí prostá většina hlasujících věřitelů. Vrchní soud odkazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2015 sen. zn. 29 ICdo 6/2014, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 51/2017, či usnesení ze dne 18. 6. 2018, sen. zn. 29 NSČR 114/2016. Navrhovatel vytýká vládě, že odporující soudní praxi ve svém vyjádření pominula, ačkoliv na ni ve svém návrhu poukázal.21. Vrchní soud dodává, že právě případ, který ho vedl k podání návrhu, dokládá potřebnost opravného prostředku. Jestliže by Ústavní soud vahou plenárního rozhodnutí prosadil výklad příslušných ustanovení insolvenčního zákona prosazovaný vládou, tak by bylo usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci věcně chybné, ale nebyl by zde procesní prostředek, jak to napravit. Navrhovatel pak zobecňuje, že vzhledem k významu rozhodnutí o způsobu oddlužení pro ústavně zaručená práva dlužníka, zejména práva na obydlí, je ústavně konformní a žádoucí, aby v případě, kdy nerozhodla kvalifikovaná většina věřitelů, byla zajištěna dvojinstančnost řízení. Závěrem navrhovatel upřesňuje, že u napadených ustanovení zákona shledává rozpor především s čl. 90 a čl. 96 odst. 1 a 2Ústavy a s čl. 12 odst. 3 a čl. 36 odst. 1, 2 a 4Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").V. Upuštění od ústního jednání22. Ústavní soud nenařídil dle ustanovení §44zákona o Ústavním soudu ve věci ústní jednání, protože od něho neočekával další objasnění věci.VI. Aktivní legitimace navrhovatele a posouzení podmínek řízení23. Z ustanovení čl. 95 odst. 2Ústavy plyne, že podmínkou pro předložení návrhu obecným soudem je, že se jedná o zákon, jehož má být při řešení věci použito. Tuto podmínku naplňuje dle judikatury Ústavního soudu takové ustanovení, jehož aplikace má být bezprostřední a v dané věci nezbytná. Nemá jít o ustanovení, které je použitelné jen hypoteticky, resp. jen v širších souvislostech věci [srov. např. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 39/2000 ze dne 23. 10. 2000 (U 39/20 SbNU 353); usnesení sp. zn. Pl. ÚS 20/02 ze dne 28. 11. 2002 (U 42/28 SbNU 477); usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/07 ze dne 15. 1. 2008 či nález sp. zn. Pl. ÚS 43/05 ze dne 2. 12. 2008 (č. 62/2009 Sb., N 209/51 SbNU 601, bod 12].24. Podmínka bezprostřední a nezbytné aplikace je ve vztahu k projednávanému návrhu splněna u ustanovení §406 odst. 4 věty druhé insolvenčního zákona. Z daného ustanovení totiž vyplývá, že odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení může podat pouze věřitel, který hlasoval proti přijetí schváleného způsobu oddlužení. A contrario, dlužník není osobou oprávněnou k podání odvolání. Použití daného ustanovení proto znamená pro senát Vrchního soudu v Praze povinnost odmítnout odvolání dlužníků proti tomuto rozhodnutí insolvenčního soudu jako podané neoprávněnými osobami [§218 písm. b)o. s. ř.]. Aktivní legitimace navrhovatele je proto ve vztahu k předmětnému ustanovení insolvenčního zákona, v němž spatřuje protiústavní mezeru v podobě nepřípustného zúžení okruhu subjektů oprávněných k podání odvolání [k tomu přiměřeně nález ze dne 1. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 14/10 (č. 241/2010 Sb., N 133/58 SbNU 67)], dána.25. Oproti tomu však podmínka bezprostřední a nezbytné aplikace není formálně splněna u ustanovení §402 odst. 3 a 5insolvenčního zákona. Navrhovatel nemá tato ustanovení v řízení, které se před ním vede, vůbec použít. Připuštění extenzivního výkladu, podle něhož by Vrchní soud v Praze byl aktivně legitimován k podání návrhu i ve vztahu k těmto dalším ustanovením zákona, by ve svém důsledku znamenalo, že navrhovatel může napadnout ústavnost jakýchkoli dalších ustanovení insolvenčního zákona, která by mohla být uplatněna v rámci řízení před odvolacím soudem, kdyby po případném zásahu Ústavního soudu odvolání dlužníka připuštěno bylo. Takový výklad však neodpovídá ustanovení čl. 95 odst. 2Ústavy ve smyslu jeho výkladu v dosavadní judikatuře Ústavního soudu. Aktivně legitimovaným k podání takového návrhu by byl prvostupňový insolvenční soud, popř. za splnění podmínek dle §74zákona o Ústavním soudu stěžovatel, který se může obrátit na Ústavní soud v případě, že tvrdí porušení svých ústavně zaručených práv v řízení před insolvenčním soudem. Aktivní legitimace by náležela za podmínek dle §78zákona o Ústavním soudu i senátu rozhodujícímu o ústavní stížnosti. 26. Ačkoliv tedy navrhovatel není aktivně legitimován ve vztahu k ustanovením §402 odst. 3 a 5insolvenčního zákona, Ústavní soud k těmto ustanovením přihlížet musí, jelikož by jinak nemohl zhodnotit důvodnost tvrzení navrhovatele ohledně protiústavnosti řádně napadeného §406 odst. 4 věty druhé insolvenčního zákona. Navrhovatel totiž dovozuje jeho protiústavnost z toho důvodu, že přezkum odvolacím soudem je ústavně nezbytný, protože rozhodování prvostupňového insolvenčního soudu aplikujícího ustanovení §402 odst. 3 a 5 zákona za určitých okolností nemusí naplňovat požadavky práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1Listiny.27. Z hlediska naplnění podmínek řízení Ústavní soud vzal v potaz, že v průběhu řízení před Ústavním soudem bylo ustanovení §406 odst. 4insolvenčního zákona změněno zákonem č. 31/2019 Sb., vyhlášeným ve Sbírce zákonů dne 7. 2. 2019. Nově platné znění daného ustanovení zní: "Odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení může podat pouze věřitel, který hlasoval proti přijetí schváleného způsobu oddlužení. Proti rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty může podat odvolání také dlužník, jehož žádosti o stanovení jiné výše měsíčních splátek insolvenční soud nevyhověl, dlužník, je-li důvodem odvolání tvrzení, že mu soud uložil povinnost vydat ke zpeněžení majetek, který podle tohoto zákona není povinen vydat, nebo věřitel, který nesouhlasí se stanovením jiné výše měsíčních splátek a který proti tomu hlasoval." Tato novela souvisí se změnou právní úpravy přípustných forem oddlužení, kterými jsou nově buď oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty (§398 odst. 1insolvenčního zákona ve znění zákona č. 31/2019 Sb.). Nově platné znění ustanovení §406 odst. 4 zákona nabude účinnosti dnem 1. 6. 2019. Podle přechodného ustanovení čl. II zákona č. 31/2019 Sb. se v insolvenčních řízeních, která byla zahájena a v nichž bylo vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, postupuje podle zákona č. 182/2006 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Nově přijaté znění §406 odst. 4 tak není pro řešení věci před navrhovatelem aplikovatelné. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud přistoupil k rozhodování věci ještě v době účinnosti a platnosti napadené právní úpravy, a proto bylo rozhodováno o původním návrhu Vrchního soudu, byť i tento rozšířil svůj návrh tak, že navrhuje vyslovení protiústavnosti §402 odst. 5 a §406 odst. 4 věty druhé daného zákona, ve znění účinném do 31. 5. 2019, neboť Ústavní soud přistoupil k rozhodování o návrhu navrhovatele ještě před nabytím účinnosti změny napadané právní úpravy. VII. Přezkum procedury přijetí ustanovení §406 odst. 4 věty druhé 28. V souladu s ustanovením §68 odst. 2zákona o Ústavním soudu se Ústavní soud při přezkumu ústavnosti napadeného právního předpisu nejdříve zabývá tím, zda byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným postupem. Ustanovení §406 odst. 4 věty druhé insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. 5. 2019, je v relevantní části stejné od nabytí účinnosti tohoto zákona dne 1. 1. 2008. Na základě vyjádření obou komor Parlamentu i stenoprotokolů z jejich schůzí Ústavní soud konstatuje, že napadené ustanovení bylo přijato ústavně konformním způsobem. V Poslanecké sněmovně proběhlo první čtení návrhu zákona dne 26. 10. 2005, druhé čtení dne 27. 1. 2006 a třetí čtení dne 8. 2. 2006. Návrh zákona byl v Poslanecké sněmovně schválen hlasy 175 ze 182 přítomných poslanců. V Senátu byl návrh zákona schválen ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou dne 30. 3. 2006 hlasy 49 z přítomných 54 senátorů. Po podpisu prezidenta republiky byl zákon vyhlášen dne 9. 5. 2006.VIII. Vlastní přezkumDosavadní judikatura Ústavního soudu k nepřípustnosti odvolání dlužníka proti rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení 29. Ústavní soud předesílá, že se již otázkou nepřípustnosti odvolání dlužníka proti rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení v minulosti zabýval v rámci řízení o ústavních stížnostech. V citovaném usnesení sp. zn. IV. ÚS 1143/14 posuzoval Ústavní soud ústavní stížnost, v níž se stěžovatelé - dlužníci domáhali zrušení rozhodnutí civilních soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2Listiny. V řízení před civilními soudy nejprve krajský soud rozhodl o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Vrchní soud následně rozhodl o odvolání dlužníků tak, že usnesení krajského soudu v příslušných bodech výroku potvrdil, přičemž poukázal na to, že ačkoliv odvolání podali dlužníci, a nikoli v poučení krajského soudu uvedení věřitelé, napadené usnesení přezkoumal, neboť se v souzené věci podle něho jednalo o situaci, v níž soud schválil oddlužení ve formě zpeněžení majetkové podstaty, a nikoli ve formě dlužníky navrhované formě splátkového kalendáře. Odvolací soud totiž uvedl, že v případě, kdy by rozhodnutím insolvenčního soudu o schválení oddlužení mohla být dlužníkovi způsobena určitá újma, kterou by bylo možné napravit v řízení o odvolání, je odvolání proti tomuto rozhodnutí přípustné. Vrchní soud dané usnesení krajského soudu věcně přezkoumal a konstatoval, že krajský soud tím, že respektoval usnesení schůze věřitelů, nepochybil, protože okolnosti, na jejichž základě by byly důvody pro korigování rozhodnutí věřitelů, nenastaly. Nejvyšší soud však posléze usnesení Vrchního soudu v Praze změnil tak, že odvolání dlužníků proti usnesení krajského soudu odmítl. S odkazem na svou judikaturu (usnesení sp. zn. 29 NSČR 35/2013) v odůvodnění uvedl, že podáním návrhu na povolení oddlužení dlužník dává najevo, že souhlasí s oddlužením jedním ze dvou zákonem stanovených způsobů, o kterém rozhodují věřitelé, a pokud oni nepřijmou rozhodnutí, tak insolvenční soud. Nejvyšší soud zdůraznil, že právní názor Vrchního soudu v Praze, podle něhož má insolvenční soud pravomoc korigovat rozhodnutí věřitelů a schválit jinou formu oddlužení, než o jaké rozhodli věřitelé, není správný. Soud má pouze posuzovat to, zda v průběhu řízení nevyšly najevo skutečnosti, pro které je oddlužení jinak nepřípustné (§405 odst. 1insolvenčního zákona). Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný. V odůvodnění uvedl, že jelikož není další instancí v rámci systému obecného soudnictví, je oprávněn zasahovat do rozhodování obecných soudů jen tehdy, pokud jejich rozhodnutí či jim předcházející postupy porušily ústavně zaručená práva. V daném případě však Ústavní soud u napadených rozhodnutí civilních soudů důvod k jejich zpochybnění nenašel.30. Na dané usnesení souhlasně odkázalo a navázalo i usnesení ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2073/16, v němž se Ústavní soud zabýval zejména otázkou, zda usnesením Vrchního soudu v Praze o odmítnutí odvolání z důvodu jeho podání osobou neoprávněnou nebylo odepřeno stěžovatelce právo na přístup k soudu a zda nebylo nepřípustně zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces. Ústavní soud uvedl, že insolvenčnímu řízení jako celku dominuje zásada jednostupňového rozhodování s tím, že odvolání je přípustné jen tehdy, pokud to zákon připouští. Zákonné ustanovení vylučující podání odvolání dlužníkem za dané situace se může zdát velmi přísné, ale ani zde nedošlo podle Ústavního soudu k porušení ústavnosti.31. Ústavní soud se v minulosti zabýval i návrhy na zrušení ustanovení §406 odst. 4 věty druhé insolvenčního zákona, podané spolu s ústavními stížnostmi dlužníků, ale vždy došlo k jejich procesnímu odmítnutí (v usnesení ze dne 29. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 3493/14 z důvodu akcesority k ústavní stížnosti odmítnuté pro zjevnou neopodstatněnost a zároveň z důvodu podání osobou, která není k podání takového návrhu oprávněná, a v usnesení ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. III. ÚS 1145/17 opět z důvodu sdílení osudu ústavní stížnosti, tentokrát odmítnuté pro podání po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu).Posouzení argumentace Vrchního soudu v Praze v této věci32. Vrchní soud v Praze zakládá svou argumentaci ohledně ustanovení §406 odst. 4 věty druhé insolvenčního zákona na tom, že protiústavnost neexistence práva dlužníka na odvolání nastává ve dvou situacích - jestliže insolvenční soud rozhodne o způsobu oddlužení na základě §402 odst. 5 zákona sám, protože věřitelé nepřijali žádné rozhodnutí, a jestliže insolvenční soud rozhodne s tím, že je vázaný předchozím rozhodnutím přijatým věřiteli podle §402 odst. 3 zákona, pokud je dané rozhodnutí přijímáno jen prostou většinou na schůzi přítomných nezajištěných věřitelů (popř. hlasujících mimo schůzi věřitelů pomocí hlasovacích lístků), což je výklad v daném ustanovení zakotvené většiny zastávaný judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou navrhovatel odkazuje ve svém návrhu i replice.33. Ústavní soud vychází zejména z toho, že v ústavním pořádku České republiky není ústavně zaručené právo na podání opravného prostředku proti rozhodnutí soudu nižšího stupně. Pouze v oblasti trestní, kde závazek státu zajistit možnost přezkumu výroku soudu o vině a trestu za trestný čin soudem vyššího stupně plyne z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (pojem trestného činu je zde pojímán v autonomním smyslu dle této úmluvy) [např. nález ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 33/09 (č. 332/2010 Sb., N 205/58 SbNU 827)]. Je tedy v zásadě na uvážení zákonodárce, jak k úpravě opravných prostředků přistoupí, a každé rozhodnutí zákonodárce, podle něhož není takový prostředek přípustný, nelze považovat za akt, kterým dochází k porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1Listiny. V opačném případě by totiž ztrácelo smysl ustanovení čl. 36 odst. 4Listiny (jehož porušení se navrhovatel bez bližší argumentace také dovolává), podle kterého podmínky pro uplatnění práva zaručeného čl. 36 odst. 1Listiny upraví zákon. Zároveň však z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ačkoliv podmínky uplatnění práva na soudní ochranu dle č. 36 odst. 1 Listiny upravuje zákon, nemůže takový zákon právo každého domáhat se ochrany svých práv u soudu či jiného orgánu zcela popřít (např. nález ze dne 18. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 1162/17, body 49 a 52). Z těchto hledisek tedy Ústavní soud musí posoudit, zda vyloučením dlužníka z možnosti odvolat se proti usnesení insolvenčního soudu dle §406 odst. 4 věty druhé zákona dochází k popření jeho práva na soudní ochranu, nebo nikoliv. 34. V první situaci zmíněné výše, v níž je podle Vrchního soudu v Praze dána protiústavnost nemožnosti práva dlužníka se odvolat, je podle něj nepřípustné, aby o způsobu oddlužení rozhodoval soudce - jedna osoba, často se zcela zásadními důsledky, ale bez možnosti nápravy jejího rozhodnutí, byť třeba i zcela chybného. Takové řešení nemá podle navrhovatele racionální odůvodnění. Ústavní soud však na takovém řešení neshledává z hlediska ochrany ústavnosti žádnou závadu, protože o právech a povinnostech dlužníka zde rozhoduje nezávislý a nestranný soud. Je na zákonodárci, aby posoudil, zda takové rozhodnutí svěří samosoudci či senátu a zda umožní, nebo neumožní další soudní přezkum. Stávající právní úprava naplňuje požadavky práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1Listiny.35. Nad rámec tohoto závěru však Ústavní soud zdůrazňuje, že právě samotná skutečnost, že proti usnesení insolvenčního soudu není v tomto případě dána možnost odvolání dlužníka, neznamená, že se tím snižují nároky na odůvodnění rozhodnutí, a to zejména v situaci, kdy obě formy oddlužení jsou z hlediska uspokojení věřitelů srovnatelné a dlužník navrhoval plnění formou splátkového kalendáře, tak jako ve věci, která vedla Vrchní soud v Praze k podání nynějšího návrhu. Absence řádného odůvodnění může i u těch insolvenčních rozhodnutí, která nepodléhají instančnímu přezkumu, zakládat porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1Listiny (citovaný nález sp. zn. II. ÚS 1162/17).36. Ve druhé situaci rozhodování insolvenčního soudu, tedy v případě, kdy soud rozhoduje na základě rozhodnutí věřitelů přijatého podle ustanovení §402 odst. 3 zákona, dochází k zásahu do práva dlužníka na soudní ochranu, protože se zde zakotvuje pravidlo, podle něhož je insolvenční soud vázán takto přijatým rozhodnutím a pokud neshledá, že v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, oddlužení schválí (§406 odst. 1 ve spojení s §405 odst. 1 zákona). Jedná se tedy o zásah do práva na soudní ochranu, a to v daném případě ochranu dlužníkových základních práv, zejména práva vlastnického chráněného čl. 11 odst. 1Listiny a práva na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2Listiny, případně nedotknutelnosti obydlí podle čl. 12 odst. 3Listiny (jehož porušení se navrhovatel také dovolává).37. K hodnocení daného ustanovení z hlediska ústavních garancí práv dlužníka přistupuje Ústavní soud zejména s vědomím specifického účelu a povahy insolvenčního práva a institutu oddlužení v něm. Ústavní soud zároveň ve své judikatuře respektuje, že zákonodárce požívá v oblasti právní úpravy insolvenčního řízení poměrně široké pole uvážení, jak potvrdil i nález ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 33/15 (č. 422/2017 Sb.), v němž se Ústavní soud zabýval tvrzenou protiústavností nepřiznání aktivní legitimace jednotlivému věřiteli k podání odpůrčí žaloby v rámci insolvenčního řízení a v němž zamítl, že by byl nedostatek této aktivní legitimace nepřípustným zásahem do práva věřitelů na soudní ochranu (bod 67). 38. Z hlediska ochrany práva dlužníka na soudní ochranu v režimu oddlužení je zásadní, že samotné podání návrhu na oddlužení je plně v jeho dispozici, tedy takový návrh nemůže podat nikdo jiný (§389 odst. 3 zákona). Podle příslušné aplikovatelné právní úpravy tak dlužník činí s implicitním souhlasem, že oddlužení může, při splnění podmínek pro jeho povolení, proběhnout v obou zákonem stanovených formách. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o tom, jakým způsobem bude oddlužení nakonec provedeno, je pro věřitele z povahy věci velmi podstatné, jelikož se jedná o ochranu jejich hospodářských zájmů, je zcela odpovídající a legitimní, pokud jim insolvenční zákon možnost rozhodnout poskytuje, a v případě, že takové rozhodnutí platně přijmou, je takové rozhodnutí pro soud určující. Oddlužení je výrazným beneficiem, které zákon dlužníkovi nabízí, a je tedy přiměřené, pokud mu zároveň ukládá povinnost strpět skutečnost, že za daných podmínek o způsobu oddlužení mohou rozhodnout (nezajištění) věřitelé. Nicméně z toho důvodu, že se při rozhodování o způsobu oddlužení zasahuje do dlužníkových ústavně zaručených práv, je namístě vykládat příslušnou právní úpravu způsobem, který co nejlépe zajišťuje, aby takové rozhodnutí odpovídalo nejen zásadám insolvenčního řízení (§5 zákona), ale i principu šetření podstaty a smyslu základních práv (čl. 4 odst. 4Listiny).39. Nad rámec úzce vymezeného rozsahu přezkumu Ústavního soudu daného posuzováním ústavnosti §406 odst. 4 věty druhé insolvenčního zákona Ústavní soud podotýká, že výkladem, který těmto požadavkům odpovídá, je výklad rozhodovací většiny uvedené v §402 odst. 3insolvenčního zákona ve smyslu předestřeném v tomto řízení vládou (bod 14 a následující tohoto usnesení), podporovaném v jejím vyjádření uvedenou komentářovou literaturou a předkládaném jako ústavně konformní i navrhovatelem, a to z důvodů, které uvádějí a které Ústavní soud na tomto místě považuje za nadbytečné rekapitulovat. Za těchto podmínek je platné přijetí rozhodnutí projevem vypovídajícím o kvalifikované vůli nezajištěných věřitelů a nikoli výsledkem aktivní účasti menší (případně zcela marginální) části nezajištěných věřitelů, při nezájmu ostatních. V situaci, kdy rozhodnutí není platně přijato prostou většinou hlasů všech nezajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek, je na nezávislém a nestranném soudu, aby sám rozhodl. Svěření takového rozhodnutí soudu - samosoudci v takovém případě se právu na soudní ochranu nepříčí (viz výše bod 36 tohoto usnesení). Ústavní soud tedy shledává, že při náležitém ústavně konformním výkladu ustanovení §402 odst. 3 zákona není prostor pro zpochybnění ústavnosti právní úpravy, která při splnění zákonných podmínek nechává rozhodnutí o způsobu oddlužení na nezajištěných věřitelích.IX. Závěr40. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že návrh na zrušení ustanovení §406 odst. 4 věty druhé insolvenčního zákona je nutno posoudit jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a)zákona o Ústavním soudu, protože ačkoliv podle posuzované právní úpravy dlužník nemá právo podat odvolání proti příslušnému usnesení insolvenčního soudu, právo na podání odvolání není bez dalšího ústavně zaručeným základním právem a ani předchozí řízení před insolvenčním soudem nezakládá z důvodů uvedených výše nepřípustný zásah do práva dlužníka na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1, 2 a 4Listiny. Tím nedochází ani k porušení čl. 90Ústavy věty první, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, nedochází ani k porušení dalších navrhovatelem uváděných ustanovení ústavního pořádku, tedy čl. 96 odst. 1 a 2Ústavy a čl. 12 odst. 3Listiny. Návrh na zrušení ustanovení §402 odst. 3insolvenčního zákona a §402 odst. 5insolvenčního zákona pak Ústavní soud odmítá jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. c) ve spojení s §43 odst. 2 písm. b)zákona o Ústavním soudu.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 5. března 2019 Pavel Rychetský, v. r.předseda Ústavního soudu
Odlišné stanovisko soudce Davida Uhlíře S usnesením plána Ústavního soudu v této věci (dále též jen "usnesení") nesouhlasím a uplatňuji vůči němu podle ustanovení §14 zákona o Ústavním soudu odlišné stanovisko. Mám za to, že návrhu Vrchního soudu v Praze na zrušení ustanovení §402 odst. 3 a 5 a §406 odst. 4 věty druhé zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, mělo být vyhověno.Insolvenční řízení se v jedné své části, která může přitom být pro dlužníka nejpodstatnější, tedy v rozhodování o způsobu oddlužení, dostává zcela mimo pravomoc soudu. Rozhodnutí o tom, zda se vyhoví návrhu dlužníka na oddlužení plněním splátkového kalendáře, nebo zda bude veškerý jeho majetek včetně rodinného obydlí zpeněžen, je v rukou věřitelů. Vzhledem k napadené zákonné úpravě a jejímu aprobovanému výkladu tak u zpeněžení majetku dlužníka může rozhodnout jediný věřitel s minimální pohledávkou, byť by k 100% uspokojení všech věřitelů bylo možné dospět plněním splátkového kalendáře. Dlužník se poté, když navrhne povolení oddlužení a jeho návrhu je vyhověno, ocitne z valné míry mimo soudní pravomoc. Rozhodnutí o jeho osudu je v rukou věřitelů (nebo i jen jejich nepatrné menšiny) a insolvenční soud ani odvolací soud nemají možnost rozhodnutí věřitelů o případném zpeněžení majetkové podstaty nijak zvrátit nebo korigovat. Jedna ze zásad insolvenčního řízení stanoví, že řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen, právní úprava ale nedává insolvenčnímu soudu v této části řízení žádnou možnost zasáhnout a případnému nespravedlivému poškození zabránit.Omezená možnost účastníků podat odvolání také brání tomu, aby bylo zabráněno případným pletichám v insolvenčním řízení a aby byly napraveny zjevná pochybení. Na případě, který vedl Vrchní soud k podání návrhu Ústavnímu soudu, lze možnost zjevného a nenapraveného pochybení ilustrativně popsat. Věřitel Jiří Wandas, který rozhodl o způsobu oddlužení prodejem majetkové podstaty, svoji pohledávku ve výši 1 854,42 Kč nabyl až v průběhu insolvenčního řízení v důsledku postoupení pohledávky. Tento věřitel hlasoval (podepsal hlasovací lístek) o způsobu oddlužení již dne 15. září 2017, ačkoliv o jeho vstupu do insolvenčního řízení bylo rozhodnuto až usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č.j. KSLB 57/12327/2017-P7-6 dne 18. září 2017. Lze mít tedy pochybnosti o tom, zda k jeho hlasovacímu lístku ze dne 15. září 2017 mělo být soudem přihlíženo. Daná právní úprava, dle mého soudu, nenabízí způsob, jak tuto možnou chybu napravit.Soudím, že napadená právní úprava rezignuje na zásadu vyplývající z Čl. 90 Ústavy, podle které soudům náleží stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům, neboť jim k tomu žádný způsob neposkytuje. Důsledkem toho je porušení práva dlužníka domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, které je zaručeno Čl. 36 odst. 1 Listiny.Zpeněžením majetkové podstaty včetně rodinného obydlí, kdy by pohledávky věřitelů mohly být uspokojeny stejně tak i splátkovým kalendářem, dochází ve svém důsledku i k porušení práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, které je zaručeno Čl. 10 odst. 2 Listiny.David Uhlíř