ECLI:CZ:US:2020:1.US.1029.20.1
sp. zn. I. ÚS 1029/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti K. N., zastoupené opatrovnicí J. N., právně zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Praha 2, Lazarská 6, proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2020 č. j. 13 Co 236/2019-191, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí ve výroku II. o náhradě nákladů řízení, vydaném v řízení o zaplacení částky 135 216 Kč s příslušenstvím, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu se podává, že se J. N. [žalobce a)], E. N. [žalobce b)] a stěžovatelka [žalobce c)] žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 28. 2. 2018 domáhali původně zaplacení částky 136 401,70 Kč s příslušenstvím. Uvedli, že rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 2. 1997 č. j. 9 C 80/95-97 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. 23 Co 377/97 byl předchůdce vedlejšího účastníka (Nemocnice s poliklinikou Příbram) uznán odpovědným za škodu způsobenou protiprávním jednáním při narození stěžovatelky.
V nyní posuzovaných věcech se stěžovatelka spolu se svými rodiči domáhala původně zaplacení částky 27 717 Kč s příslušenstvím, stěžovatelka dále částky 107 409 Kč s příslušenstvím. Podáním ze dne 12. 3. 2018 vzali žalobci co do částky 58 809 Kč jako nákladů na péči a částky 24 488 Kč z titulu náhrady účelně vynaložených prostředků zpět z důvodu, že žalovaná (resp. vedlejší účastník) tyto částky žalobcům dne 2. 3. 2018 uhradila. Obvodní soud proto žalobu v této části usnesením ze dne 30. 4. 2018 č. j. 34 C 3/2018-62 zastavil. Žalobci a), b) a stěžovatelka se tak domáhali zaplacení částky 3 229 Kč s příslušenstvím a stěžovatelka dále částky 48 600 Kč s příslušenstvím.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 7. 5. 2019 č. j. 34 C 3/2018-60 ve znění opravných usnesení ze dne 19. 9. 2019 č. j. 34 C 3/2018-179 a č. j. 34 C 3/ 2018-186 zamítl žalobu v části, v níž se žalobci a) a b) domáhali na žalovaném zaplacení částky 2 029 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatelka domáhala po žalovaném zaplacení částky 47 984 Kč s příslušenstvím (výrok II.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům a) a b) částku 1 200 Kč s příslušenstvím (výrok III.), uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce částku 3 845 Kč s příslušenstvím (výrok IV.), uložil žalovanému zaplatit České republice-Obvodnímu soudu pro Prahu 5 soudní poplatek ve výši 1 000 Kč (výrok V.), uložil žalovanému a vedlejšímu účastníkovi na jeho straně (Generali Česká pojišťovna a. s.) zaplatit žalobcům a) a b) na náhradu nákladů řízení částku 7 233 Kč (výrok VI.) a ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovaným a vedlejším účastníkem na jeho straně nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII).
Soud prvního stupně nákladový výrok VII. odůvodnil tím, že stěžovatelka byla v řízení úspěšná s požadavkem na zaplacení částky 72 000 Kč, tj. v rozsahu 53 % jeho předmětu, což znamená, že poměr úspěchu a neúspěchu je ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalobkyní přibližně stejný.
Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze z důvodů zpětvzetí odvolání zastavil řízení o odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 39 600 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VII. o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka spatřuje porušení svých práv ve svévolné aplikaci §142 dost. 2 o. s. ř. odvolacím soudem při rozhodování o nákladech řízení. Tvrdí, že odvolací soud v otázce náhrady nákladů řízení rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou. Stěžovatelka konkrétně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jí požadované náklady na péči nejsou plněním, jehož výše závisí na úvaze soudu. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018 č. j. 25 Cdo 3094/2017-272, který podle jejího názoru dopadá i na nyní posuzovanou věc, kdy základ nároku na náhradu nákladů na péči o stěžovatelku byl dán, ale výši části plnění bylo nutné stanovit volnou úvahou. Také zamítnutí žaloby ve výši odpovídající stěžovatelkou pobíranému příspěvku na péči představuje podle stěžovatelky projev volné úvahy soudu prvního stupně při stanovení výše nákladů na péči. Stěžovatelka tak tvrdí, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ani v této části nároku nelze aplikovat §142 odst. 2 o. s. ř., ale soud měl rozhodovat podle §142 odst. 3 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud především uvádí, že stěžovatelka v minulosti podala několik ústavních stížností proti rozsudkům Nejvyššího soudu vydaným v řízeních majících obdobný skutkový základ a stejné účastníky řízení jako v nyní posuzované věci. V těchto řízeních obecné soudy přiznaly stěžovatelce (případně jejím rodičům) náhradu účelných nákladů spojených s léčením v prokázaném rozsahu a současně dospěly k závěru, že od této částky je nutno odečíst příspěvek na péči poskytovaný stěžovatelce podle §7 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále jen "zákon o sociálních službách"). Stěžovatelka učinila v předchozích ústavních stížnostech předmětem přezkumu otázku, zda odečítání příspěvku na péči poskytovaného podle zákona o sociálních službách od nároku na náhradu nákladů spojených s léčením podle §449 občanského zákoníku představuje zásah do jejích základních práv. Uvedené ústavní stížnosti Ústavní soud spojil ke společnému řízení, které bylo nadále vedeno pod sp. zn. III. ÚS 4194/18. V odmítavém usnesení Ústavní soud dospěl k závěru, že interpretace provedená Nejvyšším soudem, podle které nárok podle §449 občanského zákoníku v rozsahu vypláceného příspěvku na péči podle zákona o sociálních službách nevzniká, není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, tudíž zde není otevřen prostor pro kasační zásah Ústavního soudu. Ačkoliv se uvedený závěr týká primárně rozsudku Nejvyššího soudu napadeného ústavními stížnostmi stěžovatelky spojenými pod sp. zn. III. ÚS 4194/18, lze jej vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, v níž je napadáno usnesení Městského soudu v Praze ve výroku o náhradě nákladů řízení.
V nyní posuzované ústavní stížnosti stěžovatelka uplatnila námitku, že Městský soud v Praze nesprávně posoudil jí požadované náklady na péči. Ústavní soud po přezkoumání napadeného nákladového výroku dospěl k závěru, že s námitkou stěžovatelky se nelze ztotožnit. Odvolací soud svůj závěr, že napadený nákladový výrok soudu prvního stupně je věcně správný, řádně odůvodnil. Konstatoval, že soud prvního stupně při ocenění nákladů na péči vycházel z hodinové sazby 100 Kč, kterou stěžovatelka uvedla v žalobě. Žalobou požadovanou částkou 107 409 Kč nepřiznal stěžovatelce z jiných důvodů, než že by určil výši plnění svojí úvahou v neprospěch odhadu stěžovatelky. Konkrétně pak proto, že jednak plně neakceptoval stěžovatelkou tvrzený rozsah péče, a zejména proto, že přistoupil k odečtení příspěvku na péči poskytovaného stěžovatelce podle zákona o sociálních službách. Tato skutečnost nesouvisí s rozhodnutím soudu o výši plnění závislém na (volné) úvaze soudu ve smyslu §142 odst. 3 o. s. ř.
Z odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze vyplývá, že soud se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabýval a objasnil, na základě jakých zjištění a úvah dospěl ke shora nastíněnému závěru. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Přijatému a řádně odůvodněnému závěru odvolacího soudu nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Soud svá rozhodnutí patřičně odůvodnil, srozumitelně a logicky uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Z výše uvedených důvodů nelze tedy za relevantní považovat ani odkazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu týkající se rozhodování soudů o nákladech řízení.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu