ECLI:CZ:US:2020:1.US.1068.20.1
sp. zn. I. ÚS 1068/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Mgr. Tomáše Slabého, 2) Michela Dejalle a 3) Jeana Claudea Johnena, zastoupených JUDr. Jiřím Kindlem, M.Jur., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Křižovnické náměstí 193/2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 5153/2017-280 ze dne 31. 1. 2020, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 74/2017-191 ze dne 31. 5. 2017 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 1 Cm 15/2016-146 ze dne 23. 2. 2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a) Fréderica Alfia Avellina a b) Union des Associations Européennes de Football (UEFA), se sídlem ve Švýcarské konfederaci, Nyon, Route de Geneve 46, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť jsou přesvědčeni, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelé se spolu s vedlejším účastníkem a) u Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") jako žalobci domáhali ochrany před nedovoleným omezením soutěže, ochrany před nekalou soutěží a náhrady nemajetkové újmy. Konkrétně se domáhali uložení povinnosti vedlejší účastnici b) zaplatit žalobcům 10 000 Kč a zdržet se dalšího uplatňování pravidel upravujících práva a povinnosti fotbalových klubů, které se chtějí účastnit klubových soutěží UEFA, jež vedlejší účastnice b) přijala na svém zasedání v Praze ve dnech 29. a 30. 6. 2015. Podle žalobců, z nichž první [vedlejší účastník a)] je fotbalovým agentem a zbylí (stěžovatelé) jsou fotbalovými fanoušky, omezuje uplatňování daných pravidel soutěž v rámci klubových soutěží UEFA, neboť pravidla zvýhodňují velké kluby s vysokými rozpočty oproti menším a méně "zavedeným" klubům. Ve výsledku je poškozena nejen hospodářská soutěž v Evropské unii mezi profesionálními fotbalovými kluby, ale poškození jsou podle žalobců i fanoušci, jelikož v důsledku omezujícího pravidla je některým fotbalovým klubům nepřímo znemožňována účast v klubových soutěžích UEFA, resp. je jim skrze umělé omezení bráněno efektivně konkurovat evropským velkoklubům.
3. Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") napadeným usnesením zastavil předmětné řízení podle §104 odst. 1 občanského soudního řízení, neboť dospěl k závěru, že není dána jeho pravomoc (mezinárodní příslušnost). Podle nalézacího soudu je předmětem řízení i otázka platnosti usnesení výkonného výboru vedlejší účastnice b), kterým byla přijata omezující pravidla; podle čl. 22 odst. 2 Úmluvy o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "Luganská úmluva II") jsou tedy mezinárodně příslušné soudy státu, na jehož území má vedlejší účastnice b) sídlo, tj. švýcarské soudy. Nalézací soud zároveň uvedl, že i kdyby nebyla dána výlučná příslušnost švýcarských soudů podle čl. 22 odst. 2 Luganské úmluvy II, byla by dána podle čl. 5 odst. 3 téže úmluvy, neboť původní pravidla, jejichž součástí bylo i omezující pravidlo, byla přijata již v roce 2010 ve Švýcarsku. To podle nalézacího soudu znamená, že i podle místa, kde došlo k hypotetické škodní události, jsou příslušné soudy švýcarské.
4. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesení nalézacího soudu napadeným usnesením jako věcně správné potvrdil a změnil je pouze ve druhém výroku o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud předně dospěl k závěru, že i přesto, že nalézací soud před vydáním rozhodnutí nedoručil vyjádření vedlejší účastnice b) obsahující námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti tuzemských soudů žalobcům, byla rovnost stran zachována. Podle odvolacího soudu bylo stanovisko obou stran sporu ve vztahu k otázce příslušnosti opatřeno a nebylo třeba řízení protahovat zjišťováním případného stanoviska žalobců k vyjádření vedlejší účastnice b). Ohledně samotné otázky příslušnosti odvolací soud dospěl k závěru, že nejde o případ tzv. výlučné příslušnosti ve smyslu čl. 22 odst. 2 Luganské úmluvy II, neboť platnost daných pravidel bude nutno v rámci řízení posoudit pouze jako otázku předběžnou. Podle odvolacího soudu je rovněž vyloučena aplikace čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II, neboť předmětného ustanovení se mohou dovolávat pouze přímí poškození, což žalobci nejsou. Při určení příslušnosti je konečně podle odvolacího soudu nutné aplikovat základní pravidlo vymezené v čl. 4 odst. 1 Luganské úmluvy II, podle kterého jsou příslušnými švýcarské soudy.
5. Nejvyšší soud dovolání žalobců jako nedůvodné zamítl podle §243d písm. a) občanského soudního řádu v rozsahu prvního "potvrzovacího" výroku usnesení odvolacího soudu; ve zbylé části dovolání odmítl. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jelikož řešení otázek, které byly předmětem dovolacího řízení, vyplývá z judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále též "SDEU"), nevznikla dovolacímu soudu povinnost předkládat předběžné otázky ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen "SFEU"). Podle Nejvyššího soudu z restriktivního výkladu čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II plyne, že škoda, která je pouze nepřímým důsledkem škody původně vzniklé jiným přímo poškozeným osobám, u nichž se škoda projevila na jiném místě, než na kterém nepřímo poškozený následně utrpěl škodu, nemůže založit soudní příslušnost na základě tohoto ustanovení. Samotným přijetím předmětných pravidel podle Nejvyššího soudu žalobcům žádná újma nevzniká; újma by jim vznikla teprve tehdy, způsobila-li by aplikace daných pravidel újmu některému z fotbalových klubů a žalobci by mohli prokázat, že újmu daného fotbalového klubu mohou důvodně pociťovat jako újmu vlastní.
6. Podstatu rozsáhlé argumentace stěžovatelů lze shrnout následovně: Zaprvé, příslušnost českých soudů dána byla, neboť byly splněny všechny podmínky podle čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II. Stěžovatelé dostatečně tvrdili, že jim v důsledku uplatňování omezujících pravidel vznikla újma (přímo i nepřímo) a že ji vnímali jako újmu sobě vlastní (omezující účinky nastávají již samotným přijetím pravidel; jeden ze stěžovatelů např. tvrdil, že je fanouškem a předplatitelem zápasů klubu FK Mladá Boleslav, pročež uplatňování omezujících pravidel snižuje kvalitu "produktu fotbal", jehož je stěžovatel "spotřebitelem"). Samotná tvrzení stěžovatelů postačovala k založení příslušnosti nalézacího soudu; jejich prokazování je pak věcí meritorního přezkumu žaloby. Nejvyšší soud podle stěžovatelů posoudil otázku příslušnosti v rozporu s judikaturou SDEU, ze které vyplývá, že příslušnost českých soudů je v projednávané věci založena, i kdyby byli stěžovatelé v postavení tzv. nepřímých poškozených; z judikatury rovněž vyplývá, že místo, kde se projevila škoda, může být vymezeno i jako území celé EU. Nejvyšší soud se s uvedenými judikaturními závěry tvrzenými stěžovateli nevypořádal. Zadruhé, jestliže obecné soudy svévolně odmítly meritorně přezkoumat žalobu stěžovatelů, porušily jejich ústavně zaručená práva na soudní ochranu a zákonného soudce. Zatřetí, právo stěžovatelů na zákonného soudce porušil Nejvyšší soud rovněž proto, že svévolně a bez řádného odůvodnění nepředložil předběžné otázky SDEU; pro aplikaci výjimky "acta éclair" podle stěžovatelů nebyly splněny podmínky. Začtvrté, usnesení odvolacího soudu bylo překvapivé a byla rovněž porušena zásada dvojinstančnosti řízení; odvolací soud potvrdil usnesení nalézacího soudu na základě jiného právního názoru, než na kterém bylo rozhodnutí prvostupňového soudu založeno, aniž by stěžovatele seznámil se svým odlišným právním názorem. Zapáté, nalézací soud i odvolací soud neumožnily stěžovatelům reagovat na vyjádření vedlejší účastnice b) k žalobě a odvolání.
7. Kromě zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí stěžovatelé alternativně navrhují, aby Ústavní soud předložil SDEU podle čl. 267 SFEU jimi specifikované předběžné otázky týkající se interpretace čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II.
8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými osobami a stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh. Stěžovatelé v ní rozporují zejména závěry obecných soudů ohledně interpretace čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II, které jsou však ústavně konformně odůvodněny. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy); zároveň je povinen dodržovat subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Do činnosti obecných soudů Ústavní soud může zasáhnout jen v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí porušení základních práv a svobod jedince [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].
10. Ohledně prvních třech námitek stěžovatelů týkajících se v jádru nesprávného posouzení otázky příslušnosti českých soudů podle čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II lze uvést, že Ústavní soud musí rovněž respektovat diskreci obecných soudů při interpretaci unijního práva; na obecné soudy plnící jejich evropský mandát je v tomto smyslu nutné klást pouze požadavky plynoucí z ústavního pořádku. K porušení procesních práv garantovaných ústavním pořádkem dojde v případě nepoložení předběžné otázky SDEU pouze tehdy, pokud obecné soudy v situaci, kdy to účastník požaduje, či pokud je spornost výkladu unijního práva z posuzovaného případu prima facie zřejmá, nevysvětlí, proč otázku nepoložily. Na úrovni českého ústavního pořádku přitom obstojí odůvodnění, které je udržitelné (obhájitelné a přesvědčivě vyargumentované) a které není zjevně v rozporu se základními zásadami práva Evropské unie (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1434/17 ze dne 11. 6. 2018). Není úkolem Ústavního soudu zkoumat, zda napadený rozsudek obstojí s ohledem na standardy plynoucí z unijního práva (viz bod 12 usnesení sp. zn. II. ÚS 2356/19 ze dne 30. 7. 2019).
11. Ústavní soud v nyní projednávaném případě dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí vzhledem ke standardům plynoucím z ústavního pořádku obstojí. Nejvyšší soud se otázkou příslušnosti podrobně zabýval; nezaložil přitom své závěry o nemožnosti uplatnění alternativní příslušnosti podle Luganské úmluvy II pouze na základě judikatury SDEU (rozsudky SDEU ze dne 11. ledna 1990 ve věci C-220/88 Dumez France a Tracoba a ze dne 29. 7. 2019 ve věci C-451/18 Tibor-Trans), jak tvrdí stěžovatelé. Nejvyšší soud odkazem na uvedená rozhodnutí pouze korigoval závěr odvolacího soudu o nemožnosti aplikace čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II u nepřímých poškozených (bod 37 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Nosný důvod rozhodnutí dovolacího soudu je nutné spatřovat v jeho hodnocení dostatečností tvrzení stěžovatelů ohledně vzniklé újmy, resp. příčinné souvislosti (bod 38 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Je přitom nutné zdůraznit, že ze samotného charakteru podmínek čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II (tj. věc týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti a určení místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události) vyplývá, že hranice mezi meritorním posouzením věci a hodnocením naplnění podmínek pro založení alternativní příslušnosti soudu může být tenká. Je nicméně v diskreci obecných soudů zhodnotit, zda účastník svými faktickými tvrzeními dostatečně identifikoval existenci vzniklé újmy jakožto hraničního určovatele zakládající alternativní příslušnost soudu. V tomto smyslu lze dospět k závěru, že hodnocení obecných soudů je z ústavněprávního hlediska udržitelné a není zjevně v rozporu se smyslem čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II, tj. se založením alternativní příslušnosti pro soudy, které mají úzkou vazbu s podanou žalobou. Ze stejných důvodů lze rovněž uzavřít, že rozhodnutí Nejvyššího soudu nepředložit předběžné otázky SDEU nelze hodnotit jako svévolné. Ústavní soud obdobně neshledal důvod pro předložení předběžných otázek SDEU, neboť z ústavněprávní perspektivy není vyřešení navrhovaných otázek unijního práva relevantní.
12. K posledním dvěma námitkám stěžovatelů týkajících se procesních pochybení nalézacího soudu a odvolacího soudu (tj. překvapivost rozhodnutí a neposkytnutí prostoru k vyjádření) lze pouze uvést, že obecné soudy se jimi již dostatečně zabývaly (viz str. 4 napadeného usnesení odvolacího soudu a bod 44 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). V každém případě však právo stěžovatelů přednést argumentaci ohledně výkladu čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II porušeno nebylo, neboť Nejvyšší soud ji vzal v úvahu a předcházející rozhodnutí meritorně přezkoumal v dovolacím řízení.
13. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelů, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež umožňuje odmítnout návrh v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu