ECLI:CZ:US:2020:1.US.1093.20.1
sp. zn. I. ÚS 1093/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele: Ch. P. R., zastoupeného JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1332/23, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze č. j. 3 KZN 1126/2019-12 ze dne 10. února 2020, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 č. j. 3 ZN 910/2019-23 ze dne 29. října 2019 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Vnější služby, místního oddělení Bartolomějská, č. j. KRPA-478151-43/TČ-2018-001110 ze dne 23. července 2019, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha I, Vnější služba, místní oddělení Bartolomějská (dále jen "policie"), odložila trestní věc - podezření ze spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 trestního zákoníku neznámým pachatelem, k němuž dal stěžovatel podnět. Státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 (dále jen "dozorová státní zástupkyně") zamítla stížnost stěžovatele proti usnesení policie jako nedůvodnou. Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "dohledová státní zástupkyně") vyrozuměla zástupce stěžovatele, že na základě jeho podnětu, částečně důvodného, vykonala dohled nad činností nižšího státního zastupitelství a shledala, že rozhodnutí o odložení je správné, i když s jinou, než policií a dozorovou státní zástupkyní uplatněnou argumentací.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odmítá závěry orgánů činných v trestním řízení, spatřuje v nich zásah do svých základních práv a svobod zaručených v čl. 2 odst. 2, 10 odst. 1, 2, 11 odst. 1, 12 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Rekapituluje jednání, pro které podal trestní oznámení, i postup orgánů činných v trestním řízení. S odkazem na nálezy sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301) a sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691) namítá porušení svého práva na efektivní (účinné) vyšetřování, jehož se mu nemělo dostat, neboť orgány činné v trestním řízení se jeho námitkami zabývaly povrchně, nezajistily důkazy, které by mohly přispět k objasnění věci a zajištěné důkazy hodnotily předsudečně, nekriticky a laicky, aniž by usilovaly o dostatečné objasnění skutkového stavu. Dozorová státní zástupkyně se vůbec nezabývala stížnostními námitkami a pochybení policie vůbec nezohlednila a nenapravila. Stěžovatel odmítá i závěry dohledové státní zástupkyně, která měla po zjištění vad policie a dozorové státní zástupkyně usnesení zrušit a přikázat pokračování v šetření a nápravu nedostatků. Stěžovatel rovněž poukazuje na průtahy (policie), v jejichž důsledku dohledová státní zástupkyně nemohla dát pokyn k odevzdání věci k projednání přestupku, neboť již uplynula zákonná promlčecí doba. Dohledové státní zástupkyni pak vytýká bagatelizaci dopadu protiprávního jednání na život jeho a jeho rodiny; je přesvědčen, že jde o extrémní případ flagrantního pochybení s mimořádně intenzivními a přetrvávajícími následky, a proto požaduje zrušení vyrozumění i obou usnesení.
3. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl podnájemcem bytu ve vlastnictví bytového družstva, a to na základě dvojjazyčné smlouvy, přičemž existoval zjevný nesoulad obou jazykových verzí. Nájemkyně bytu se rozhodla prodat svůj podíl v bytovém družstvu, vystěhovat se z České republiky a současně ukončila podnájemní vztah se stěžovatelem. Podnájem byl ale fakticky ukončen ještě před uplynutím zákonné výpovědní doby, odpojení energií donutilo stěžovatele odstěhovat se; dříve, než si mohl odstěhovat i zbývající v bytě zanechané předměty, a před uplynutím výpovědní doby, vyměnil majitel zámky u dveří bytu. Popsaným jednáním stěžovateli vznikla škoda i další újma, a proto podal k nápravě trestní oznámení, které policie odložila podle §159a odst. 1 trestního řádu, neboť nezjistila naplnění skutkové podstaty žádného trestného činu; takový závěr považovala dozorová státní zástupkyně za správný a stížnost stěžovatele odmítla. Dohledová státní zástupkyně v šetřeném jednání spatřovala formální naplnění znaků trestného činu, avšak vzhledem k subsidiaritě trestní represe, nedosahující intenzity nezbytné pro zahájení trestního stíhání; odložení proto bylo správné, nesprávné bylo jen jeho odůvodnění.
4. Povinností státu je (mimo další) vytvořit efektivní a nezávislý systém schopný zjistit, byl-li spáchán trestný čin, vyšetřit okolnosti jeho spáchání a případné pachatele přivést k odpovědnosti - v opačném případě by byla záruka ochrany práv pouze teoretická. Požadavky na efektivní vyšetřování vycházejí z konkrétních okolností, za nichž mělo být tvrzené právo porušeno, a proto je vyžadováno především u úmyslných trestných činů; ani Evropský soud pro lidská práva nevyžaduje v případech neúmyslných zásahů do práv (a to i práva na život) nutně trestněprávní reakci státu [viz nález sp. zn. III. ÚS 1716/16 ze dne 9. 8. 2016 (N 151/82 SbNU 385); a rozsudek ESLP ze dne 17. ledna 2002, č. 32967/96, Calvelli a Ciglio proti Itálii)]. Orgány činné v trestním řízení proto musí provést řádné a pečlivé vyšetřování v souladu s trestním řádem (sp. zn. I. ÚS 1565/14) vždy, existuje-li podezření na spáchání trestného činu; jejich postup je však limitován zjištěním, že nebyl spáchán ani nedbalostní trestný čin, případně kdy na základě předložených poznatků ani neexistují důvody pro zahájení úkonů trestního řízení.
5. Problematikou nároku na trestní stíhání jiné osoby se Ústavní soud opakovaně zabýval a judikoval, že z "čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" [usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. února 1997 (U 5/7 SbNU 343)]. Jinými slovy řečeno, neexistuje právo další osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla stíhána a odsouzena. Účelem účinného vyšetřování tak není a ani nemůže být závěr, že postup byl protiprávní proto, že o jeho protiprávnosti je přesvědčen stěžovatel a že pro něj nepříznivý výsledek vyšetřování je jednoznačně zaviněn špatným postupem orgánů činných v trestním řízení [viz též nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. ledna 2016 (N 8/80 SbNU 91)].
6. Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (čl. 2 odst. 2 Listiny) lze státní moc uplatňovat v případech, mezích a způsoby, který stanoví zákon; je tedy úkolem zákonem stanovených orgánů veřejné moci zjistit, zda konkrétní jednání je či není trestným činem a učinit takové zjištění nepřísluší nikomu jinému. Ústavní soud proto nepřezkoumává opodstatněnost závěrů orgánů činných v trestním řízení ohledně zahájení či nezahájení trestního stíhání, ale zjišťuje, nedošlo-li k porušení zaručených práv - taková situace v projednávaném případě nenastala.
7. Ústavní soud rozumí stěžovateli, tvrdí-li, že byl poškozen v právu práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny), a šetřený zásah subjektivně vnímá rovněž jako zásah do svého práva na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a dobré jméno, práva na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny, čl. 8 odst. 1 Úmluvy) a práva na nedotknutelnost obydlí (čl. 12 odst. 1 Listiny). Domáhal-li se stěžovatel zásahu státní moci proti tomu, kdo jej měl porušením smluvního ujednání poškodit (zkrátit v uvedených právech), sdílí však Ústavní soud opakovaně vyslovený závěr o subsidiaritě trestní represe. Stěžovateli může náležet satisfakce za škodu i nemajetkovou újmu, o které ovšem musí na základě řádné žaloby rozhodnut obecný soud v občanskoprávním řízení.
8. Jestliže orgány činné v trestním řízení nezjistily v konkrétním jednání a jeho intenzitě tvrzené podezření ze spáchání trestného činu a jimi vyslovený závěr objektivního šetření je odlišný od přesvědčení stěžovatele, nelze bez dalšího považovat takové rozhodnutí za porušení práva domáhat se stanoveným postupem jiné (soudní) ochrany zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Trestněprávní řešení nemůže sloužit k usnadnění postavení stěžovatele (k zajištění důkazů pro případné občanskoprávní řízení), ale má být použito jen v případě závažného pochybení narušujícího státem chráněné zájmy (ultima ratio).
9. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu