ECLI:CZ:US:2020:1.US.1119.20.1
sp. zn. I. ÚS 1119/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti Ing. Josefa Rabase st. a Ing. Josefa Rabase ml., zastoupených Jindřichem Vítkem, advokátem se sídlem Šafaříkova 201/17, 120 00 Praha 2, proti usnesení Okresního soudu v Benešově č. j. 8 C 358/2019-69 ze dne 4. 2. 2020 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se podaným návrhem zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek jeho přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu ústavně zaručeným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je ústavní soudnictví vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Ústavní stížností by tedy měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá. Přestože z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, nutno poznamenat, že zde musí být současně splněny dvě podmínky. Jednak musí být rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby námitka porušení ústavně zaručených práv již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna. Totiž úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž po pravomocném skončení věci posuzuje, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
Ústavní soud shledal, že o zmíněné výjimky se v posuzované věci nejedná. Stěžovatelé rozporují rozhodnutí soudu, kterým byl jejich vzájemný návrh vyloučen k samostatnému projednání. Jde o rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení, a jako takové nemusí být podle §169 odst. 2 o. s. ř. odůvodněno, pročež proti němu také není přípustné odvolání. Ze své podstaty je toto rozhodnutí nezpůsobilé být předmětem ústavně právního přezkumu, neboť není schopno jakkoli zasáhnout do práv, natož do práv ústavně zaručených (srov. usnesení Ústavního soudu kupř. ve věcech sp. zn. IV. ÚS 310/16, II. ÚS 1334/10, I. ÚS 169/08, I. ÚS 729/06, II. ÚS 727/06, I. ÚS 569/99). Podle konstantní judikatury Ústavního soudu by k porušení tvrzeného práva na spravedlivý proces mohlo dojít teprve tehdy, jestliže by stěžovatelům bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě by tento soud bezdůvodně odmítl o podaném návrhu jednat a rozhodnout či by zůstal v řízení delší dobu nečinný. Taková situace však v projednávaném případě dosud nenastala.
S ohledem na řečené tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj