ECLI:CZ:US:2020:1.US.1130.20.1
sp. zn. I. ÚS 1130/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky DENSO MANUFACTURING CZECH s. r. o., se sídlem Heyrovského 476, 463 12 Liberec, zastoupené Mgr. Bc. Janem Spáčilem, LL. M., advokátem se sídlem Italská 2581/67, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 472/2018-57 ze dne 20. 2. 2020, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 59 Af 3/2018-45 ze dne 11. 10. 2018, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství č. j. 53363/17/5200-11431-706012 ze dne 13. 12. 2017 a rozhodnutí (dodatečnému platebnímu výměru) Specializovaného finančního úřadu - Územní pracoviště v Ústí nad Labem č. j. 82157/17/4225-21793-507447 ze dne 10. 5. 2017, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako účastníků řízení a Odvolacího finančního ředitelství a Specializovaného finančního úřadu - Územní pracoviště v Ústí nad Labem jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů a správních orgánů s odůvodněním, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že Specializovaný finanční úřad - Územní pracoviště v Ústí nad Labem (dále "správce daně") zahájil u stěžovatelky dne 28. 1. 2015 daňovou kontrolu na dani z příjmů právnických osob, přičemž předmětem daňové kontroly byly mj. převodní ceny sjednané mezi stěžovatelkou a společností LIPLASTEC s. r. o. Na základě skutečností zjištěných při daňové kontrole pak správce daně vydal dodatečný platební výměr č. j. 82157/17/5225-21793-507447 ze dne 10. 5. 2017, kterým byla stěžovatelce doměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 4. 2011 do 31. 3. 2012 ve výši 4 407 430 Kč a penále ve výši 881 486 Kč. Stěžovatelka se proti dodatečnému platebnímu výměru správce daně odvolala, avšak Odvolací finanční ředitelství její odvolání rubrikovaným rozhodnutím č. j. 53363/17/5200-11431-706012 ze dne 13. 12. 2017 zamítlo a rozhodnutí správce daně potvrdilo. Proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále "krajský soud"), který její žalobu rubrikovaným rozsudkem č. j. 59 Af 3/2018-45 ze dne 11. 10. 2018 zamítl. Kasační stížnost stěžovatelky pak byla následně rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 472/2018-57 ze dne 20. 2. 2020 rovněž zamítnuta.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá nesprávnost postupu správce daně při daňové kontrole týkající se převodních cen a také způsob aplikace ustanovení §23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále "ZDP") ze strany orgánů finanční správy. Orgány finanční správy zcela formalisticky odmítly stěžovatelčino nastavení převodních cen a neprovedly řádné dokazování. Tento postup pak aprobovaly i správní soudy, čímž došlo k porušení základních práv stěžovatelky zaručených čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 soudního řádu správního (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1172/19 ze dne 26. 6. 2019). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).
Ústavní soud konstatuje, že namítané porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky na poli čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 5 Listiny shledáno nebylo, neboť závěry Nejvyššího správního soudu i krajského soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, či jiného porušení zásad spravedlivého řízení. Správní soudy se námitkami stěžovatelky ohledně rozložení důkazního břemene v případě aplikace §23 odst. 7 ZDP náležitě vypořádaly (srov. k tomu body 31 a násl. odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu) a svá rozhodnutí logicky a plausibilně odůvodnily v souladu s kautelami plynoucími z čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí správních soudů nejsou projevem svévole a nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Úvahy jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených soudních rozhodnutí odkázat.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu