ECLI:CZ:US:2020:1.US.1132.20.1
sp. zn. I. ÚS 1132/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Jiřího P. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Athanassiosem Pantazopoulosem, advokátem se sídlem Praha 2, Slavíkova 1510/19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019 č. j. 3 Tdo 1155/2019-581, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2018 sp. zn. 7 To 452/2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 7. 2018 č. j. 14 T 122/2017-454, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. Dále navrhuje zrušení usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze je nespravedlivé, nevyvážené a nerovnoměrné, a to ve prospěch poškozené, a odporuje zásadě logiky a přiměřenosti. Má za to, že trestní soudy hodnotily provedené důkazy v rozporu se zásadami logiky. Neexistuje podle něj soulad mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Důkazy podle něj byly selektovány v jeho neprospěch a došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Poukazuje na důkazy, které předložil a které potvrzují jeho obhajobu, ovšem trestní soudy jej podle jeho názoru vůbec nevzaly v potaz. Stěžovatel dále poukazuje na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 10. 2019 č. j. 10 P 20/2015-998, kterým byla jeho dcera (jakož i dcera poškozené) svěřena do jeho prozatímní péče, jakož i na údajné nedodržování dohody o styku s dcerou a její psychické týrání ze strany poškozené. Trestním soudům vytýká, že se nezabývaly těmito spojitostmi. Stěžovatel dále podrobně rozepisuje vybrané části některých svědeckých výpovědí, přičemž má za to, že svědčily v jeho prospěch a trestní soudy je ignorovaly. Lékařské zprávě předložené poškozenou podle něj soudy přiřazovaly větší váhu a význam, než má, a poukazuje na to, že zranění, která měl poškozené podle této zprávy způsobit, nastala v letech 2013 a 2014, avšak odsouzen byl za týrání prováděné v období pěti let. Lékařská+ zpráva navíc byla vystavena až v roce 2015, tedy mimo rozhodné období.
Stěžovatel konečně uvádí, že nelze oddělit průběh opatrovnického řízení od řízení trestního, když trestní oznámení bylo podáno "najednou" až v době, kdy byli s poškozenou tzv. od sebe, tzn. že jejich vztah byl minulostí, komunikovali spolu zejména v záležitostech dcery atd. Trestní soudy podle něj pochybily tím, když opomněly, že trestní oznámení se týkalo let 2009-2014, avšak podáno bylo až v roce 2016, a to právě v době, kdy stěžovatel podal návrh na rozšíření styku s nezletilou dcerou. Bez nějaké konkrétní výtky vůči napadeným rozhodnutím stěžovatel připomíná, že trestní soud má v adhezním řízení povinnost postupovat co do odůvodněnosti svého rozhodnutí se stejnou péči jako civilní soud. Závěrem uvádí, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 byl vyhotoven po více než třech měsících od jeho vyhlášení, v čemž spatřuje závažné porušení §129 trestního řádu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení. Ústavní soud přitom konstatuje, že se jimi trestní soudy pozorně zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly. Nutno přitom konstatovat, že stěžovatel na argumentaci trestních soudů téměř nijak nereaguje a přehlíží stěžejní důvody, kvůli kterým byly jeho námitky odmítnuty.
Výše uvedené námitky směřují téměř výhradně k revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle čl. 90 Ústavy jen soud rozhoduje o otázce viny a trestu a hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí existuje pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95). V posuzovaném případě však Ústavní soud neshledal, že by se trestní soudy jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám.
Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit, že provedené důkazy hodnotily soudy nelogicky a nerovnoměrně a nepřihlížely k důkazům vyznívajícím v jeho prospěch. Již nalézací soud pozorně vyhodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich komplexu (srov. č. l. 10-12 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3). Nepřehlédl přitom výpovědi rodičů a sestry stěžovatele, kteří vypovídali v jeho prospěch, avšak musel konstatovat, že tyto výpovědi nemají oporu v žádném z řady dalších provedených důkazů. Oproti tomu usvědčující výpověď poškozené nezůstala osamocena a byla verifikována řadou dalších důkazů. Ústavní soud nepovažuje za potřebné opakovat úvahy nalézacího soudu, neboť je považuje za zcela racionální a podrobně odůvodněné. Pouze stručně připomíná, že vina stěžovatele byla prokázána i výpovědí jeho nezletilé dcery, která potvrdila násilné chování stěžovatele vůči poškozené (její matce), přičemž věrohodnost její výpovědi byla potvrzována i znalecky (k tomu srov. též č. l. 3-4 usnesení Městského soudu v Praze). Obsah usvědčující výpovědi poškozené pak korespondoval výpovědím dalších svědků a obsahu lékařské zprávy (srov. č. l. 11 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3).
S námitkami stěžovatele proti lékařské zprávě potvrzující zranění poškozené se pak přesvědčivě vypořádal Městský soud v Praze na č. l. 4 svého usnesení. Také vyvrátil tvrzení stěžovatele o účelově podaném trestním oznámení ze strany poškozené, když připomněl, že dne 14. 6. 2016 poškozená na stěžovatele přivolala policii, která stěžovateli odebrala klíče od bytu poškozené a doporučila jí podat trestní oznámení, což také prostřednictvím své zmocněnkyně učinila asi za dva měsíce poté. Námitku stěžovatele týkající se údajně opožděného vyhotovení a doručení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 Městský soud v Praze vyvrátil poukazem na skutečnost, že lhůta k vyhotovení a vypravení rozsudku byla řádně prodloužena do 24. 10. 2018, kdy obhájce vyhotovení rozsudku obdržel do datové schránky.
Spíše pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že žádné vady neshledal ani ve výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 o náhradě škody, zvláště když se stěžovatel omezil jen na konstatování, že trestní soud má v adhezním řízení povinnost postupovat co do odůvodněnosti svého rozhodnutí se stejnou péči jako civilní soud, avšak ani náznakem neuvedl, zda, resp. jak se měly trestní soudy této povinnosti zpronevěřit.
Ústavní soud shrnuje, že trestní soudy založily svá rozhodnutí na skutkových zjištěních, která byla učiněna v souladu s provedenými důkazy. Hodnocení provedených důkazů bylo řádně a podrobně odůvodněno a Ústavní soud v tomto ohledu nezaznamenal žádnou svévoli či logický exces. Trestní soudy tedy neporušily princip in dubio pro reo ani jinak nezasáhly do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu