ECLI:CZ:US:2020:1.US.1193.20.2
sp. zn. I. ÚS 1193/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) PhDr. Evy Albrechtové, 2) Jana Malasky, 3) Hany Povolné a 4) JUDr. Aleny Štěpánkové, zastoupených společně Mgr. Jaroslavem Markem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, a dále stěžovatelů 5) Alice Crites a 6) Michaela Rabinovitze, zastoupených společně Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti rozsudkům Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 237/2019-606 ze dne 10. 12. 2019 a Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 42 C 231/2013-499 ze dne 19. 12. 2018, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Muzea hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Kožná 1/475, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy
1. Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali proti vedlejšímu účastníku zaplacení 479 835,50 Kč s příslušenstvím a 42 381,60 Kč s příslušenstvím jako náhrady za užívání celé nemovité věci ve spoluvlastnictví stěžovatelů a vedlejšího účastníka.
2. Nadepsaným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") žalobě stěžovatelů v nepatrné části vyhověl (výrok I), z většiny žalobu každého z nich zamítl (výrok II); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a uložil stěžovatelům nahradit náklady řízení placené státem (výrok IV).
3. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelů i vedlejšího účastníka zamítavý výrok II rozsudku nalézacího soudu potvrdil (výrok I), v důsledku procesního nástupnictví upravil výši nákladů, jež jsou stěžovatelé 5) a 6) podle výroku IV rozsudku nalézacího soudu povinni zaplatit státu (výrok II), a zejména změnil vzájemné vypořádání nákladů řízení (výrok III rozsudku nalézacího soudu) tak, že vedlejšímu účastníku přiznal proti stěžovatelům právo na náhradu nákladů nalézacího i odvolacího řízení podle §142 odst. 2 o. s. ř. (výroky III a IV).
II. Spojení ústavních stížností
4. Stěžovatelé 1) - 4) podali společně ústavní stížnost (vedenou pod sp. zn. I. ÚS 1193/20) proti výroku III rozsudku odvolacího soudu, kterým jim byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení, a sice stěžovatelce 1) částku 48 439,90 Kč, stěžovateli 2) částku 96 909,40 Kč, stěžovatelce 3) částku 64 605,90 Kč a stěžovatelce 4) částku 64 605,70 Kč.
5. Jinou ústavní stížnost (vedenou původně pod sp. zn. I. ÚS 1195/20), směřující proti oběma nadepsaným rozsudkům v celém jejich rozsahu, podali stěžovatelé 5) a 6).
6. Ústavní soud rozhodl usnesením sp. zn. I. ÚS 1193/20 ze dne 5. 5. 2020 o spojení obou uvedených stížností do řízení vedeného pod sp. zn. I. ÚS 1193/20.
III. Ústavní stížnost stěžovatelů 1) - 4)
7. Z podání stěžovatelů 1) - 4) plyne, že spatřují ve výroku III rozsudku odvolacího soudu porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které podle nich spočívá v nedostatečném odůvodnění změny nákladového výroku odvolacím soudem; vyloučení aplikace §142 odst. 3 o. s. ř. ze strany odvolacího soudu je podle stěžovatelů 1) - 4) odůvodněno irelevantním a vnitřně rozporným způsobem. Správnost závěru, že aplikace §142 odst. 3 o. s. ř. byla ve věci na místě, stěžovatelé dokládají odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 793/12 ze dne 10. 1. 2013 (N 10/68 SbNU 159).
8. Z obsahu rekapitulované ústavní stížnosti je patrno, že byla podána včas, osobami oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
9. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví značně rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3973/18 ze dne 18. 12. 2018; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě skutečně extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].
10. Odvolací soud vskutku odůvodnil změnu výroku III rozsudku nalézacího soudu napadeným výrokem pouze tak, jak citují stěžovatelé 1) - 4) ve svém podání, a sice konstatováním, že ve věci nebyly splněny podmínky pro postup podle §142 odst. 3 o. s. ř. (namísto aplikovaného §142 odst. 2 o. s. ř.), neboť výše žalovaného plnění nezávisela na znaleckém posudku; tím byla podle odvolacího soudu pouze prokazována důvodnost procesní obrany vedlejšího účastníka proti žalobou uplatněnému nároku.
11. Ústavní soud však ve stručném odůvodnění odvolacího soudu, podle kterého nešlo ve věci o případ předvídaný §142 odst. 3 o. s. ř., a sice že by rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku, nespatřuje exces, který by si vyžadoval jeho kasační zásah. Odvolací soud navázal na shodnou (a podrobněji vyloženou) úvahu nalézacího soudu, který podmínky pro aplikaci uvedeného ustanovení rovněž neshledal, neboť stěžovatelé podle něj žalovali nárok ze smluvního plnění (mezi spoluvlastníky uzavřené dohody o užívání společné nemovitosti), nikoli z titulu bezdůvodného obohacení; jejich neúspěch ve věci tedy primárně nezávisel na znalecky stanovené výši obvyklé ceny za užívání nemovitosti, nýbrž na jiném, než žalovaném základu nároku (viz bod 57 rozsudku nalézacího soudu). Uvedené odůvodnění není z pohledu Ústavního soudu nedostatečné, nepřezkoumatelné ani nelogické.
12. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zachovává zdrženlivost při zásazích, které by byly motivovány pouze nesouhlasem s odůvodněním, či obecně s právními a skutkovými závěry obecných soudů, neboť nesprávná interpretace hmotného či procesního práva zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces vyjma situací, v nichž by se dotkla některého z ústavních subjektivních práv [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149)]. I kdyby se tak se závěrem obecných soudů o (ne)aplikaci §142 odst. 3 o. s. ř. v projednávané věci neztotožňoval, samotná tato skutečnost by pro jeho kasační zásah nestačila, neboť řádně odůvodněnému závěru odvolacího soudu není z hlediska ústavněprávního vytknout; Ústavnímu soudu proto nepřísluší jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Na tomto závěru nemění nic ani stěžovateli odkazovaný (skutkově i právně nesrovnatelný) nález sp. zn. II. ÚS 793/12.
IV. Ústavní stížnost stěžovatelů 5) - 6)
13. Stěžovatelé 5) a 6) se v řízení před obecnými soudy nacházeli v témže postavení žalujících spoluvlastníků předmětné nemovitosti a svou ústavní stížností napadají obě v řízení vydaná rozhodnutí.
14. Dříve, než se Ústavní soud mohl zabývat podstatou ústavní stížnosti, zkoumal, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem v souladu s §30 odst. 1 uvedeného zákona.
15. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že ve vztahu k meritorním výrokům napadených rozhodnutí není naplněna zákonná podmínka vyčerpání dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelů, neboť jak plyne i ze správného poučení odvolacího soudu, uzavírajícího napadený rozsudek, proti jeho výroku I bylo za podmínek §237 o. s. ř. přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu. Z podání stěžovatelů však neplyne, že by tento prostředek ochrany svých práv využili a beze zbytku vyčerpali, jak jim v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti ukládá §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu předtím, než se obrátí na Ústavní soud. Ústavní stížnost stěžovatelů 5) - 6) je proto v této části nepřípustná.
16. S ohledem na právě uvedené je ústavní stížnost stěžovatelů 5) - 6) přípustná pouze proti nákladovým výrokům III a IV rozsudku odvolacího soudu (argumentace obsažená pod bodem VI ústavní stížnosti), proti kterým není dovolání ze zákona přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. V této části je však ústavní stížnost, ze shodných důvodů, jako je vyloženo výše pod bodem III usnesení, zjevně neopodstatněná. Stěžovatelé 5) - 6) předestírají podobnou argumentaci jako stěžovatelé 1) - 4), které však Ústavní soud nepřisvědčil, neboť z rozhodnutí odvolacího soudu pochybení dosahující ústavněprávního rozměru neplyne.
V. Závěr
17. Ústavní soud proto obě přezkoumané ústavní stížnosti odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, zčásti pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu