ECLI:CZ:US:2020:1.US.1204.20.1
sp. zn. I. ÚS 1204/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného Mgr. Tomášem Maxou, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1229/2019-238 ze dne 30. října 2019, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 To 164/2019-204 ze dne 18. června 2019 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 3 T 94/2018-179 ze dne 4. února 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu osmnácti měsíců, a trest zákazu činnosti - řízení motorových vozidel na dva roky. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") odvolání stěžovatele zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, neboť bylo podáno z jiného než dovolacího důvodu.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že soudy k jeho trestní věci nepřistupovaly důkladně, ačkoliv každá projednávaná věc si zaslouží dostatek pozornosti [viz nález sp. zn. II. ÚS 658/14 ze dne 14. října 2014 (N 192/75 SbNU 165)]. Stěžovatel byl odsouzen pro spáchání dopravní nehody, kterou měl způsobit ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení. Dopravní nehodu vyšetřovali policisté s časovým odstupem, aniž by zjistili, kdy nastala; přesto si byly orgány činné v trestním řízení jisté, že stěžovatel byl pod vlivem alkoholu, který byl dodatečně detekován několik hodin po nehodě. Jeho obhajobě, že pil až po nehodě, neuvěřily, přestože ji nevyvrátil ani znalecký posudek - i znalec připustil, že stěžovatel mohl požít alkohol až po nehodě. Obecné soudy však jeho obhajobu oslyšely s tím, že lhal-li o řízení a nehodě (stěžovatel odmítl vypovídat!), lhal také o konzumaci alkoholu. Dále stěžovatel tvrdí nesprávné vyhodnocení jeho výpovědi - závěry soudů nemají oporu v provedeném dokazování, čímž obecné soudy porušily presumpci neviny i pravidlo in dubio pro reo [viz například nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. února 2004 (N 26/32 SbNU 239)]. Podle stěžovatele nejsou napadená rozhodnutí řádně odůvodněna, což představuje i porušení práva na spravedlivý proces [viz například nález sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. listopadu 2000 (N 175/20 SbNU 241)]. Proto Ústavnímu soudu navrhuje napadená rozhodnutí zrušit, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí v systému všeobecného soudnictví; ve vztahu k procesnímu postupu obecných soudů reaguje jen na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, vyvolávající u stěžovatele reálné negativní dopady na jeho základní práva, což v projednávané věci Ústavní soud nezjistil.
4. Z napadených rozhodnutí se podává, že námitky uvedené stěžovatelem v ústavní stížnosti jsou opakováním jeho obhajoby, argumentů z odvolání i dovolání, přičemž podle Ústavního soudu se s nimi obecné soudy vypořádaly dostatečně. Pokud soudy vycházely mimo důkazy vysloveně uvedené v rozsudku nalézacího soudu, též z blíže nespecifikované zdravotní dokumentace, upřesněné teprve státním zástupcem vyjadřujícím se k dovolání, nelze pochybovat, že disponovaly uceleným souborem důkazů, který vyhodnotily na základě pravidla daného v §2 odst. 5 a 6 trestního řádu.
5. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že se obecné soudy k zásadě in dubio pro reo přihlédly, nezjistily však, že by v řízení vyvstaly pochybnosti, jež tvrdí stěžovatel. Presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) představuje záruku, že soudy budou o věci rozhodovat nepředpojatě a své rozhodnutí založí výhradně na poznatcích získaných v řízení před nimi. Právo na přístup k soudu a soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) obdobně jako právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), zaručují každému, že o jeho věci bude rozhodovat soud na základě předem stanovených pravidel; toto právo nezaručuje, a ani nemůže naplnit očekávání účastníka řízení, že obecné soudy rozhodnou způsobem, který subjektivně očekává.
6. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu