Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 14.10.2014, sp. zn. II. ÚS 658/14 [ nález / SUCHÁNEK / výz-3 ],paralelní citace: N 192/75 SbNU 165 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2014:2.US.658.14.1
Hodnocení důkazů v trestním řízení, presumpce neviny a zásada in dubio pro reo
Právní větaPokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, jež je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ani menší typová závažnost trestného činu neopravňuje trestní soud k tomu, aby rezignoval na úplnost dokazování.Skutečnost, že obžalovaný má postavení povinného v exekučním řízení, se nedotýká jeho občanské cti nebo důvěryhodnosti a nemůže mu sama o sobě přitěžovat v řízení trestním.Ustanovení čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod garantuje právo toho, kdo je soudem uznán vinným z trestného činu, dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně. Má-li být právo na odvolání v trestní věci zachováno, musí být i z odůvodnění zamítavého rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, jakým způsobem tento soud dospěl k závěru o neopodstatněnosti námitek obžalovaného. V postupu odvolacího soudu, jenž vůbec či jen zcela nedostatečně reaguje na konkrétní námitky odvolatele, je nutno spatřovat porušení základního práva na spravedlivý proces i práva na odvolání v trestních věcech.
ECLI:CZ:US:2014:2.US.658.14.1
sp. zn. II. ÚS 658/14NálezNález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 14. října 2014 sp. zn. II. ÚS 658/14 ve věci ústavní stížnosti L. V., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Mejzlíkem, advokátem, se sídlem Bráfova 531/37, 674 01 Třebíč, proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 7. 2. 2013 č. j. 3 T 134/2012, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 12. 6. 2013 č. j. 42 To 103/2013-119 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. 6 Tdo 1272/2013-17, jimiž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání a bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, za účasti Okresního soudu v Třebíči, Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství v Třebíči, Krajského státního zastupitelství v Brně a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků řízení.I. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 7. 2. 2013 č. j. 3 T 134/2012, usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 12. 6. 2013 č. j. 42 To 103/2013-119 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. 6 Tdo 1272/2013-17 bylo porušeno právo stěžovatele na přístup k soudu a na soudní ochranu, garantované článkem 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod, zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3Listiny základních práv a svobod a zásada in dubio pro reo vyplývající z presumpce neviny zakotvené v článku 40 odst. 2Listiny základních práv a svobod.II. Rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 7. 2. 2013 č. j. 3 T 134/2012, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 12. 6. 2013 č. j. 42 To 103/2013-119 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. 6 Tdo 1272/2013-17 se ruší.Odůvodnění:I.Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásada rovnosti účastníků řízení zakotvená v článku 37 odst. 3Listiny. Dle stěžovatele obecné soudy rovněž nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, vyplývající z principu presumpce neviny, zakotvené v článku 40 odst. 2Listiny a požadavkům stanoveným v čl. 90 a čl. 96 odst. 1 a 2Ústavy České republiky. Dále mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces dle článku 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d)Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a z vyžádaného spisového materiálu, byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 7. 2. 2013 č. j. 3 T 134/2012 uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, (dále jen "tr. zákoník"), za nějž mu byl dle §337 odst. 3tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl dle §81 odst. 1, §82 odst. 1tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Uvedeného přečinu se stěžovatel podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že v době od 8.15 hod. dne 23. 4. 2012 do 8.30 hod. dne 17. 7. 2012 v objektu bývalého ZD Rudíkov č. 248, okres Třebíč, jako povinný svévolně odstranil věci exekutorem odhadnuté na částku 13 300 Kč, určené k exekuci a následné dražbě na základě pravomocného usnesení Okresního soudu v Třebíči č. j. 24 NC 634/2009-8 ze dne 13. 8. 2009 o nařízení exekuce a protokolu o soupisu movitých věcí ze dne 23. 4. 2012, kdy sepsané věci byly řádně exekutorem označeny. Stěžovatel napadl citovaný rozsudek okresního soudu odvoláním, které však bylo usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 12. 6. 2013 zamítnuto jako nedůvodné dle §256trestního řádu. Stěžovatel následně toto druhoinstanční rozhodnutí napadl dovoláním, které Nejvyšší soud dle §265i odst. 1 písm. b)trestního řádu odmítl s odůvodněním, že stěžovatelem podané dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký je uveden v §265b odst. 1 písm. g)trestního řádu. II.V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje průběh trestního řízení před obecnými soudy s odvoláním se na porušení základních zásad trestního řízení a jím tvrzený zásah do jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatel shodně se svou obhajobou v trestním řízení tvrdí, že je nevinen a že se žádného trestného jednání nedopustil. Stěžovatel označuje za nesprávná skutková zjištění obecných soudů, jež dospěly k rozhodnutí o jeho vině přesto, že stěžovatel již v průběhu trestního řízení poukazoval na nepřesnosti a rozpory ve výpovědích svědků. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že nepřezkoumal jím uplatněné námitky v odvolacím řízení, ale že se ztotožnil s protiprávním závěrem soudu prvního stupně v tom směru, že postavení stěžovatele jako postavení povinného v exekučním řízení jej má zcela odlišovat od ostatních osob užívajících zmíněný objekt (halu). Dle stěžovatele se tak obecné soudy omezily pouze na postavení stěžovatele jako povinného v exekučním řízení, jež dle závěrů obecných soudů tak odůvodňuje jeho větší zájem na zmaření účelu exekučního řízení odstraněním předmětných věcí, aniž by se zabývaly tím, že do objektu mělo přístup více osob, a kdokoliv z nich tak mohl předmětné věci odnést. Stěžovatel namítá, že jeho vina nebyla prokázána mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, a pakliže obecné soudy dospěly, jak uvádějí v odůvodnění rozhodnutí, k jeho vině jednoznačně, nastala v řízení před soudy situace označovaná jako "zcela extrémní nesoulad" mezi skutkovými a právními závěry obecných soudů.III.Ústavní soud si dle §42 odst. 4zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření Okresního soudu v Třebíči, Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 134/2012. Okresní soud v Třebíči ve svém vyjádření uvedl, že obsah ústavní stížnosti považuje nadále za polemiku se skutkovými zjištěními, k nimž dospěl po provedeném dokazování, a dále odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ve svém vyjádření zcela odkázala na odůvodnění napadeného usnesení ze dne 12. 6. 2013 č. j. 42 To 103/2013-119. Dle vyjádření předsedy senátu Nejvyššího soudu je obsah ústavní stížnosti shodný s obsahem podaného dovolání a má rovněž za to, že hodnocení důkazů soudem prvního stupně je jasné, logické, nevykazuje znaky libovůle, a obecné soudy tak jednoznačně dospěly k závěru o vině stěžovatele. Nejvyšší soud dále odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů. Za této situace považoval Ústavní soud za nadbytečné zasílat vyjádření účastníků stěžovateli k replice.IV.Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a na základě spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, 90 a 91Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva podústavního. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a tzv. zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Ústavní soud je ke zrušení napadených rozhodnutí oprávněn zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), (dále jen "tr. řád"), popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§2 odst. 4 a 5tr. řádu) a za respektování zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2Listiny, §2 odst. 2tr. řádu), neboť tím dochází i k porušení práv garantovaných ustanoveními čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3Listiny. V řadě svých rozhodnutí klade Ústavní soud důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s článkem 6 odst. 3 písm. d)Úmluvy. Ústavní soud ve svých nálezech rovněž zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit (srov. §125 odst. 1tr. řádu). Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267), sp. zn. III. ÚS 181/2000 (N 175/20 SbNU 241) či sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) a sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. Ústavní soud je rovněž povolán posoudit otázku, zda při objasnění věci v rámci trestního řízení (a zejména při hodnocení důkazů) nedošlo k porušení již výše zmíněné zásady presumpce neviny ve smyslu článku 40 odst. 2Listiny (srov. §2 odst. 2tr. řádu). Ze zásady presumpce neviny se odvíjí i subprincip rozhodování in dubio pro reo, jemuž dle platných procesních předpisů odpovídá důvod pro zproštění obžaloby dle §226 písm. a), c)tr. řádu. Součástí presumpce neviny je i zásada, podle níž musí být obžalovanému vina trestným činem bez rozumných pochybností prokázána. Tam, kde existují jakékoliv rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293), I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389), I. ÚS 49/06 ze dne 20. 5. 2008 (N 92/49 SbNU 381), I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003 (N 141/31 SbNU 257)]. Presumpce neviny vždy vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž je to nakonec obecný soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci (srov. §2 odst. 5 in fine tr. řádu). V nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377) Ústavní soud konstatoval, že pokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2Listiny. Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění, a fakticky tak nahrazovat soud nalézací [srov. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. §2 odst. 11 a 12tr. řádu). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.Ústavní soud ve svých rozhodnutích rovněž zdůrazňuje princip rovnosti účastníků řízení, který představuje stěžejní zásadu spravedlivého procesu, jež své normativní vyjádření nachází především v článku 37 odst. 3Listiny. Tento ústavní princip garantuje rovné postavení účastníků soudního řízení co do práv, jež účastníkům určitého typu řízení přiznává právní řád [srov. nález sp. zn. II. ÚS 657/05 ze dne 21. 8. 2008 (N 146/50 SbNU 291)]. Obdobným způsobem je tento princip interpretován i v ustálené judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, jenž za součást práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1Úmluvy považuje zásadu "rovnosti zbraní". Z této zásady je pak dovozováno, že každé procesní straně má být dána přiměřená možnost přednést svou záležitost, včetně důkazů, za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (rozsudek ze dne 27. října 1993 ve věci Dombo Beheer B. V. proti Nizozemí, č. 14448/88, bod 33). V.V nyní projednávané věci se Ústavní soud omezil na přezkum souladu napadených rozhodnutí obecných soudů s výše uvedenými zásadami. Ústavní soud po důkladném seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí a s trestním spisem dospěl k závěru, že se obecné soudy dopustily pochybení ústavněprávní relevance, jež odůvodňují kasační zásah Ústavního soudu. Je vhodné shrnout konkrétní námitky stěžovatele. Stěžovatel již v průběhu řízení před obecnými soudy namítal rozporné svědecké výpovědi, zejména co se týče výpovědí svědků Braunera a Fischera. Svědek Brauner vypověděl, že do konce měsíce dubna 2012 prováděli úklidové práce v předmětné hale. V rozporu s touto výpovědí naopak svědek Fischer uvedl, že 30. 4. 2012 byla předmětná hala předána stěžovateli, jenž však tvrdí, že mu hala nikdy předána nebyla. Svědek Brauner také vypověděl, že předmětnou halu uklízel až do dne 4. 5. 2012. Stěžovatel rovněž poukazoval na nesprávnost časového údaje pořizování fotodokumentace předmětné haly. Stěžovatel taktéž uvedl, že do předmětné haly měly přístup v době, kdy mělo dojít k odstranění věcí určených k exekuci, i další osoby, jež byly zaměstnanci nájemce a disponovaly alespoň 7 klíči. Všechny tyto skutečnosti byly významné pro rozhodnutí obecných soudů, jež se s nimi měly vypořádat tím spíše, byla-li tu důkazní situace, za níž proti stěžovateli neexistoval jediný přímý důkaz. Obecné soudy dospěly k závěru o vině stěžovatele toliko na základě nepřímých svědeckých výpovědí, omezujících se pouze na vědomost svědků, kdy se odstraněné věci v předmětné hale údajně nacházely a kdy už nikoliv. Stěžovatele nikdo z vyslechnutých svědků neviděl, že by věci určené k exekuci z předmětné haly odvážel nebo je měl u sebe. Ač mělo v rozhodném časovém období do předmětné haly přístup více osob, a kdokoliv z nich tak mohl věci určené k exekuci odnést, přesto obecné soudy dospěly k závěru, že trestný čin spáchal stěžovatel. Ústavní soud shledal, že obecné soudy na vyjmenované zásadní námitky stěžovatele nereagovaly buď vůbec, nebo se jimi zabývaly povrchně a odmítly je nepřípustně paušalizujícím způsobem. Napadený rozsudek nalézacího soudu ani usnesení, jímž bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele, neodpovídají požadavkům náležitého, to znamená dostatečně podrobného, logického a přesvědčivého odůvodnění rozhodnutí v trestní věci (srov. zejména ustanovení §125 odst. 1, §134 odst. 2tr. řádu). Jde v prvé řadě o usnesení soudu druhého stupně, jenž se jednotlivými, dle názoru Ústavního soudu z hlediska vyslovení viny trestným činem velmi podstatnými skutkovými námitkami obhajoby vůbec nezabýval a své zamítavé rozhodnutí odůvodnil jen zcela obecným konstatováním, že nalézací soud respektoval zásady dle §2 odst. 5 a 6tr. řádu. Ústavní soud je zde nucen poukázat na dvojinstanční ráz trestního řízení, jenž umožňuje domáhat se cestou odvolání nápravy skutkových vad rozhodnutí soudu prvního stupně - srov. článek 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, jenž garantuje právo na odvolání v trestních věcech, tedy právo toho, kdo je soudem uznán vinným z trestného činu, dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně. Má-li být právo na odvolání v trestní věci zachováno, musí být i z odůvodnění zamítavého rozhodnutí odvolacího soudu seznatelné, jakým způsobem tento soud dospěl k závěru o neopodstatněnosti námitek obžalovaného. V projednávaném případě však rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedeného hlediska přezkoumatelné. V postupu odvolacího soudu, jenž vůbec či jen zcela nedostatečně reaguje na konkrétní námitky odvolatele, je možné spatřovat porušení základního práva na spravedlivý proces i práva na odvolání v trestních věcech.Ústavní soud vždy hodnotí spravedlnost trestního řízení jako celku. Situaci, kdy odvolací soud fakticky rezignoval na bližší odůvodnění svého rozhodnutí, lze v rámci ústavněprávního přezkumu tolerovat jen tehdy, pokud se s totožnými námitkami obžalovaného již vyčerpávajícím způsobem vypořádal soud prvního stupně. Tak tomu však v trestní věci stěžovatele dle názoru Ústavního soudu nebylo. Nalézací soud neodůvodnil výrok o vině stěžovatele trestným činem s dostatečnou přesvědčivostí tak, aby rozptýlil jakoukoli rozumnou pochybnost o tom, že exekutorem označené věci mohla z předmětné haly odstranit jiná osoba než stěžovatel. Ústavní soud na základě spisového materiálu považuje uvedenou, pro stěžovatele příznivou alternativu skutkového děje za přinejmenším reálně představitelnou. Ústavní soud konkrétně považuje za zásadní především chaotický obraz událostí v době, kdy došlo k označení věcí exekutorem a posléze ke zmizení těchto věcí. Z důkazů, zejména svědeckých výpovědí, provedených jak v přípravném řízení, tak posléze před nalézacím soudem, je zřejmé, že v předmětné hale docházelo v inkriminovanou dobu ke značnému pohybu lidí i věcí, že do těchto prostor měla přístup řada osob, jež byly vybaveny vlastními klíči, které stěžovateli nikdy nebyly vráceny, resp. že z uvedené haly byly průběžně odváženy různé věci jak ve vlastnictví stěžovatele, tak zejména nájemce, společnosti Hl Joinery. Z provedených důkazů není dostatečně patrná jednoznačná časová posloupnost, kdy se jednotlivé osoby v předmětné hale nacházely; z pracovníků, kteří se tam vyskytovali, došlo k výslechu v podstatě jen u svědka Braunera. Tento svědek však vypovídá rozporuplně, pokud jde o dobu, kdy se měl v hale nacházet naposledy. Hlavním usvědčujícím důkazem se pro nalézací soud stává tvrzení samotného stěžovatele, že při jedné ze svých návštěv haly zanechal klíč zevnitř v zámku a "odešel jinými dveřmi". Nalézací soud se však vůbec nezabýval otázkou, zda tímto způsobem stěžovatel skutečně znemožnil ostatním osobám, které měly klíče, případně i dalším osobám, aby do haly vnikly. Samo uvedené sdělení stěžovatele, případně výpověď svědka Braunera, že se od určitého okamžiku nemohl do haly dostat, nemůže bez dalšího vést k závěru o tom, že právě stěžovatel exekutorem označené věci skutečně odstranil. Celkem vzato považuje Ústavní soud za nepřijatelné, aby byla vina trestným činem, byť i v případě trestných činů bagatelních, konstruována na základě nepřímých důkazů tak vágních a doplňována pouhými spekulacemi, ač jsou velmi dobře myslitelné i jiné skutkové verze. Obecné soudy odůvodnily závěr o vině stěžovatele dále tím, že stěžovatel byl ze všech zaměstnanců jedinou osobou, vůči níž byla vedena exekuce, a tudíž nikdo z dalších se zde pohybujících osob neměl na odvezení věcí určených k exekuci z předmětné haly zájem (viz str. 2 napadeného usnesení krajského soudu). Obecné soudy odůvodnily závěr o vině stěžovatele odkazem na jeho postavení v exekučním řízení, jež tak má zakládat jeho motivaci ke spáchání předmětného trestného činu. Tímto postupem obecné soudy fakticky deklarují, že lze-li podezřívat několik osob, že mohly věci určené k exekuci odstranit, a není zcela zřejmé, kdo z nich se takového jednání dopustil, pak bude uvedený čin kladen za vinu tomu, kdo je povinným v exekučním řízení, neboť právě u takové osoby je dán vyšší zájem na zmaření účelu exekučního řízení. Ústavní soud má, jak již bylo naznačeno, vzhledem k uvedeným okolnostem za to, že výsledky provedeného dokazování obecným soudům neumožňovaly učinit jednoznačný závěr o tom, zda to byl skutečně stěžovatel, kdo svévolně odstranil věci exekutorem určené k exekuci. Za zcela neakceptovatelný považuje Ústavní soud zmíněný postup, jímž trestní soud založí svůj závěr o vině jednoho z širokého okruhu možných podezřelých odkazem na jeho postavení jako povinného v exekučním řízení. Taková úvaha je mimo jiné v rozporu se zásadou označovanou jako praesumptio boni viri, neboť postavení povinného v exekučním řízení se nedotýká jeho občanské cti nebo důvěryhodnosti před orgánem veřejné moci a nemůže mu přitěžovat jako obviněnému v řízení trestním. Bylo-li trestní řízení iniciováno trestním oznámením exekutora (resp. jeho vykonavatele), měl trestní soud naopak brát v úvahu zvláštní postavení tohoto subjektu (markantně ekonomicky zainteresovaného na úspěšnosti výkonu rozhodnutí) i zvláštnosti exekučního řízení samotného, jež se vyznačuje vůči povinnému značnou razancí, již nelze do trestního řízení vnášet [srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 51/05 ze dne 3. 3. 2009 (U 4/52 SbNU 773), bod 23]. Ústavní soud považuje za důležitou povinnost trestních soudů zajistit, aby trestní stíhání pro přečiny dle §337 odst. 3 písm. a)tr. zákoníku nesloužilo jako účelový "přívěšek" exekucí prováděných soudními exekutory, a to zejména s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio (§12 odst. 2tr. zákoníku). V této souvislosti Ústavní soud poukazuje i na svou judikaturu týkající se vyčíslení škody způsobené trestným činem, ač ta v projednávané věci není znakem skutkové podstaty trestného činu. Přesto nelze bez dalšího dokazování či alespoň úvahy soudu přebírat tvrzení vykonavatele exekutora o hodnotě ztracených věcí [srov. zejména nález ve věci sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)]. Ústavní soud akceptoval námitku stěžovatele, že v projednávané trestní věci lze na základě dosud provedeného dokazování dospět k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím ohledně toho, která z osob majících přístup k předmětné hale mohla věci určené k exekuci odstranit. Obecné soudy v rozporu s principem in dubio pro reo upřednostnily verzi pro stěžovatele nepříznivou. Provedenými důkazy nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším možným stupněm jistoty, že stěžovatel spáchal skutek, jenž je mu obžalobou kladen za vinu [srov. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 375/06 ze dne 17. 12. 2007 (N 225/47 SbNU 951)]. Ústavní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že rozhodnutí obecných soudů porušují princip presumpce neviny vyplývající z článku 40 odst. 2Listiny, neboť vzniklé pochybnosti bylo třeba vyložit ve prospěch stěžovatele. Obecné soudy svým postupem porušily právo stěžovatele na zachování rovnosti účastníků řízení dle článku 37 odst. 3Listiny a právo stěžovatele na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1Listiny, neboť postup obecných soudů neodpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6tr. řádu. Postupem odvolacího soudu došlo k porušení článku 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, jenž garantuje právo na odvolání v trestních věcech. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud zde vycházel ze své dosavadní judikatury, podle níž rozhodnutí dovolacího soudu nemůže samostatně obstát za situace, kdy rozhodnutím soudu prvního či druhého stupně došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud proto postupoval dle §82 odst. 3 písm. a)zákona o Ústavním soudu a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 7. 2. 2013 č. j. 3 T 134/2012, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 12. 6. 2013 č. j. 42 To 103/2013-119 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. 6 Tdo 1272/2013-17 zrušil.
Odlišné stanovisko soudce Vojtěcha ŠimíčkaS vyhovujícím nálezem v této věci nesouhlasím a uplatňuji vůči němu podle ustanovení §22 zákona o Ústavním soudu odlišné stanovisko. Mám za to, že v daném případě nemělo být ústavní stížnosti vyhověno, nýbrž měla být buď odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, případně zamítnuta jako nedůvodná. K tomuto stanovisku mne vedou následující důvody.Ústavní soud setrvale (a správně!) uvádí, že není součástí soustavy obecných soudů, že jeho úkolem není sjednocovat jejich rozhodovací činnost, nepřísluší mu ani přehodnocovat dokazování obecnými soudy prováděné, a výjimkou z tohoto pravidla je pouze extrémní nesoulad mezi zjištěními plynoucími z provedeného dokazování a vyvozenými právními závěry. Na rozdíl od svých kolegů v senátu se však domnívám, že v tomto případě k tomuto extrémnímu nesouladu nedošlo, a ústavní stížnosti proto vyhověno být nemělo. Argumentaci obsaženou v nálezu nepovažuji za přesvědčivou.Domnívám se totiž, že z obsahu spisu i z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že soudy dospěly k závěru o vině stěžovatele na základě dostatečného zjištění skutkového stavu, a jakkoliv si z jejich strany jistě dovedu představit pečlivější, podrobnější a přesvědčivější argumentaci, nesouhlasím s hodnocením, že na námitky stěžovatele soudy reagovaly "buď vůbec, nebo se jimi zabývaly povrchně a odmítly je nepřípustně paušalizujícím způsobem". Z odůvodnění napadeného rozsudku Okresního soudu v Třebíči totiž plyne, že vina stěžovatele byla prokázána především výpověďmi několika svědků, kdy na jejich základě bylo vymezeno časové období, ve kterém byly předmětné věci odcizeny, a shodnou výpovědí svědka Braunera a také stěžovatele (viz jeho výpověď u hlavního líčení dne 7. 2. 2013) bylo zjištěno, že dílna byla zamčena stěžovatelem zevnitř, a protože stěžovatel nechal v zámku klíč, nemohl se vchodem do dílny dostat již nikdo jiný a bylo bez poškození zámku (k němuž ovšem nedošlo) vyloučeno, aby se do objektu dostal někdo jiný. Daný skutkový děj je zasazen do kontextu probíhající exekuce vedené proti stěžovateli, kdy k odcizeným věcem měla proběhnout veřejná dražba. Jakkoliv je pravda, že rozhodnutí odvolacího soudu je skutečně velmi nekonkrétní, nelze na straně druhé přehlédnout, že Nejvyšší soud reaguje na dovolací námitky poměrně podrobně a přesvědčivě. Ústavní soud, který ustáleně judikuje, že hodnotí spravedlnost procesu jako celek, by proto neměl suplovat roli další přezkumné instance, která kasačním způsobem vstupuje do daného řízení v podstatě jen proto, že se zcela neztotožňuje se způsobem hodnocení provedeného dokazování. Takovýto přístup, vedený příslovečným mottem "znovu a lépe", totiž lze požadovat a očekávat typicky od soudu odvolacího, nicméně v případě Ústavního soudu ve svých důsledcích devalvuje smysl a význam jeho role v českém ústavním systému.Za velmi nevhodnou pak považuji především argumentaci koncentrovanou do odstavce, v němž je uvedeno, že "bylo-li trestní řízení iniciováno trestním oznámením exekutora (resp. jeho vykonavatele), měl trestní soud naopak brát v úvahu zvláštní postavení tohoto subjektu (markantně ekonomicky zainteresovaného na úspěšnosti výkonu rozhodnutí) i zvláštnosti exekučního řízení samotného, jež se vyznačuje vůči povinnému značnou razancí, již nelze do trestního řízení vnášet". Předně, učiněný následný odkaz na usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 51/05 (bod 23) nepovažuji za přiléhavý, jelikož v něm není ani slovo o trestním řízení, resp. o podávání trestního oznámení exekutorem, nýbrž jsou v něm uvedeny pouze určité obavy z hlediska přiměřenosti způsobu vedení samotné exekuce v některých případech ["Neuralgickým bodem je zejména pravomoc exekutora rozhodnout o způsobu, jakým bude exekuce vedena, což se děje právě v exekučním příkaze ve smyslu §47 odst. 1 exekučního řádu. Nevhodným způsobem vedení exekuce je soudní exekutor bezpochyby s to zasáhnout do základních práv povinného či jiných osob (zejména do práv ve smyslu článku 10 odst. 1 a 2 a článku 11 odst. 1 a 3 Listiny)."]. Kromě toho, orgány činné v trestním řízení by určitě neměly odlišně vyhodnocovat učiněná trestní oznámení podle osoby, která je podává, a obzvláště kriticky přistupovat k oznámením činěným právě exekutory, jak je v citovaném textu naznačováno. Tento závěr, vedoucí k jakémusi paušálnímu znevýhodňování exekutorů coby oznamovatelů trestných činů, který dle mého názoru z předmětného odstavce odůvodnění nálezu plyne, považuji za chybný a nemající vůbec žádnou oporu v právu. Z věcného hlediska pak konstatuji, že v řadě případů to bude právě a jedině exekutor, který bude schopen kvalifikované trestní oznámení podat, jelikož po nařízení exekuce a zajištění majetku nebude prakticky nikdo jiný, kdo by byl schopen se dozvědět např. o tom, že se některá z těchto věcí ztratila.Pokud pak předmětný odstavec dále pokračuje tím, že trestní soudy jsou povinny zajistit, aby trestní stíhání pro přečiny dle §337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nesloužilo "jako účelový ,přívěšek' exekucí prováděných soudními exekutory, a to zejména s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio", domnívám se, že se jedná o čistě spekulativní a nepatřičně zobecňující úvahu, která však pohříchu nemá žádný skutkový základ a oporu v nyní rozhodované věci. Ústavní soud přece bez vlastního skutkového zjištění nechtěl a ani nemohl říci, že v nyní projednávaném případě tato situace nastala, neboť pro to nejsou dány žádné podložené indicie či důkazy. Jinak řečeno, podobná úvaha by byla zcela opodstatněná, pakliže by byla uvedena např. v obecně pojatém odborném článku, novinovém komentáři či jiném podobném textu, nikoliv však v soudním rozhodnutí, které se musí opírat o konkrétní prokázané skutkové okolnosti a teprve na jejich základě případně provádět zobecňování.