ECLI:CZ:US:2020:1.US.1275.19.1
sp. zn. I. ÚS 1275/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele D. G., zastoupeného JUDr. Helenou Novákovou, advokátkou se sídlem třída Míru 146, Český Krumlov, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2019, č.j. 7 Co 1698/2018-716, spojené s návrhem na zrušení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a L. Š., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 7. 9. 2018, č.j. 2 C 160/2016-623, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 3. 2015, č.j. 27 C 30/2014-52, tak, že vyživovací povinnost stěžovatele k vedlejší účastnici se od 21. 8. 2016 ruší (výrok I.). Žalobu o zrušení vyživovací povinnosti stanovené týmž rozsudkem za dobu od 1. 9. 2015 do 20. 8. 2016 zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 8. 2. 2019, č.j. 7 Co 1698/2018-716, rozsudek okresního soudu ve výroku II. a III. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
II.
3. V řízení došlo podle stěžovatele k porušení čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
4. Stěžovatel namítá, že přestože prokázal změnu poměrů (§163 o.s.ř.), tedy své skutečné příjmy a potřebnost vedlejší účastnice (nyní již bývalé manželky) v relevantním období, obecné soudy neposkytly ochranu jeho vlastnickému právu a nerozhodly o změně původního rozsudku. Domnívá se, že na něj bylo diskriminačně nahlíženo jako na osobu, která "odklání" společný majetek a bezdůvodně nechce platit výživné nerozvedené manželce. Hodnocení důkazů stěžovatel vnímá jako svévolné. Od září 2015 do srpna 2016 se u něj i u vedlejší účastnice měnily podstatné okolnosti, čímž se však okresní soud nezabýval. Neví, co dalšího kromě změny bydliště, změny zaměstnavatele a snížených příjmů by měl prokazovat. Okresní soud podle něj dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, na což krajský soud nereagoval.
5. Svévoli obecných soudů stěžovatel spatřuje i v nedostatečně odůvodněných právních závěrech. Namítá, že obecné soudy vycházely pouze z jazykového výkladu ustanovení o výživném manželů. Očekával, že v řízení o snížení výživného manželky bude výklad ustanovení o manželské vyživovací povinnosti (§697 občanského zákoníku) analogický ustanovení o oddělené domácnosti (§691 odst. 2 občanského zákoníku). Obecné soudy na skutkový stav neuplatnily ani §911 občanského zákoníku, dle kterého lze výživné přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit, což stěžovatel vnímá jako důsledek přepjatě formalistického a neústavního výkladu práva a porušení mezí výkonu státní moci.
6. Stěžovatel je současně přesvědčen, že jeho stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. Podává proto také návrh na zrušení ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., které znemožňuje dovolání v rodinných věcech, jelikož je považuje za rozporné s ústavním zákonem.
III.
7. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
IV.
9. Nedostatky významné z hlediska kautel ústavního práva, které by byly důvodem k zásahu do nezávislého soudního rozhodování, Ústavní soud v tomto případě nenalezl. V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje argumentaci uplatněnou již v odvolání, vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry obecných soudů a domáhá se jejich opětovného přezkumu, současně však přehlíží nosné důvody, na kterých jsou tato rozhodnutí založena.
10. Stěžovateli bylo rozsudkem pro uznání uloženo platit výživné nerozvedené manželce ve výši 10 000 Kč rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 3. 2015, č.j. 27 C 30/2014-52, přičemž sám stěžovatel v opožděném vyjádření tento požadavek akceptoval. Předmětem nynějšího řízení pak byla otázka trvání této vyživovací povinnosti v období od 1. 9. 2015 (návrh stěžovatele na zrušení vyživovací povinnosti s účinností od tohoto data) do 20. 8. 2016, kdy došlo k rozvodu manželství (mezi účastníky řízení bylo nesporné, že vyživovací povinnost trvala pouze do rozvodu manželství), finančně vyjádřené celkovou částkou 116 451,61 Kč.
11. Za tímto účelem se dle Ústavního soudu obecné soudy pečlivě zabývaly tím, zda v daném období oproti původnímu rozhodnutí došlo ke změně majetkových a osobních poměrů na straně stěžovatele a vedlejší účastnice a dospěly k náležitě odůvodněnému závěru, že nikoliv. Není tak pravdou, že by se obecné soudy nevěnovaly tvrzením stěžovatele o změně podstatných okolností. Pouze na základě provedeného dokazování dospěly k jiným než stěžovatelem očekávaným závěrům. Úkolem Ústavního soudu přitom není zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna.
12. Stěžovatel namítá, že mu okresní soud fakticky znemožnil předložit některé důkazy. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu. Proces dokazování je v souladu s principem nezávislosti soudů ovládán mimo jiné zásadou volného hodnocení důkazů a obecné soudy tak samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z důkazů provedou, případně nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné a které dokazovat netřeba. Nejsou přitom povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní, ale mají vytvořen prostor pro to, aby individuálně posoudily, zda pro zjištění skutkového stavu provedení dalších důkazů je či není potřebné. Z rozsudku okresního soudu vyplývá, že po obsáhlém dokazování byly další důkazní návrhy stěžovatele zamítnuty, což okresní soud také přiměřeně zdůvodnil. Důkazní návrhy stěžovatele s patřičným zdůvodněním následně zamítl také krajský soud. Návrhy stěžovatele na další dokazování tak nebyly ignorovány, ale v obou případech byly řádně zamítnuty (viz s. 10 rozsudku okresního soudu a s. 8 rozsudku krajského soudu). K pochybení, které by bylo z hlediska kautel ústavního práva relevantní, tak v tomto směru nedošlo.
13. Přesvědčení stěžovatele o svévoli obecných soudů v hodnocení důkazů Ústavní soud také nesdílí. Dle zjištění obecných soudů k podstatné změně poměrů oproti době, kdy bylo výživné nerozvedené manželky stanoveno, nedošlo, což soudy také adekvátně zdůvodnily. Poukázaly přitom zejména na nevěrohodnost sdělení stěžovatele o jeho příjmech v rozhodné době. Tvrzením stěžovatele, že jeho příjmy za relativně krátké období znatelně poklesly, neuvěřily. Popsaly, že stěžovatel jako jediný společník a jednatel společností A a společnosti B, které mu měsíčně generovaly příjem ve výši několik desítek tisíc, tyto společnosti za částku 200 000 Kč převedl na nově založenou společnost C, se kterou uzavřel pracovní smlouvu za mzdu 5 000 Kč a jako zaměstnanec dále vykonával obdobnou činnost jako předtím ve svých společnostech. Od společnosti A navíc obdržel v období od srpna 2014 do června 2015 částky ve výši 713 000 Kč, které měly představovat výplatu jeho vkladu coby bývalého společníka. Od 1. 10. 2015 pak stěžovatel uzavřel dohody o provedení práce s cestovními kancelářemi, od nichž dostával odměnu 17 000 Kč měsíčně.
14. Obecné soudy upozornily také na to, že vyjádření stěžovatele se v jednotlivých řízeních do značné míry rozcházejí - informace o výši jeho příjmů (a také o jejich skladbě), uváděné v nynějším řízení, se podstatně lišily od informací v opatrovnickém řízení (z manželství se narodily tři dosud nezletilé děti), kde stěžovatel sám uváděl příjem ve výši 60 000 Kč až 65 000 Kč měsíčně. Informace o příjmech v této výši ostatně vyplývá i z rozhodnutí o předchozí ústavní stížnosti stěžovatele směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 7. 2015 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, který stěžovateli snížení příjmu taktéž neuvěřil a poukázal na to, že stěžovatel v minulosti vykazoval nižší příjmy, než jaké fakticky měl (k tomu srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1313/16 ze dne 7. 7. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Dle krajského soudu se navíc rozpory objevily i v tvrzeních stěžovatele o tom, co přesně mělo být v částce 65 000 Kč zahrnuto (zda tato částka již obsahovala také výplatu vkladu společníka a kupní cenu za prodej obchodních podílů nebo zda byla tvořena provizemi za zprostředkování reklamy). Zatímco v opatrovnickém řízení stěžovatel uváděl i to, že má u společnosti C volnou pracovní dobu a může pracovat z domova a věnovat se tak péči o děti, k ukončení jeho pracovního poměru u této společnosti mělo dne 31. 8. 2015 v rozporu s tímto sdělením dojít právě pro nemožnost výkonu práce v pravidelné pracovní době.
15. Jako nepravděpodobné se pak obecným soudům ze strany stěžovatele jevilo také uzavření smlouvy o pronájmu rodinného domu s cizí osobou za nájemné 1 Kč měsíčně či uzavření smlouvy o prodeji akcí (36% podíl) společnosti D. vlastnící dům v Thajsku s jeho spolupracovnicí bez sjednání reálné kupní ceny. Dále obecné soudy poukázaly na to, že není zřejmé, z jakých prostředků stěžovatel hradil náklady na bydlení, na stravu a ošacení a další životní potřeby, když ze svého účtu nevybíral v podstatě žádné finanční prostředky. Pochybnosti o věrohodnosti stěžovatele pak dle obecných soudů opodstatňovalo i to, že stěžovatel neuvedl pravdu o stěhování do domu ve F. (navzdory svým tvrzením o přestěhování do jižních Čech již v září 2015 doložil smlouvu o podnájmu bytu v Č. od společnosti svých rodičů až od 1. 1. 2016), ani o tom, že letenky do Ugandy (únor 2016) a Indonésie (červen 2016) mu byly poskytnuty leteckou společností.
16. Obecné soudy konstatovaly, že stěžovatel je v řadě svých vyjádření nekonzistentní, odporuje si a činí naprosto nestandardní majetkové přesuny. Na základě těchto zjištění dospěly k závěru, že jeho majetková situace, resp. hmotná a kulturní úroveň byla i v období od 1. 9. 2015 do 20. 8. 2016 stejná jako ke dni 3. 3. 2015, kdy bylo rozhodnuto o jeho vyživovací povinnosti k nerozvedené manželce. Vzaly v úvahu také celkový vývoj rodinné situace v čase a věnovaly se okolnostem a průběhu stěhování vedlejší účastnice a následně i stěžovatele do jižních Čech. Neopomněly se zabývat také majetkovými poměry a možnostmi pracovního uplatnění vedlejší účastnice a dospěly k závěru, že ani na její straně nedošlo v daném období ke změně poměrů, které by odůvodňovaly změnu původního rozhodnutí (zjištěny přitom byly také majetkové poměry jejího partnera, zatímco stěžovatel podklady k příjmům své partnerky nedoložil). V podrobnostech lze přitom odkázat na zdůvodnění obsažené v rozsudcích okresního a krajského soudu, jejichž detailnější rekapitulaci Ústavní soud nepovažuje pro účely tohoto rozhodnutí za nezbytnou (viz zejména s. 11-14 rozsudku okresního soudu a s. 8-12 rozsudku krajského soudu).
17. Poukazoval-li stěžovatel na právní úpravu příspěvku na náklady rodinné domácnosti (§691 odst. 2 občanského zákoníku), krajský soud přiléhavě uvedl, že takový nárok není předmětem řízení. Odpovídajícím způsobem se obecné soudy vypořádaly také s argumentací stěžovatele ustanovením §911 občanského zákoníku, dle kterého lze výživné přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit. S odkazem na relevantní komentářovou literaturu krajský soud vyložil, že základním předpokladem pro uplatnění institutu vyživovací povinnosti mezi manželi zakotvené v §697 občanského zákoníku (manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň) je nestejná životní úroveň manželů, zatímco stav odkázanosti na výživu předpokladem pro vznik a trvání vyživovací povinnosti mezi manželi není.
18. Z odůvodnění rozsudku okresního i krajského soudu tedy vyplývá, že se podmínkami trvání vyživovací povinnosti stěžovatele k nerozvedené manželce ve vymezeném období a souvisejícími otázkami změny poměrů stěžovatele a vedlejší účastnice zabývaly a zohlednily podstatné skutečnosti. Vycházely přitom z řádně provedeného dokazování, právní posouzení věci také srozumitelně zdůvodnily a reagovaly i na argumentaci stěžovatele. Pochybení, pro které by závěry obecných soudů bylo nutné označit za svévolné či excesivní, zjištěno nebylo a jejich další přehodnocování tak Ústavnímu soudu, vzhledem k výše naznačeným limitům ústavněprávního přezkumu, nepřísluší.
19. Nedostatky, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů, Ústavní soud neshledal. Ústavní stížnost proto odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
20. Současně Ústavní soud odmítl také návrh na zrušení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., který byl podán spolu s ústavní stížností a sdílí její osud [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu