ECLI:CZ:US:2016:1.US.1313.16.1
sp. zn. I. ÚS 1313/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele D. G., zastoupeného Mgr. Danielem Čekalem, advokátem se sídlem Na Florenci 1, Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016 č. j. 69 Co 461/2015-920 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 7. 2015 č. j. P 232/2013-798, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel je otcem tří dětí, narozených v dubnu 2004 (dcera), lednu 2008 (dcera) a listopadu 2011 (syn). S jejich matkou byl sezdán. Od dubna 2013 nicméně žili odděleně. V srpnu 2013 matka nezletilých podala návrh na úpravu výchovy a výživy nezletilých pro dobu do a po rozvodu manželství rodičů k Obvodnímu soudu pro Prahu 8. Matka nezletilých navrhovala jejich svěření do své výlučné péče. Stěžovatel požadoval svěření dětí do péče střídavé. V únoru 2014 se matka s nezletilými odstěhovala z Prahy, kde bydlel i stěžovatel, do obce Svatý Tomáš na Šumavě; dvě starší nezletilé pak zapsala do jiné školy (starší z nich) a do jiného zařízení předškolní péče (mladší z nich). Toto její rozhodnutí bylo na stěžovatelův návrh soudem nahrazeno, když soud předběžným opatřením rozhodl o ponechání trvalého bydliště nezletilých na původní adrese a jejich docházce do stěžovatelem preferovaných zařízení v Praze.
2. O návrhu matky nezletilých na úpravu péče o nezletilé a jejich výživy, stejně jako i o úpravě styku s nezletilými, o jejich trvalém bydlišti a školách, které mají navštěvovat, Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl rozsudkem ze dne 17. 7. 2015 č. j. P 232/2013-798. Tímto rozhodnutím svěřil nezletilé do péče matky a stěžovateli určil vyživovací povinnost k nezletilým pro dobu do i po rozvodu v celkové výši 21 000 Kč. Dále upravil styk stěžovatele s nezletilými, udělil souhlas s tím, aby trvalé bydliště nezletilých bylo přehlášeno do místa bydliště matky a aby dvě starší nezletilé navštěvovaly školy dle výběru matky, a rozhodl o nákladech řízení (tyto výroky nicméně stěžovatel v ústavní stížnosti, souzeno dle jejího obsahu, nenapadá, proto o nich dále nebude nijak pojednáváno). V odůvodnění svého rozhodnutí Obvodní soud pro Prahu 8 uvedl, že má za prokázané, že stěžovatel i matka nezletilých jsou plně způsobilí nezletilé vychovávat, ani jeden z nich je nepopouzí vůči druhému rodiči, oba o ně jeví upřímný zájem. Střídavá péče ovšem v tomto případě není v zájmu nezletilých, a to ze dvou důvodů. Zaprvé mezi stěžovatelem a matkou nezletilých absentuje komunikace na dostatečně kvalitní úrovni - stěžovatel a matka nezletilých spolu komunikují toliko e-mailem, nejsou schopní osobního kontaktu, v minulosti mezi nimi došlo při předávání dětí k fyzické potyčce, v průběhu řízení oba podávali až raritní množství návrhů na nařízení různých předběžných opatření v nejrůznějších otázkách týkajících se nezletilých. Zadruhé je vzdálenost bydlišť stěžovatele a matky nezletilých taková, že by střídavá péče přicházela v úvahu toliko u nejmladšího z nezletilých, nikoliv však u dvou starších, které navštěvují školní zařízení. Až poté, co Obvodní soud pro Prahu 8 takto odůvodnil nemožnost svěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů, zvažoval svěření nezletilých do péče jednoho z nich, přičemž svěření nezletilých do péče jejich matky odůvodnil především přáním dvou starších z nezletilých a, v případě nejmladšího z nezletilých, zájmem na zachování vazeb sourozenců. Stran výživného Obvodní soud pro Prahu 8 především na základě zhodnocení faktických měsíčních výdajů stěžovatele dospěl k závěru, že jeho výdělkové možnosti musí být minimálně 80 000 Kč až 100 000 Kč měsíčně, a proto mu určil výživné ve výši shora uvedené.
3. O odvolání stěžovatele (i matky nezletilých) proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2016 č. j. 69 Co 461/2015-920 tak, že potvrdil rozhodnutí svěřit nezletilé do výlučné péče matky a změnil rozhodnutí o výživném tak, že stěžovateli určil vyživovací povinnost k nezletilým pro dobu do rozvodu v celkové výši 18 000 Kč a pro dobu po rozvodu v celkové výši 21 000 Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí Městský soud v Praze nesvěření nezletilých do střídavé péče stěžovatele a matky nezletilých odůvodnil jejich neschopností spolu ústně komunikovat v záležitostech týkajících se dětí, přičemž důvod této neschopnosti je na obou stranách, a dále přáním dvou starších nezletilých být více s jejich matkou relevantním i pro rozhodování o úpravě péče o nejmladšího z nezletilých z důvodu zájmu na společném vyrůstání všech sourozenců. Konstatoval také, že vzhledem k přestěhování stěžovatele do Českého Krumlova, odpadá překážka spočívající ve vzdálenosti bydlišť rodičů, nicméně dvě dříve jmenované překážky střídavé péče jsou i přesto pro závěr o její nevhodnosti postačující. Při stanovování výše výživného pro dobu do rozvodu pak odvolací soud vyšel z tvrzení samotného stěžovatele, že byl schopen dosahovat příjmu 65 000 Kč měsíčně. Poznamenal také, že tvrzení stěžovatele, že v důsledku přestěhování a styku s nezletilými v rozsahu stanoveném prvostupňovým soudem musel vzdát výhodné výdělečné činnosti, považuje za účelová, a to mimo jiné i vzhledem k tomu, že stěžovatel, jak sám u soudu přiznal, v minulosti vykazoval nižší příjmy, než fakticky měl. Výživné pro dobu po rozvodu pak ponechal tak, jak jej určil prvostupňový soud, s tím, že do rozvodu manželství uplyne delší doba a potřeby nezletilých vzrostou.
4. Proti těmto dvěma rozhodnutím, tedy proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 7. 2015 č. j. P 232/2013-798 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016 č. j. 69 Co 461/2015-920, podal stěžovatel ústavní stížnost.
II. Argumentace stran
5. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími, respektive výroky soudů týkajícími se úpravy péče o nezletilé a styku s nimi a k nim vedoucím postupem v řízení, došlo k porušení čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a dále k porušení čl. 3 odst. 1 a odst. 3, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V souvislosti s vyživovací povinností pak došlo, dle názoru stěžovatele, k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 a čl. 8 Úmluvy. Porušení práv zaručených těmito ustanoveními stěžovatel spatřuje v tom, že: 1) soudy o nezletilých rozhodovaly paušálně, nikoliv o každém zvlášť; 2) soudy nejprve rozhodovaly o svěření nezletilých do péče jejich matky, ačkoliv měly nejprve vyloučit péči střídavou a až poté se zaměřit na otázku, který z rodičů je vhodnější pro péči výlučnou; 3) soudy nesvěřily nezletilé do střídavé péče obou rodičů, ačkoliv pro takový postup vzhledem ke skutkovým okolnostem věci nebyl dán důvod; 4) soudy neprovedly důkazy týkající se majetkových a příjmových poměrů stěžovatele a matky nezletilých; 5) rozhodnutí soudů nejsou dostatečně odůvodněná. Ke třetímu z právě jmenovaných bodů stěžovatel uvádí především to, že dvě starší nezletilé sice vyjádřily přání setrvat v péči matky, ale učinily tak v průběhu manipulativně vedeného výslechu a pod silným vlivem matky a stresu z prodlužovaného soudního řízení, a že odvolací soud nijak nepřihlédl ke změně bydliště a zaměstnání stěžovatele do místa pobytu dětí, ke zlepšení komunikace mezi stěžovatelem a matkou nezletilých a k vyššímu věku nezletilých.
6. K posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí si Ústavní soud vyžádal též spis Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. P 232/2013. Z tohoto spisu bylo zjištěno následující. Ze znaleckého posudku (l. 608-629) vyplývá, že dvě starší nezletilé v průběhu vyšetření sdělili, že by jim vyhovovalo být stále na Šumavě a na víkend jezdit k tátovi, ze závěrů posudku se pak podává, že všechny děti mají pozitivní citový vztah k oběma rodičům, přičemž z individuálních vyšetření lze usuzovat, že těsněji jsou vázány na matku. Výslech dvou starších nezletilých u soudu proběhl dne 12. 6. 2015 (nezletilým tedy bylo 7 a 11 let) mimo jednání. Z protokolu o něm (l. 689 až 691) je zřejmé, že obě nezletilé během výslechu jednoznačně vyjádřily přání být spíše u matky na Šumavě. Mladší z nich k dotazu soudu mimo jiné uvedla, že se jí s mámou po tátovi nestýská a že mu moc nechce volat. Starší z nich pak uvedla, že má stresy z rozvodu a že by chtěla na Šumavu, že se jí po mamce u táty hrozně stýská, tátovi se to bojí přímo říct; když je u mámy, po tátovi se jí nestýská.
III. Hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud úvodem podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
10. V posuzovaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v napadených rozhodnutích a postupech Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze neshledal.
11. Jádrem ústavní stížnosti je problematika úpravy péče o nezletilé děti. K této problematice se Ústavní soud v minulosti již opakovaně vyjadřoval. Kritéria, která je třeba za účelem rozhodování o úpravě péče o nezletilé dítě v jeho nejlepším zájmu zejména zohlednit, Ústavní soud podrobně a s odkazy na judikaturu svou, judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a komentář Výboru pro práva dítěte k Úmluvě o právech dítěte vyložil v bodech 18 až 25 nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683). Těmito kritérii jsou (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. Jsou-li tato a případná další kritéria srovnatelnou měrou naplněna u všech osob, jež o svěření dítěte do péče jeví upřímný zájem, je žádoucí dítě svěřit do společné či střídavé péče těchto osob či přijmout opatření, která takový postup v budoucnu umožní. Ustanovení čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte pak přímo vytváří presumpci ve prospěch těch forem péče, v rámci nichž o dítě pečují oba rodiče (bod 28 nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014). Priorita střídavé péče, není-li pro nesouhlas rodičů společná péče možná, je zakotvena v Listině, právě zmíněných lidskoprávních mezinárodních smlouvách a judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (na niž oba výše zmíněné nálezy rozsáhle odkazují). Presumpce střídavé péče, kterou je možno vyvrátit například z důvodů uvedených v bodě 38 nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014, nicméně vzniká toliko tehdy, jsou-li u obou rodičů srovnatelnou měrou (také) výše uvedená kritéria naplněna a jeví-li o svěření dítěte do své péče upřímný zájem.
12. V daném případě je jednak zřejmé, že čtvrté z výše vyjmenovaných kritérií srovnatelnou měrou naplněno nebylo, jelikož dvě starší nezletilé vyjádřily přání být v péči matky, jednak soudy přesvědčivě odůvodnily, proč by bylo presumpci ve prospěch střídavé péče, pokud by vůbec nastoupila (což se z právě uvedeného důvodu nestalo), nutné vyvrátit. Tvrdí-li stěžovatel, že přání nezletilých nelze považovat za relevantní, neboť bylo vyjádřeno v průběhu manipulativně vedeného výslechu, nelze mu přisvědčit, jelikož nic takového ze spisu nevyplývá. Naopak Obvodní soud pro Prahu 8 při výslechu starších nezletilých, jenž byl zejména u starší z nich ve věku 11 let nezbytný [k tomu viz bod 25 nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)], postupoval citlivě a pokládal jim otázky týkající se jak péče matky, tak i stěžovatele. O tom, že přání dětí setrvat spíše v péči matky má dlouhodobý charakter, pak svědčí i to, že jej vyjádřily již při zpracovávání znaleckého posudku. Za těchto okolností je jistě žádoucí přání nezletilých, je-li to objektivně možné a není-li v rozporu s jejich nejlepším zájmem, respektovat. Obojí soudy pečlivě zvážily, tj. posoudily výchovnou způsobilost matky (objektivní možnost svěření nezletilých do její péče) a také to, zda by nerespektování přání starších nezletilých a jejich svěření do péče střídavé nebylo v jejich nejlepším zájmu, přičemž přesvědčivě odůvodnily, proč tomu tak není. Proto Ústavní soud v napadených rozhodnutích nespatřuje rozpor s ústavněprávními požadavky, formulovanými v jeho judikatuře, na rozhodování soudů ve věcech péče o nezletilé.
13. Co se pak týče nejmladšího z nezletilých, který ještě není ve věku, kdy by byl schopen se ke svému budoucímu výchovnému uspořádání vyjádřit, nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout závěru obou soudů, že je třeba především zachovat jeho rodinné vazby a neoddělovat jej od jeho sester, a proto je jejich přání relevantní i pro rozhodování o péči o něj. Jak bylo totiž již výše naznačeno, v nejlepším zájmu dítěte zpravidla je, jsou-li při rozhodování o tom, komu má být svěřeno do péče, do co největší míry zachovány jeho identita a jeho rodinné vazby. V posuzovaném případě nelze z ničeho usuzovat, že by bylo v nejlepším zájmu nejmladšího z nezletilých, kdyby byly vazby k jeho dvěma sestrám narušeny rozdílným rozhodnutím o péči o něj a o ně. Z rozhodnutí svěřit všechny nezletilé do péče matky tedy nelze dovozovat, že soudy rozhodovaly paušálně o celé sourozenecké skupině, neboť jak Obvodní soud pro Prahu 8, tak i Městský soud srozumitelně odůvodnily, proč obě starší nezletilé svěřují do péče matky a proč k tomuto závěru dospěly i v případě nejmladšího z nezletilých.
14. Konečně stran stěžovatelova přesvědčení, že o výši výživného obecné soudy rozhodly na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud tak sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012). Nic takového ovšem Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Napadená rozhodnutí, zejména pak rozhodnutí Městského soudu v Praze, obsahují srozumitelná a celkově přesvědčivá odůvodnění toho, proč při posuzování majetkových a příjmových schopností stěžovatele soudy vycházely, spíše než z potvrzení o příjmu vystaveného jeho zaměstnavatelem, z jím samotným tvrzených skutečností naznačujících jeho faktické majetkové poměry.
15. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu