ECLI:CZ:US:2020:1.US.1280.20.1
sp. zn. I. ÚS 1280/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Carmine Farina, zastoupeného JUDr. Janem Šafrou, LL. M., advokátem se sídlem Revoluční 1082/8, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Ncp 145/2020-26 ze dne 24. 2. 2020, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Vrchního soudu v Praze s odůvodněním, že jím byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Doplněním ústavní stížnosti ze dne 29. 7. 2020 požádal stěžovatel o přednostní projednání věci podle §39 zákona o Ústavním soudu a odložení vykonatelnosti napadeného usnesení vrchního soudu. Ve svém podání stěžovatel upozornil také na to, že posouzení stejné právní otázky vycházející ze stejného skutkového stavu je předmětem řízení vedeného u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 1258/20.
Z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí se podává, že napadeným usnesením vrchního soudu bylo rozhodnuto o tom, že k projednání a rozhodnutí dané věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 420/2019, jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy. Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá to, že vrchní soud v rámci rozhodování o věcné příslušnosti ohledně nároku ze zákonného ručení, porušil nejen jeho právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, ale také jeho právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), neboť samotné usnesení je zmatečné, nepřezkoumatelné a nedostatečně odůvodněné.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Námitky stěžovatele v ústavní stížnosti však směřují proti mechanismu, kterým vrchní soud určil věcnou příslušnost soudu v daném řízení. Stěžovatel tak v nyní posuzované věci nenapadá ústavnost §104a o. s. ř., nýbrž správnost postupu vrchního soudu, která byla založena na výkladu podústavního práva, jež však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší; ústavní stížnost v tomto ohledu nemá ústavněprávní rozměr. Při napadení rozhodnutí vydaného obecným soudem ve stále probíhajícím řízení se tak musejí ještě výrazněji prosadit zásady subsidiarity ústavněprávního přezkumu a minimalizace zásahů do řízení, jež dosud probíhá. A to tím spíše, směřují-li stěžovatelovy námitky proti výkladu zákona, jmenovitě pojmů "nárok", "změna žaloby" a dalších.
Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledal důvody pro zásah do jurisdikce obecných soudů, neboť Vrchní soud v Praze napadené usnesení srozumitelně a adekvátně odůvodnil. V tomto kontextu pak Ústavní soud odkazuje na svoje usnesení sp. zn. III. ÚS 1258/20 ze dne 18. 8. 2020, ve kterém se obsáhle vyjádřil ke všem ostatním námitkám stěžovatele a které se týkalo identické problematiky. Od závěrů přijatých v tomto usnesení ze dne 18. 8. 2020, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost, se nyní rozhodující senát nehodlá odchylovat.
Ústavní soud k tomu doplňuje, že zatímco v současnosti stěžovatel brojí proti toliko hypotetickému porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, v budoucnu mu nebude odepřena možnost brojit proti obsazení soudu při eventuálním přezkumu konečného rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 420/2019. Nesprávnost v určení věcně příslušného soudu rozhodnutím podle §104a odst. 2 o. s. ř. lze úspěšně vytýkat v ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí tehdy, mohlo-li vadné určení věcné příslušnosti vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3419/10 ze dne 31. 3. 2011).
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Návrhu stěžovatele na přednostní projednání věci podle §39 zákona o Ústavním soudu přitom vyhověl via facti. O akcesorickém návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení vrchního soudu již Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť neprodleným rozhodnutím o ústavní stížnosti se tento návrh stal bezpředmětným, resp. sdílí "osud" ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu