ECLI:CZ:US:2020:1.US.1294.20.1
sp. zn. I. ÚS 1294/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Templářské sklepy Čejkovice, vinařské družstvo, Na Bařině 945, Čejkovice, zastoupené JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem Žižkova 791, Kyjov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, č. j. 32 Cdo 3896/2019-312, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2019, č. j. 5 Cmo 83/2019-243, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 4. 5. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2018, č. j. 36 ECm 20/2013-200, bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen uhradit žalobci ALADIN plus, a.s. částku 704.700 Kč s příslušenstvím, a to z toho důvodu, že dle názoru soudu bylo prokázáno dodání zboží - vína právním předchůdcem žalobce (BJ VITIS s.r.o.) stěžovateli. Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek Krajského soudu v Brně potvrdil. Následně podané dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.
Dle skutkových tvrzení vedlejšího účastníka měla společnost BJ VITIS s.r.o. dodat ve dnech 3. 2. a 7. 3. 2012 stěžovateli červené víno Modrý Portugal ve 2 dodávkách po 26.100 litrech. Stěžovatel v minulosti se společností BJ VITIS s.r.o. obchodoval, přičemž při dodávce zboží byly potvrzovány dodací listy a "puťovky" a byly dodávány v souladu s nařízením ES průvodní doklady a faktury ke zboží. U této dodávky však ze strany BJ VITIS s.r.o. žádné takové doklady nebyly stěžovateli s údajnou dodávkou zboží předány a u soudu nebyly ani předloženy jako důkaz. Obecné soudy přesto rozhodly o tom, že je stěžovatel povinen zaplatit údajně dodané zboží.
Stěžovatel vytkl obecným soudům, že se nevypořádaly s výslechem řidiče Osičky, který měl provádět přepravu zboží a který si vzpomněl pouze na jedinou přepravu a ke druhé se nevyjádřil. Z přiznání k dani z přidané hodnoty společnosti BJ VITIS s.r.o. za období leden - prosinec 2011 vyplývá, že tato společnost neměla na sklonku roku na skladě žádné zásoby vína a z přiznání DPH za březen 2012 vyplývá, že proběhl pouze obchod s lahvovým vínem. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, jak obecné soudy hodnotily výpověď Ing. Radić a Bezušky. Stejně tak se nevypořádaly s předloženými listinnými důkazy.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovateli podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil krajský soud v řízení o žalobě na zaplacení shora uváděné částky, jež směřovala proti stěžovateli coby žalovanému, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zcela zřejmé, že stěžovatel svými námitkami brojí především proti samotnému - pro něj nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřel jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jím namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje.
Jak Vrchní soud v Olomouci, tak Nejvyšší soud dle názoru Ústavního soudu při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. Pokud stěžovatel namítá, že se obecné soudy řádně nevypořádaly se skutečnostmi vyplývajícími z daňového přiznání, nutno uvést, že to, jak si poplatník plní svou daňovou povinnost nevypovídá nutně ničeho o tom, zda bylo či nebylo fakticky uskutečněno zdanitelné plnění.
Ústavněprávními požadavky na rozhodnutí obecných soudů jsou zejména soulad výkladu s kogentními normami [nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)], dostatečné a přesvědčivé odůvodnění, včetně vypořádání se s relevantními námitkami [nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431)], předvídatelnost rozhodnutí [nález sp. zn. II. ÚS 1955/15 ze dne 8. 12. 2015 (N 208/79 SbNU 373)], absence svévole [nález sp. zn. II. ÚS 1769/13 ze dne 7. 5. 2014 (N 79/73 SbNU 397)], zohlednění ochrany dotčených ústavně zaručených práv či svobod jednotlivce [nález sp. zn. I. ÚS 2736/07 ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115)] nebo absence přepjatého formalismu [nález sp. zn. I. ÚS 3248/10 ze dne 17. 5. 2011 (N 95/61 SbNU 463)]. V žádné z těchto oblastí však Ústavní soud pochybení obecných soudů neshledal, a proto zde není dán prostor pro jeho kasační zásah.
S ohledem na shora uvedené byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu