ECLI:CZ:US:2020:1.US.1348.18.1
sp. zn. I. ÚS 1348/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti JUDr. Evy Vaňkové, advokátky se sídlem Rokycanova 114, Vysoké Mýto, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. února 2018, sp. zn. 2 To 100/2017, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. listopadu 2017, č. j. 9 T 3/2016-1612, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Okresního soudu ve Svitavách ze dne 2. 2. 2015, č. j. 0 Nt 207/2015-33, byl v posuzované trestní věci poškozené přiznán nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně. Poškozená si pro zastupování zvolila dne 27. 1. 2015 jako zmocněnkyni stěžovatelku, která ve stejném rozsahu zmocnila advokáta Mgr. Matěje Votroubka. Trestní stíhání pachatele skončilo jeho odsuzujícím pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2016 a vedle trestu mu soud uložil povinnost zaplatit poškozené škodu ve výši 32 000 Kč a nemajetkovou újmu v penězích ve výši 300 000 Kč.
3. Dne 19. 6. 2017 došel Krajskému soudu v Hradci Králové návrh stěžovatelky na přiznání odměny a hotových výdajů za zastupování poškozené v celkové výši 817 412 Kč s tím, že byla požádána bývalým zaměstnancem (zaměstnaným advokátem) Mgr. Votroubkem o součinnost při vyúčtování odměny zmocněnce poškozené v trestním řízení za období od 27. 1. 2015 do 2. 5. 2016. O součinnost ji požádal proto, že jemu byl přiznán nárok na odměnu pouze za období po 2. 5. 2016, kdy mu poškozená udělila plnou moc.
4. Krajský soud v Hradci Králové stěžovatelce napadeným usnesením nárok na odměnu nepřiznal. Na její návrh přiměřeně aplikoval §151 odst. 2, odst. 3 a odst. 6 trestního řádu, který se týká rozhodování o výši odměny a náhrady hotových výdajů zvoleného obhájce obviněným, který má nárok na bezplatnou obhajobu a obhajobu za sníženou odměnu, a na ustanoveného zmocněnce poškozeného. Podle odstavce druhého uvedeného ustanovení je nárok třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká. Krajský soud dospěl k závěru, že poškozená si pro zastupování v trestním řízení zvolila dne 27. 1. 2015 jako zmocněnkyni stěžovatelku a dne 2. 5. 2016 po osamostatnění zmocněnce Mgr. Votroubka (dříve zaměstnaného advokáta u stěžovatelky, která mu udělila substituční plnou moc). Ze spisového materiálu soud zjistil, že již dne 15. 3. 2017 došel k soudu návrh zmocněnce Mgr. Votroubka na přiznání odměny a hotových výdajů za zastupování poškozené v celkové výši 749 483 Kč, když následně byl dne 12. 4. 2017 a dne 6. 6. 2017 krajským soudem zmocněnec Mgr. Votroubek požádán o zaslání plné moci s tím, že ve spisovém materiálu je založena plná moc pro stěžovatelku. Soud jej zároveň upozornil, že pokud platí plná moc stěžovatelky, poté by musela podat vyúčtování zmocněnkyně na plnou moc a nikoli pověřený zmocněnec. Podání stěžovatelky došlo krajskému soudu až dne 19. 6. 2017. Soud proto konstatoval, že se tak stalo po uplynutí roční lhůty, která běžela ode dne 2. 5. 2016, kdy si poškozená zvolila jiného zmocněnce - Mgr. Votroubka. Argumenty stěžovatelky, že o trestním řízení neměla žádné informace a nebyla ani informována zmocněncem o udělení plné moci soud nepovažoval za relevantní. Označil je za věc jejich vzájemných vztahů.
5. Stížnost stěžovatelky Vrchní soud v Praze napadeným usnesením odmítl jako nedůvodnou. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně stran analogické aplikace §151 trestního řádu i ohledně běhu prekluzivní lhůty k uplatnění nároku. Soud přisvědčil tvrzení stěžovatelky, že ji dne 19. 5. 2016 u hlavního líčení zastupoval Mgr. Votroubek jako substitut. Dodává, že až dne 20. 5. 2016 se soud dozvěděl o existenci plné moci poškozené ze dne 2. 5. 2016. Proto s ním jednal jako se substitutem a označil ho tak i v protokolu o hlavním líčení. Osamostatnění Mgr. Votroubka sice nemělo žádný vliv na trvání původní plné moci ze dne 27. 1. 2015, nicméně udělení nové plné moci ze dne 2. 5. 2016 vliv na platnost původní plné moci nepochybně má. Vyúčtování dodané soudu dne 19. 6. 2017 tedy došlo po více než roce od zvolení zmocněnce Mgr. Votroubka poškozenou, k němuž došlo dne 2. 5. 2016. Je to tedy po více než roce, kdy se stěžovatelka ze spisu mohla dozvědět, že byla udělena plná moc nová. Stejně tak se mohla informovat přímo u Mgr. Votroubka či u orgánů činných v trestním řízení. Mgr. Votroubek byl již v dubnu 2017 informován o tom, kdo je povinen podat vyúčtování a mohl tedy se stěžovatelkou jednat ještě před uplynutím jednoleté lhůty. Soud nemá povinnost upozorňovat nečinného zmocněnce o hrozícím zániku jeho nároku.
II. Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že jí byla upřena odměna za práci. Genezi případu popisuje shodně jako napadená rozhodnutí. Dodává, že Mgr. Votroubek pro ni pracoval jako zaměstnaný advokát až do dubna 2016. Stěžovatelka se úkonů trestního řízení osobně neúčastnila, neboť poškozená si za svého zmocněnce vybrala přímo advokáta Mgr. Votroubka z Registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů. Forálně však zastupování musela převzít stěžovatelka, která Mgr. Votroubka zmocnila k tomu, aby ji v této věci zastupoval. Po osamostatnění advokáta Mgr. Votroubka v květnu 2016 byla mezi ním a poškozenou sepsána nová plná moc již bez účasti stěžovatelky. Po rozhodnutí trestního soudu ve věci samé uplatnil Mgr. Votroubek vyúčtování nákladů vzniklých po jeho osamostatnění, tedy po 2. 5. 2016 (po podpisu nové plné moci). Následně stěžovatelku požádal o součinnost spočívající v podání formálního vyúčtování jejích nákladů jako zmocněnkyně, které dne 19. 6. 2017 podala.
7. Stěžovatelka namítá, že by se na odměnu zvoleného zmocněnce poškozeného nemělo ustanovení §151 trestního řádu vztahovat. Tato kategorie není ve výčtu v tomto ustanovení uvedena. Pokud obecné soudy ohledně aplikovatelnosti ustanovení i na případ zvoleného zmocněnce odkazují na komentář k trestnímu řádu, nelze jej považovat za závazný.
8. Soudy podle jejího názoru neposkytovaly správně, když jí zkrátily délku zákonné prekluzivní lhůty tím, že posunuly její počátek (a následně i konec) dopředu. Z dikce ustanovení §151 odst. 2 trestního řádu podle názoru stěžovatelky vyplývá, že se jedná o lhůtu subjektivní. Podstatné pro její začátek je tedy určení okamžiku, kdy se stěžovatelka dozvěděla, že její povinnost zastupovat poškozenou zanikla. K tomuto momentu došlo až dne 19. 6. 2017, kdy jí to sdělil Mgr. Votroubek.
9. Podstatné je zároveň dění v období kolem jednoho roku před vyúčtováním nároku ze dne 19. 6. 2017. Na den 28. 4. 2016 bylo v předmětné trestní věci naplánováno další hlavní líčení u krajského soudu, kterého se účastnil Mgr. Votroubek. Závěrem bylo hlavní líčení odročeno na nový termín, a to na 19. 5. 2016. Od května 2016 si Mgr. Votroubek založil samostatnou advokátní praxi. To však nic nezměnilo na trvání plné moci udělené poškozenou stěžovatelce a substituční plné moci. Dne 5. 5. 2016 stěžovatelka do své datové schránky obdržela vyrozumění o termínu výslechu poškozené, a to v termínu 19. 5. 2016. Dne 17. 5. 2016 byl stěžovatelce do její datové schránky doručen protokol z hlavního líčení ze dne 28. 4. 2016. Dne 19. 5. 2016 stěžovatelku u hlavního líčení stále zastupoval jako substitut Mgr. Votroubek. Jeho osamostatnění nemělo na trvání plné moci žádný vliv.
10. Dne 20. 5. 2016 Mgr. Votroubek požádal krajský soud o zaslání protokolu z hlavního líčení z 19. 5. 2016. K této žádosti připojil svou plnou moc, v níž poškozená zmocnila přímo jeho. O této skutečnosti se stěžovatelka dozvěděla až dne 19. 6. 2017, kdy ji Mgr. Votroubek požádal o poskytnutí součinnosti při vyúčtování. Udělení nové plné moci jí Mgr. Votroubek neoznámil a neinformoval ji o tom ani soud. Fakticky se ale nic nezměnilo.
11. Stěžovatelka se domnívá, že na plné moci je v důsledku písařské chyby uvedeno datum 2. 5. 2016, neboť správné datum mělo být uvedeno 20. 5. 2016. Tomu totiž odpovídá substituční zastupování stěžovatelky dne 19. 5. 2016 i žádost Mgr. Votroubka o zaslání protokolu.
12. Stěžovatelka dále připomíná, že trestní řád výslovně předpokládá možnost obviněného zvolit si více obhájců najednou (§37 odst. 3 trestního řádu). Domnívá se, že poškozenému žádné zákonné ustanovení nebrání, aby si zvolil více zmocněnců.
13. Stěžovatelka dále soudům vytýká, že při interpretaci použité ustanovení §151 trestního řádu vycházely pouze z gramatického výkladu. Opomněly přitom výklad teleologický. Připomíná přitom nález ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 392/09, který uvádí, že dřívější právní úprava žádnou lhůtu neznala, což v praxi vedlo k tomu, že nárok nebyl uplatňován po dlouhou dobu od skončení povinnosti obhajovat, přičemž podle převažujícího názoru se na tento zvláštní nárok nevztahovaly obecné promlčecí lhůty podle občanskoprávních předpisů. Proto bylo oprávněnou intencí zákonodárce právě v kontrapozici k předchozí právní úpravě zamezit časově neomezené možnosti uplatnění předmětného nároku nepřinášející potřebnou stabilitu do právních vztahů mezi státem a ustanovenými obhájci.
14. Stěžovatelka akceptuje, že absence lhůty vytváří prostor nejistoty, zda a kdy obhájce/zmocněnec nárok uplatní. Dle stěžovatelky je však zřejmě nejdůležitějším důvodem uzákonění lhůty stabilita právních vztahů mezi ustanoveným obhájcem a obviněným. Dle §152 odst. 1 písm. b) trestního řádu je obžalovaný, který je pravomocně uznán vinným, povinen nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou. Je tedy zřejmé, že byť odměnu ustanovenému obhájci primárně hradí stát, tento ji následně uplatňuje vůči obviněnému (pravomocně odsouzenému). Především pro něj by tedy absence lhůty představovala nejistotu.
15. Stěžovatelka dodává, že v daném konkrétním případě nedošlo ke vzniku nejistoty. V době, kdy odměnu vyúčtovala (19. 6. 2017) se spis nacházel u Nejvyššího soudu s dovoláním obžalovaného. Jeho dovolání bylo úspěšné a Nejvyšší soud pravomocný odsuzující rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil zpět k projednání. Trestní řízení tak stále běželo dál. Dne 25. 1. 2018 sice Vrchní soud v Praze stěžovatele znovu pravomocně odsoudil, ale v době podání ústavní stížnosti mu stále ještě běžela lhůta pro podání dovolání.
16. Stěžovatelka nevidí důvod, proč by nemohla být přiznána a vyplacena odměna oběma zmocněncům zároveň. Do vztahu stát - zmocněnec by to žádnou nejistotu nevzneslo, neboť pokud by nedošlo ke změně osoby zmocněnce, pak by stát v době podání ústavní stížnosti stále ještě nemusel zmocněnci nic hradit. Nejistotu by to neznamenalo ani pro vztah zmocněnec - odsouzený, protože ten prakticky nepozná, za kterého zmocněnce odměnu hradí.
17. Stěžovatelka dále upozorňuje na §155 odst. 4 trestního řádu, týkající se povinnosti odsouzeného nahradit poškozenému náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy. Takový nárok je třeba uplatnit do jednoho roku od právní moci odsuzujícího rozsudku. V případě, kdy je nárok uplatněn přímo poškozeným, se roční lhůta počítá od právní moci odsuzujícího rozsudku a je tedy zcela irelevantní, zda v průběhu řízení změnil svého zmocněnce. Není zde tedy uplatněna lhůta do jednoho roku od změny zmocněnce.
18. Navíc je třeba dodat, že s ohledem na průběh rozhodování soudů o odměně stěžovatelky, byla poškozená požádána o podání samostatného návrhu na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku ve smyslu §155 odst. 4 trestního řádu. Tento podala prostřednictvím svého právního zástupce Mgr. Votroubka dne 26. 10. 2017, tedy v zákonné lhůtě.
19. Stěžovatelka uvádí, že pokud by Ústavní soud přisvědčil závěrům obecných soudů ohledně aplikovatelnosti roční prekluzivní lhůty i na zvoleného zmocněnce poškozeného a shledal nárok stěžovatelky podaný opožděně, měl by konstatovat, že v takovém případě je možné přiznat nárok na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku poškozené podle §155 odst. 4 trestního řádu. Pokud by totiž zanikl nárok stěžovatelky, tak nemohl zaniknout nárok poškozené. Pokud bude naopak uznán nárok stěžovatelky, tak nemůže být uspokojena poškozená (ta by musela vzít svůj nárok zpět, neboť by došlo k jeho uspokojení skrze uspokojení nároku stěžovatelky, na který se poškozená odvolává).
20. Stěžovatelka dovozuje, že soudy vytvořily situaci, kdy náklady spojené s úspěšným uplatněním nároků poškozené by měla nést poškozená sama, a naproti tomu pravomocně odsouzený pachatel trestné činnosti byl od náhrady těchto nákladů osvobozen.
21. Stěžovatelka považuje za nesprávnou aplikaci §12a odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., podle níž se krátí náklady spojené s uplatněním nároku poškozené o 20 %, neboť jej nepovažuje za přiléhavé. Poškozená si zmocněnce zvolila sama na základě konzultace s pracovníky Probační a mediační služby. Ti jí pomohli s podáním žádosti o přiznání práva na bezplatného zmocněnce, což však nemůže být důvodem pro aplikaci uvedeného ustanovení vyhlášky. Odsouzenému nebylo přiznáno právo na bezplatného obhájce, proto stěžovatelka nevidí důvod, aby mu byl přiznán benefit aplikací §12a odst. 2 vyhlášky. Tím by došlo ke znevýhodnění zmocněnce, kterého si poškozená zvolila za situace, kdy již předtím podala žádost o přiznání práva na bezplatného zmocněnce.
III. Vyjádření účastníků řízení
22. Vrchní soud v Praze i Krajský soud v Hradci Králové ve vyjádřeních k ústavní stížnosti odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Námitky nepovažují za důvodné.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
23. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je sama advokátkou, a tudíž nemusí být právně zastoupena [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. Ústavní stížnost je přípustná dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a contrario.
V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
24. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
25. Ústavní soud nejprve uvádí, že se na něj obrátili se samostatnými ústavními stížnostmi i Mgr. Matěj Votroubek a poškozená. Mgr. Votroubek v ní brojil proti rozhodnutím, která jím uplatněný nárok na odměnu za faktické poskytování právních služeb poškozené ode dne 27. 1. 2015 přiznala až ode dne 2. 5. 2016 (kdy jí udělil plnou moc). Soudy dovodily, že předtím nebyl zmocněncem poškozené, když plná moc byla před tímto datem udělena nynější stěžovatelce JUDr. Vaňkové. Ústavní soud usnesením ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 3142/18, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
26. Poškozená ústavní stížností napadla usnesení obecných soudů, která jí nepřiznala nárok na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy vůči odsouzenému pachateli podle §155 odst. 4 trestního řádu. Ústavní soud ústavní stížnost usnesením ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 1280/19, odmítl jako zjevně neopodstatněnou. V odůvodnění uvedl, že poškozená uplatnila stejný nárok, jaký předtím uplatnili její zmocněnci, kteří původně měli vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů, avšak jen do doby, než tento nárok zanikl primárně z důvodu marného uplynutí jednoroční lhůty stanovené v §151 odst. 2 trestního řád, což bylo důvodem zamítnutí vyúčtování předloženého zmocněnkyní poškozené - nynější stěžovatelkou JUDr. Vaňkovou.
27. Ústavní soud nemá nyní důvod se od závěrů vyslovených v odůvodnění usnesení, která s nyní projednávanou věcí souvisejí, odchylovat.
28. Zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, ve znění pozdějších předpisů, který novelizoval trestní řád, mimo jiné zavedl právo účasti zmocněnce poškozeného již na úkonech přípravného řízení, včetně možnosti klást otázky při výsleších. Poškozený, který je zároveň i obětí trestného činu a je-li zvlášť zranitelnou obětí či je-li mladší osmnácti let, má právo na bezplatné právní zastoupení, i kdyby nebyla splněna podmínka, že si je nemůže dovolit na svůj náklad (§51a odst. 2 trestního řádu). V případě, že si zmocněnce nezvolí, takovému poškozenému ustanoví v řízení před soudem předseda senátu jako zmocněnce advokáta podle zákonem stanovené procedury výběru. Ustanovení §51a odst. 4 v poslední větě výslovně uvádí, že náklady vzniklé přibráním takového zmocněnce hradí stát.
29. Z tohoto ustanovení tedy jednoznačně vyplývá, že se ustanovení §151 odst. 6 trestního řádu, podle něhož se ustanovení odstavců 2 až 5 §151 vztahují i na případ ustanoveného zmocněnce poškozeného, aplikují i na případ zvoleného zástupce poškozeného, kterému byl přiznán ve smyslu §51a trestního řádu nárok na bezplatné poskytování právní pomoci zmocněncem. Jinou proceduru uplatnění nároku na odměnu a hotové výdaje, které advokát s poskytováním právní pomoci poškozenému vůči státu má, trestní řád nezná. Odpovídá tomu i nadpis ustanovení §151 Náklady trestního řízení, jež nese stát. Jediná další možnost, totiž uplatňování náhrady nákladů trestního řízení poškozeného vůči odsouzenému podle §154 trestního řádu v tomto případě nepřipadá v úvahu, neboť poškozenému, který má přiznaný nárok na bezplatnou právní pomoc žádné náklady spočívající v placení odměny a hotových výdajů advokáta nemohou vzniknout.
30. Stěžovatelka nijak nerozporuje, že Mgr. Votroubek poškozené udělil vlastní plnou moc dne 2. 5. 2016 (nepodloženému tvrzení, že zřejmě došlo k chybě v psaní v datování plné moci, nelze přiznat žádnou právní relevanci). Právně problematické není ani to, že za období od 27. 1. 2015, kdy poškozené udělila plnou moc stěžovatelka, byť fakticky poškozenou právně zastupoval Mgr. Votroubek, byla stěžovatelka povinna, dokud její právní zastupování prostřednictvím substituta Mgr. Votroubka trvalo, uplatnit vyúčtování odměny ona, nikoli Mgr. Votroubek, jakožto její tehdejší zaměstnanec. To jasně vyplývá z ustanovení §15b zákona č. 85/1996 Sb. o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.
31. Ústavní soud nemůže akceptovat právní konstrukci stěžovatelky spočívající v tom, že sice je jednomu advokátovi udělena plná moc, ale fakticky je přímým zástupcem (nikoli až substitutem) advokát jiný. Pořád platí, že Mgr. Votroubek jednal v rozhodném období na účet stěžovatelky, u které byl zaměstnán, která jej zmocnila k dalšímu zastupování a která byla plnou mocí pověřena poškozenou k zastupování v trestní věci. Udělením nové plné moci Mgr. Votroubkovi dne 2. 5. 2016 povinnost stěžovatelky zastupovat poškozenou skončila. A za následující období byl jako jediný zástupce poškozené oprávněn vyúčtovat státu nárok na odměnu nový zmocněnec Mgr. Votroubek.
32. K problematické otázce určení počátku běhu subjektivní prekluzivní lhůty podle §151 odst. 2 trestního řádu, podle něhož je nutné nárok vůči státu uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, se Ústavní soud kategoricky vyjádřil v usnesení ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 1280/19.
33. Stěžovatelka si musela být vědoma toho, že Mgr. Votroubek již není od května 2016 její zaměstnanec. Důsledky kroků a opatření, která byla s jeho osamostatněním spojena, není možné přenášet na stát. Bylo předně na stěžovatelce a jejím dosavadním substitutovi, aby si informaci o ukončení její povinnosti poškozenou zastupovat předali a stěžovatelka nárok vůči státu včas uplatnila.
34. Ústavní soud se nemůže zabývat tou částí argumentace stěžovatelky směřující vůči rozhodnutím soudů, která nejsou v této věci stěžovatelkou napadena, resp. se ani netýkají jejích nároků, nýbrž nároků advokáta Mgr. Votroubka v trestním řízení. K tvrzenému nesprávnému krácení částky nákladů přiznaných za zastupování po 2. 5. 2016 o 20 % se ostatně Ústavní soud vyjádřil v usnesení ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 3142/18.
35. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu