ECLI:CZ:US:2020:1.US.1462.20.1
sp. zn. I. ÚS 1462/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti M. F., zastoupeného Mgr. Irenou Křivánkovou, advokátkou se sídlem Zámecké nám. 42, Frýdek-Místek, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2020 č. j. 16 Co 1/2020-296 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 2. 10. 2019 č. j. 14 C 155/2017-269, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o příspěvek na výživu a náklady neprovdané matky.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že rozsudky bylo částečně vyhověno žalobě na zaplacení dlužného výživného neprovdané matce za období od 18. 3. 2017 do 18. 3. 2019. Stěžovatel byl zavázán k zaplacení částky 40 976 Kč s příslušenstvím, neboť soudy dospěly k závěru, že matka společného dítěte se po jeho narození octla v situaci ve stavu odkázanosti, splňujícím podmínky pro přiznání výživného.
Stěžovatel namítá, že právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a celé řízení bylo jako celek vůči němu nespravedlivé. Přiznání výživného považuje za rozporné s dobrými mravy, neboť matka nezletilého se vůči stěžovateli dopustila závažného hrubého porušení rodičovských práv tím, že se bez jeho souhlasu odstěhovala i se synem do cca 300 km vzdáleného rodinného domu své matky. Do doby odstěhování pobírala vedle rodičovského příspěvku 6 875 Kč též příspěvek na bydlení ve výši 4 228 Kč, o který přišla odstěhováním, čímž došlo k poklesu jejího dosavadního příjmu z dávek státní sociální podpory a naopak ke zvýšení nákladů na bydlení. Dále namítá, že i přes poučení podle §118a odst. 1, 3 a §118b o. s. ř. jí soud opakovaně umožnil doplnit žalobní argumentaci.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu však představuje pouhá polemika s názorem soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování stran majetkových a výdělečných poměrů obou rodičů. Soudy zjistily, že ačkoliv náklady matky činily měsíčně 9 až 12 tisíc (náklady na bydlení, stravu oblečení a další odůvodněné potřeby), disponovala pouze částkou složenou z dávek státní sociální podpory, tj. z rodičovského příspěvku a do července 2017 i z příspěvku na bydlení; byla tak evidentně bez finančních prostředků, v podstatě pod hranicí chudoby. Soudy přitom přiznané výživné odlišily v návaznosti na konkrétní okolnosti poměrů matky. Zpočátku přiznaly výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně a od června 2017 ve výši 2 000 Kč měsíčně. Soudy zvažovaly i otázku dobrých mravů, když přihlédly k tomu, že se matka odstěhovala se synem bez dohody s otcem, nicméně se stěžovatelem ve společné domácnosti nežila, neopustila fungující partnerský vztah a synovi nebrání v pravidelnému styku s otcem. Za dané situace skutečnost, že se matka nezletilého, která se octla bez finančních prostředků s novorozencem a dalším dítětem, přestěhovala do domu své matky, nemůže zneplatnit nárok na výživné neprovdané matky. Naopak za rozporné s dobrými mravy okresní soud považoval jednání stěžovatele, který matku svého syna ponechal bez prostředků.
Ústavní soud konstatuje, že soudy vycházely ze standardního pojetí institutu výživného a relevantním skutkovým okolnostem věnovaly odpovídající pozornost. Učiněné právní závěry, podle nichž v projednávané věci byly splněny podmínky podle ust. §920 obč. zák. pro přiznání výživného neprovdané matky, tak nelze hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Ústavní soud dodává, že v postupu soudu prvního stupně porušení procesních předpisů, jež by intenzitou dosahovalo porušení ústavnosti, neshledal. V této souvislosti připomíná, že z principu subsidiarity ústavní stížnosti a souvisejícího principu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních soudů vyplývá, že není ostatním soudům nadřízenou instancí, která by měla perfekcionisticky, do detailu posuzovat proběhlé řízení. Ústavní soud v řadě předchozích rozhodnutí rovněž uvedl, že jeho úkolem je posuzovat, zda dané řízení bylo spravedlivé jako celek a zda vedlo ke spravedlivému výsledku (sp. zn. III. ÚS 796/08, IV. ÚS 2091/08). Ani v tomto směru nemá důvod závěry soudů zpochybňovat.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu