ECLI:CZ:US:2020:1.US.1501.20.1
sp. zn. I. ÚS 1501/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Michaela Janovského, zastoupeného Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ohradské náměstí 1621/5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 540/2020-240 ze dne 31. 3. 2020, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 215/2019-211 ze dne 15. 10. 2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 38 C 96/2017-174 ze dne 27. 3. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti BRUDRA s. r. o., se sídlem v Praze 4, Jemnická 312/17, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, domáhal proti vedlejší účastnici zaplacení 146 305 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vedlejší účastnici vzniknout užíváním pozemku stěžovatele v k. ú. Radotín bez právního důvodu (v letech 2014-2017 měla vedlejší účastnice na pozemku stěžovatele umístěnu část své stavby - přípojku horkovodu). Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli 8 875 Kč s příslušenstvím, ve zbytku (co do částky 137 430 Kč) žalobu stěžovatele zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zamítavý výrok rozsudku nalézacího soudu potvrdil a rozhodl nově o nákladech řízení před nalézacím i odvolacím soudem. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") jako nepřípustné, neboť se odvolací soud při svém právním posouzení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
2. Stěžovatel se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s právem na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Podobně jako v řízení před obecnými soudy stěžovatel i v nynějším podání rozporuje posouzení správné výše bezdůvodného obohacení. Podle stěžovatele nelze vycházet z ceny odhadní, tj. zjištěné podle cenových předpisů - viz zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), jako učinil soudní znalec, nýbrž z ceny obvyklé, tj. tržní. Odkazuje přitom např. na nálezy sp. zn. I. ÚS 157/04 ze dne 7. 12. 2004 (N 185/35 SbNU 445) či sp. zn. II. ÚS 415/14 ze dne 24. 3. 2015 (N 62/76 SbNU 849). V rozporu s citovanými nálezy se obecné soudy podle stěžovatele dopustily zjevné nespravedlnosti, je-li vedlejšímu účastníku umožněno takřka volně užívat pozemek stěžovatele, který zároveň obecné soudy označily za nepoužitelný; nelogičnost takového odůvodnění je podle něj "do očí bijící". Stěžovateli je v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny fakticky znemožněn výkon jeho vlastnického práva k předmětnému pozemku. Nejvyšší soud, který nesprávné posouzení odvolacího soudu nenapravil, postupoval vědomě v rozporu s judikaturou svou i Ústavního soudu a dopustil se tak nepřípustné svévole.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti; může tak učinit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele a posoudily rozhodné otázky odlišně od jeho přesvědčení, avšak svá právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
5. Článek 36 odst. 1 Listiny nadto nezaručuje jednotlivci právo na úspěch či na výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. Současně je třeba neztrácet ze zřetele, že spravedlivost řízení (ve smyslu jeho férového vedení) je posuzuje jako celek a ne každé pochybení soudu je s to odůvodnit zásah Ústavního soudu pro porušení základních práv stěžovatele. V žádném z uvedených ohledů Ústavní soud pochybení ze strany obecných soudů, jež by zasluhovalo jeho bližší pozornost, nezaznamenal.
6. Nalézací soud pečlivě odůvodnil, jak určil výši bezdůvodného obohacení vedlejší účastnice a proč shledal závěry soudního znalce o stanovení výše obvyklé ceny nájemného za užívání pozemku stěžovatele jako přesvědčivé a dostatečně obhájené (viz body 17-22, 32-35 odůvodnění jeho rozsudku). Odvolací soud se se skutkovými zjištěními i právním posouzením nalézacího soudu ztotožnil, jak plyne zejména bodů 12-14 jeho rozsudku.
7. Ústavní soud není další přezkumnou instancí, aby se zabýval tím, zda v řízení ustanovený soudní znalec zvolil k vypracování svého odborného stanoviska podle zadání soudu správnou metodu či nikoli. Úkolem Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti je např. dohlížet na to, zda soudní znalec nepřekročil svou kompetenci a nepřednesl ve svém posudku kromě odborných skutkových zjištění také právní závěry, resp. zda soud, který jediný je k právnímu posouzení věci Ústavou a zákonem povolán, nekriticky nepřejal (nemístné) právní hodnocení znalce a vypořádal všechny relevantní skutečnosti [viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3470/15 ze dne 19. 7. 2016 (U 11/82 SbNU 799)].
8. Nic podobného však z napadených rozhodnutí neplyne. Stěžovatel je od počátku nespokojen s výsledkem řízení a před Ústavním soudem pokračuje v polemice s řádně odůvodněnými rozhodnutími obecných soudů, které jsou výrazem jejich nezávislé rozhodovací činnosti a ani náznak možné svévole z nich neplyne; "zjevnou nespravedlnost" ani "do očí bijící nelogičnost" Ústavní soud nezaznamenal. Všechny námitky stěžovatele (včetně odkazů na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, obsaženou v ústavní stížnosti) byly již v řízení před obecnými soudy srozumitelně vypořádány; z odůvodnění rozsudků nalézacího i odvolacího soudu (jejichž obsah je stěžovateli znám) je jasně patrno, proč stěžovatelem navrhované metody ocenění jeho pozemku nemohly s ohledem na jeho jedinečnou a specifickou povahu (izolační zeleň, stavební uzávěra, minimální výměra) obstát.
9. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce, že by se Nejvyšší soud měl dopustit svévole, neshledal-li dovolání stěžovatele přípustným. Nejvyšší soud se zabýval tím, zda odvolací soud nepřekročil při hodnocení znaleckého posudku meze stanovené §132 o. s. ř. a dospěl k dostatečně odůvodněnému závěru, že nikoli. Výsledek provedeného hodnocení důkazu - učiněné skutkové zjištění - mu pak již s ohledem na zákonné vymezení jeho pravomoci nepříslušelo hodnotit, neboť nejde o způsobilý dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu