ECLI:CZ:US:2020:1.US.1556.20.1
sp. zn. I. ÚS 1556/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Milanem Štembergem, advokátem se sídlem Cyrila Boudy 1444, Kladno, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 2. 2018, č. j. 19 T 5/2017-1301, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2019, č. j. 12 To 194/2018-1485, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2020, č. j. 4 Tdo 156/2020-1542; za účasti Okresního soudu v Mělníku, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v petitu ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na presumpci neviny zaručené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí a pokusem přečinu neoprávněného nakládání s osobními údaji, za což byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody. Daných skutků se měl ve stručnosti dopustit tím, že v období 2012-2016 jednal velmi nevybíravým způsobem (slovní i fyzické napadání, šikana, vyhrožování atd.) se svou (tehdejší) partnerkou a matkou společných dětí (dále jen jako "poškozená"), přičemž prožité události u poškozené vedly k rozvoji postraumatické stresové poruchy. Dále neoprávněně zveřejnil citlivé osobní údaje poškozené. Odvolání stěžovatele bylo Krajským soudem v Praze napadeným usnesením zamítnuto jako nedůvodné, Nejvyšší soud následně odmítl i stěžovatelovo dovolání.
3. Stěžovatel s napadenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Namítá, že znalci přibraní v řízení se nedostatečně seznámili s podklady pro své posudky, přitom závěry posudků byly pro odsouzení stěžovatele zásadní. Stěžovatel rozporuje, že by jeho jednání naplňovalo materiální znak škodlivosti a bylo nutné ho řešit prostředky trestního práva - s poškozenou se sice hádali a uráželi, té ale přece stačilo se stěžovatelem přestat žít a odstěhovat se jinam. Vina stěžovatele vychází především z tvrzení poškozené a on by při aplikaci zásady in dubio pro reo neměl být odsouzen jen na základě jednoho přímého důkazu. Dále je nutné poukázat, že byl uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí i za dobu, kdy s poškozenou společné obydlí prokazatelně nesdílel. V neposlední řadě stěžovatel shledal nedostatky rovněž v procesních aspektech řízení, poškozená a jejich společné děti byly zastoupeny jako zmocněncem stejnou osobou, přičemž u jednoho ze skutků v obžalobě (opuštění dětí - stěžovatel zde byl zproštěn) nastal střet mezi zájmy matky a dětí. Stěžovatel dne 29. 6. 2020 doplnil svou ústavní stížnost dalším podáním, které nicméně jen drobně upravilo obsah původní argumentace, struktura námitek zůstala shodná.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh přípustný.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (za všechny srov. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94).
8. Těžiště argumentace stěžovatele se dotýká právě postupu obecných soudů při dokazování. Jde přitom o shodné námitky, které stěžovatel uplatňoval již v odvolání a dovolání. Stěžovatel sice cituje z nálezů Ústavního soudu týkajících se hodnocení skutkových záležitostí či zásady in dubio pro reo, nijak je ale neaplikuje na konkrétní řízení, jehož průběh navíc dezinterpretuje. Není pravdou, že by stěžovatelovo odsouzení bylo založeno pouze na znaleckých posudcích a výpovědi poškozené (zde si i sám odporuje, neboť by šlo již o dva souladné důkazy), nalézací soud provedl celou řadu jiných důkazů dosvědčujících jeho vinu, naopak tvrzení stěžovatele stála osamoceně. O důkladnosti postupu nalézacího soudu svědčí mj. rovněž rozsah spisu a prvostupňového rozsudku. Ústavní soud se nedomnívá, že by se nalézací či poté odvolací soud dopustily nějakého vybočení z mezí volného hodnocení důkazů, a vědom si výše předestřeného omezení svých pravomocí ve vztahu k obecným soudům, nevidí důvodu zde podrobně přezkoumávat jednotlivé námitky stěžovatele k dokazování skutkového stavu, jestliže tak již vyčerpávajícím způsobem učinil Nejvyšší soud (srov. s. 7-10 jeho usnesení). Jedinou novinkou v aktuálním přezkumu je zmínka v doplnění ústavní stížnosti, poukazující na zpochybnění posudků znalců "odborným vyjádřením doc. I. Žukova - příloha". Žádnou takovou přílohu ale stěžovatel Ústavnímu soudu nezaslal a nikde ani není přiblíženo, v čem by omyly znalců dle tohoto (údajného) vyjádření měly spočívat. Obdobně pečlivě jako se skutkovými záležitostmi se Nejvyšší soud vypořádal s námitkou směřující k nenaplnění zákonných znaků trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí: rozsáhle citoval svou relevantní judikaturu k této otázce a odůvodnil, proč v případě stěžovatele šlo o jednání daleko za hranou běžných partnerských neshod a bez nejmenších pochyb trestněprávně kvalifikovatelné. Konečně ani zastoupení poškozené a jejích dětí stejným zmocněncem neporušilo základní práva stěžovatele, ostatně ten to ani netvrdí a konstruuje jen jakousi neupřesněnou potencialitu dopadu bez bližšího upřesnění (srov. s. 6 doplnění ústavní stížnosti: "střet zájmů mohl mít významný vliv na správnost a zejména spravedlnost celého trestního řízení").
9. Ústavní soud s ohledem na uvedené zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo stěžovateli nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu toliko právo na spravedlivé soudní řízení (ve vztahu k trestnímu řízení např. nález ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). Lze shrnout, že v projednávané věci Ústavní soud nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu