ECLI:CZ:US:2020:1.US.1570.20.1
sp. zn. I. ÚS 1570/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Revoluční 551/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2020 č. j. 4 Tdo 133/2020-1108, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 7. 2019 č. j. 6 To 325/2019-1074 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. 4. 2018 č. j. 25 T 133/2016-1038, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Chomutově, kterým byl uznán vinným ze spáchání tří přečinů zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl let. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel byl odsouzen (stručně vyjádřeno) za to, že jako příslušník Vězeňské služby ČR ve třech případech fyzicky napadl odsouzené ve Věznici Všehrdy v úmyslu potrestat je za jejich předchozí jednání. Poukazuje na skutečnost, že poškozený R. při své výpovědi v hlavním líčení jednoznačně uvedl, že jím nebyl napaden. Brojí proti tomu, že trestní soudy vycházely z výpovědí tohoto poškozeného učiněné v přípravném řízení, neboť tato výpověď nebyla podle jeho názoru použitelná s ohledem na to, že se poškození před svým výslechem vzájemně informovali a pravděpodobně se na své výpovědi domlouvali. Jednotlivé výpovědi všech tří poškozených a dalších svědků podrobně rozebírá a poukazuje na části, které jsou podle něj rozporné. Má za to, že trestní soudy se těmito rozpory nezabývaly, nesprávně hodnotily provedené důkazy a s jeho námitkami se vypořádaly pouze formálně, popř. se s nimi nevypořádaly vůbec.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Výše uvedené námitky směřují výhradně k revizi hodnocení provedených důkazů a z nich plynoucích skutkových zjištění. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle čl. 90 Ústavy jen soud rozhoduje o otázce viny a trestu a hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů.
Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí existuje pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95). V posuzovaném případě však Ústavní soud neshledal, že by se trestní soudy jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám.
Z napadených rozhodnutí je navíc zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení, když polemizoval se skutkovými závěry soudů stejným způsobem. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Ústavní soud přitom nesdílí stěžovatelův názor, že se trestní soudy s jeho námitkami vypořádaly jen formálně, popř. se s nimi nevypořádaly vůbec. Způsob hodnocení provedených důkazů byl podrobně popsán a odůvodněn již v rozsudku Okresního soudu v Chomutově, tudíž odvolací a dovolací soud logicky v podrobnostech na odůvodnění tohoto rozsudku odkazovaly. Ústavní soud se přitom ztotožňuje s hodnocením odvolacího soudu, že rozpory, na něž stěžovatel upozorňuje, jsou marginálního významu a ve svém důsledku nemohou zpochybnit spolehlivost závěru, že se stíhaných skutků dopustil, tedy že napadl tři odsouzené ve Věznici Všehrdy, v níž působil jako příslušník Vězeňské služby ČR.
Zásadní význam pro tento závěr má v dané věci zejména kontext všech provedených důkazů, jež nemohou být posuzovány toliko izolovaně, jak to nabízí stěžovatel, ale musí být hodnoceny i ve svém souhrnu. Právě z toho pak trestní soudy dovodily věrohodnost výpovědí poškozených, resp. (v případě poškozeného) R. věrohodnost jeho původní výpovědi učiněné v přípravném řízení. Vina stěžovatele byla prokazována mj. kamerovým záznamem, z nějž je patrné i to, jak jeden z poškozených (E. D.) vchází do kanceláře ke stěžovateli, po nějaké době vychází, drží se za bok a vypráví něco dalším odsouzeným (blíže viz č. l. 7-8 rozsudku Okresního soudu v Chomutově). Tento kamerový záznam tak potvrzuje pravdivost výpovědi tohoto poškozeného a v obecné rovině i věrohodnost výpovědi ostatních poškozených a jiných svědků.
Soud prvního stupně nepřehlédl některé nejasnosti a rozpory v jednotlivých výpovědích, věnoval jim patřičnou pozornost a vypořádal se s nimi. Zvláště podrobně odůvodnil, proč upřednostnil obsah výpovědi poškozeného R. z přípravného řízení před jeho výpovědi učiněnou v hlavním líčení (srov. č. l. 15-16 rozsudku Okresního soudu v Chomutově). Jak správně poznamenal Nejvyšší soud na č. l. 8 svého usnesení, obhájce stěžovatele byl výpovědím poškozených v průběhu přípravného řízení přítomen a měl možnost jim klást otázky. Skutečnost, že poškození měli před svými výpověďmi možnost se domlouvat, nepředstavuje nijak výjimečnou situaci a sama o sobě nezakládá důvod pro odmítnutí výsledku takového dokazování.
Ústavní soud uzavírá, že trestní soudy pečlivě odůvodnily napadená rozhodnutí a adekvátně reagovaly na obhajobu stěžovatele. Ve způsobu, jakým trestní soudy hodnotily provedené důkazy, neshledal svévoli, logické excesy či jiné vady, které by zavdávaly důvod ke kasačnímu zásahu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu