ECLI:CZ:US:2020:1.US.1610.20.1
sp. zn. I. ÚS 1610/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Emilem M. Švorcem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1, směřující proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 7. 9. 2017, č. j. 30 P 217/2011, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2018, č. j. 32 Cdo 463/2017-935, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 3. 2020, č. j. 24 Cdo 4628/2018-1005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem ze dne 4. 10. 2014 se stěžovatel domáhal, aby soud změnil výchovu a výživu nezletilého J. S., když žádal, aby soud svěřil nezletilého do střídavé výchovy obou rodičů tak, že v každém lichém týdnu v roce do výchovy otce a v každém sudém týdnu do výchovy matky a tím, že matce se stanoví povinnost přispívat na výživu nezl. částkou 1.500,-Kč měsíčně. V průběhu řízení svůj návrh upřesnil, když navrhl jiné časové intervaly pro výchovu nezl. u matky a u otce s tím, že otci se výživné nestanoví a matce se stanoví výživné ve výši 3.500,-Kč měsíčně. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 7. 9. 2017, č. j. 30 P 217/201, návrh stěžovatele zamítl a zbavil ho rodičovské zodpovědnosti k nezletilému. Rozsudkem ze dne 12. 2. 2018, č. j. 32 Cdo 463/2017-935, Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil. Usnesením ze dne 6. 3. 2020, č. j. 24 Cdo 4628/2018-100, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele, neboť ho neshledal přípustné.
2. Podle přesvědčení stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími a postupem obecných soudů porušeno právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále bylo porušeno jeho právo na ochranu soukromého a rodinného života a právo rodiče na výchovu dítěte garantovaná čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
3. Stěžovatel namítá, že obecné soudy vzaly za prokázaná tvrzení nezletilého ve znaleckém posudku a ve zprávě z pohovoru s nezletilým, aniž by tato tvrzení podrobněji zkoumaly. Má také za to, že obecné soudy nezjišťovaly, jaký je vztah nezletilého vůči stěžovateli a zcela pominuly negativní skutečnosti ohledně chování matky, jejíž vztah se stěžovatelem je dle slov stěžovatele velmi konfliktní, vyplývající z provedených důkazů a dále důkazy předložené stěžovatelem. Obecným soudům vytýká, že vybočily z mezí, které jsou jim svěřeny zákonem, když znalecký posudek, potažmo obsah rozhovoru nezletilého se sociálním pracovníkem, nikterak neprověřovaly a nezvažovaly, zda tvrzení v nich obsažená mají oporu i v jiných důkazech či zda tato tvrzení jsou v souvislosti s ostatními ve vzájemném logickém celku.
II.
4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelova předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je oproti tomu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče nebo úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče, kterému z rodičů dítě do péče svěřit a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Posouzení těchto otázek přitom patří primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.
7. Stěžovatel namítá, že v situaci, kdy neměl dítě svěřeno do výchovy, neměl kromě styku s nezletilým, který mu byl později i zakázán, jinou možnost, jak realizovat výkon rodičovské odpovědnosti. K tomu lze uvést, že stěžovatel mohl o další osud nezletilého projevovat zájem a zapojit se do jeho života už jen tím, že by se dostavoval k jednání před soudy, spolupracoval s ustanovenými znalkyněmi, nezletilému poslal dárek k Vánocům, narozeninám, či platil výživné vyšší, než 100 Kč měsíčně. Obecné soudy se zabývaly též působením stěžovatele na nezletilého během realizace styku, přičemž uzavřely, že se mu dostatečně nevěnoval a nutil jej opakovat "škaredá" slova o matce a ostatních členech rodiny. Za tohoto stavu věci nelze obecným soudům vytknout, že stěžovatele zbavily rodičovské odpovědnosti.
8. Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že obecné soudy žádným způsobem nereflektovaly tvrzení a důkazy svědčící v jeho prospěch. V situaci, kdy se stěžovatel odmítal účastnit znaleckého zkoumání s ohledem na svoji dlouhodobou nedůvěru v systém a k vypracování znaleckých posudků, a kdy se nedostavuje k žádnému z nařízených jednání soudu, nelze klást obecným soudům k tíži, že by bezdůvodně protěžovaly práva matky. Obava z negativní reakce matky na kontakt ze strany stěžovatele nemůže ospravedlnit absenci jeho součinnosti s orgány, které rozhodují nebo přispívají k rozhodnutí o úpravě styku rodičů s dítětem v souladu s jeho nejlepším zájmem.
9. Výhradám stěžovatele formulovaným v ústavní stížnosti přisvědčit nelze. Obecné soudy se zabývaly tím, zda nejsou dány důvody pro přehodnocení stávajících výchovných poměrů, dospěly však k jiným než stěžovatelem preferovaným závěrům, což ale samo o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.
10. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy vycházely z řádně provedeného dokazování. V řízení byl názor nezletilého zjišťován prostřednictvím pohovorů s opatrovníkem. Obecné soudy ověřily názor nezletilého, jakož i jeho schopnost vyjádřit se k výchovnému uspořádání, a obojímu věnovaly patřičnou pozornost. Nevycházely izolovaně pouze z názoru nezletilého, ale vylíčily dosavadní vývoj i aktuální stav rodinné situace a komplexně zohlednily okolnosti na straně nezletilého i každého z rodičů. V kontextu učiněných skutkových zjištění adekvátně zdůvodnily, proč dospěly k závěru, že stěžovatel má být zbaven rodičovské zodpovědnosti. Lze uzavřít, že obecné soudy při svém rozhodování věnovaly nejlepšímu zájmu nezletilého potřebnou pozornost a způsob jeho vymezení rozhodně nelze považovat za ústavně nekonformní. V dalších podrobnostech přitom postačí odkázat na pečlivé a srozumitelné odůvodnění obsažené v ústavní stížností napadených rozhodnutích.
11. Jelikož Ústavní soud stěžovatelem tvrzené porušení základních práv neshledal, odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu