ECLI:CZ:US:2020:1.US.1651.20.1
sp. zn. I. ÚS 1651/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti J. A., zastoupené Mgr. Petrou Královou, advokátkou se sídlem Plzeň, Nám. T. G. Masaryka 456/22, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2020 č. j. 15 To 20/2020-3508 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 3. 2020 č. j. 4 T 1/2020-3472, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni, jímž bylo podle §358b odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o zajištění její nemovitosti, tj. rodinného domu a pozemku. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Krajského soudu v Plzni.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Předmětné trestní řízení, v jehož rámci došlo k zajištění nemovitosti stěžovatelky, je vedeno proti jejímu otci a dalším dvěma obžalovaným. Stěžovatelka namítá, že nebyly splněny zákonné podmínky pro zajištění majetku. Jelikož v předmětném trestním řízení není stíhána jako obžalovaná (a tedy není považována za pachatelku trestného činu), může podle jejího názoru být rozhodnuto o zabrání části majetku pouze za podmínek uvedených v §102a odst. 2 trestního zákoníku, tedy za předpokladu, že by pachatelé nemovitost na ni převedli. Uvádí, že obžalovaní však vlastníky nemovitosti nikdy nebyli, podmínky pro zabrání části majetku tedy nemohly být splněny, a proto nebylo možno přistoupit k zajištění tohoto majetku podle §358b odst. 1 trestního řádu.
Stěžovatelka dále podotýká, že obžalovaní jsou stíhání za trestnou činnost, která měla být páchána v době od 27. 1. 2019 do 15. 7. 2019, ovšem ona předmětnou nemovitost koupila na základě kupní smlouvy ze dne 18. 5. 2018. Je tedy podle ní vyloučeno, aby stíhanou trestnou činností byl dosažen zisk, z něhož byla zakoupena předmětná nemovitost. Orgány činné v trestním řízení podle ní nijak nepodložily, že finanční prostředky použité na nákup nemovitosti mají pocházet z trestné činnosti. Má za to, že postup trestních soudů je postupem vedoucím k vyvlastnění jejího majetku. Stížnostní soud se podle ní řádně nevypořádal s jejími námitkami. Bez bližšího vysvětlení uvádí, že porušení práva na spravedlivý proces spatřuje i v postupu Krajského soudu v Plzni při vydání napadeného usnesení.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
V dané věci je třeba v prvé řadě zdůraznit, že zajištění majetku za účelem možného výkonu trestní sankce představuje prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací; není tedy konečným rozhodnutím ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku", nýbrž pouze o opatření týkajícím se "užívání majetku". Ve stejném smyslu judikoval i Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") např. v rozsudku ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976 (č. 5493/72, Série A č. 24, §62). Zajištění majetku není ani opatřením definitivním, dotčená osoba se může v průběhu dalšího trestního řízení domáhat omezení či zrušení tohoto opatření.
Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi zformuloval základní požadavky na ústavní konformitu zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí o zajištění musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). To znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem ochrany základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku dotčené osoby za protiústavní zásah do jejích vlastnických práv (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13, usnesení sp. zn. I. ÚS 554/03 a další).
Ustanovení §358b trestního řádu tak (podobně jako ustanovení §47 či §347 trestního řádu) při respektování účelu i přiměřenosti zásahu státu tvoří ústavně konformní výluku z ochrany vlastnictví. Tímto účelem je legitimní zájem státu na vynutitelnosti případného budoucího ochranného opatření (majetkového postihu) pachatele trestné činnosti či jiné osoby, který je součástí obecného zájmu na ochraně společnosti před pachateli trestných činů. Jak je uvedeno výše, tento závěr je konformní i s judikaturou ESLP a při zdůraznění přiměřeného vztahu mezi použitými prostředky a sledovaným cílem přiznává státům širokou míru uvážení, jde-li o způsob uplatnění prostředků zasahování i o posouzení, zda jsou jejich důsledky ospravedlněny v obecném zájmu snahou o dosažení záměru příslušného zákona.
Ústavní soud musí předně odmítnout stěžejní námitku stěžovatelky, že v dané věci nejsou splněny podmínky pro vyslovení zabrání části majetku podle §102a trestního zákoníku, a tím ani podmínky pro zajištění části majetku postupem podle §358b odst. 1 trestního řádu. Podle §102a odst. 1 trestního zákoníku lze uložit zabrání části majetku, pokud pachatel některým z trestných činů taxativně vyjmenovaných v tomto ustanovení pro sebe nebo pro jiného získal nebo se snažil získat majetkový prospěch a soud má za to, že určitá část jeho majetku pochází z trestné činnosti vzhledem k tomu, že hodnota majetku, který pachatel nabyl nebo převedl na jinou osobu nebo do majetku ve svěřenském fondu v době nejdéle 5 let před spácháním takového trestného činu, v době jeho páchání nebo po jeho spáchání, je v hrubém nepoměru k příjmům pachatele nabytým v souladu se zákonem nebo byly zjištěny jiné skutečnosti odůvodňující takový závěr. Podle §102a odst. 2 písm. b) trestního zákoníku lze pak uložit zabrání části majetku ve vztahu k věci, která by jinak mohla být zabrána podle §102a odst. 1 trestního zákoníku, mj. tehdy, pokud pachatel takovou věc převedl na osobu blízkou.
Z citovaných ustanovení je tedy zřejmé, že předmětem propadnutí věci může být i majetek, který pachatel nabyl v době nejdéle pět let před spácháním daného trestného činu. Z tohoto důvodu nemůže být na překážku zabrání části majetku skutečnost, na kterou stěžovatelka poukazuje, totiž že stíhána je trestná činnost (spadající do výčtu uvedeného v §102a odst. 1 trestního zákoníku), jež měla být spáchána až poté, co stěžovatelka předmětnou nemovitost koupila. K této koupi nemovitosti totiž došlo v průběhu zmíněných pěti let před stíhanou trestnou činností, tudíž zabrání části majetku zahrnujícího tuto nemovitost je (za splnění další podmínek) přípustné. Ze stejného důvodu ani není podstatné, zda právě tato nemovitost, resp. prostředky, za něž byla zakoupena, představují přímo zisk z trestné činnosti. Uložení zabrání části majetku totiž obecně není podmíněno prokázáním, že určitý konkrétní majetek postihovaný zabráním je nástrojem nebo výnosem z konkrétního trestného činu, a při splnění dalších podmínek stanovených v §102a odst. 1 trestního zákoníku lze jeho prostřednictvím postihovat i majetek, o němž nejsou žádné důkazy svědčící o jeho nelegálním původu.
Jestliže stěžovatelka zdůrazňuje, že nikdo z obžalovaných (tj. osob, jež mají být pachateli dané trestné činnosti) na ni předmětnou nemovitost nepřevedl, musí Ústavní soud podotknout, že nic takového trestní soudy v napadených rozhodnutích ani netvrdí. Z těchto rozhodnutí je totiž jasně patrné, že nemovitost byla zakoupena za částku 1 498 000 Kč, která byla v den koupě vložena na bankovní účet stěžovatelky, přičemž není zřejmé, jakým způsobem tyto prostředky stěžovatelka získala. Pochybnosti o původu těchto peněz použitých na nákup zajišťované nemovitosti byly umocněny i majetkovými poměry stěžovatelky. V neposlední řadě v tomto směru nelze odhlížet ani od dalších skutečností, totiž že stěžovatelka v dané nemovitosti nikdy nepobývala, před koupí si ji nejela prohlédnout a veškeré investice do nemovitosti financovala jedna z obžalovaných (srov. č. l. 3 a 4 usnesení Krajského soudu v Plzni). Závěr trestních soudů, že peněžní prostředky na zakoupení nemovitosti poskytl stěžovatelce její otec (jeden z obžalovaných), se tedy Ústavnímu soudu jeví jako zcela opodstatněný.
V návaznosti na uvedené skutečnosti Ústavní soud v této souvislosti dále podotýká, že i kdyby v dané věci nebyly splněny podmínky pro uložení zabrání části majetku na základě §102a odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, neboť samotná nemovitost nebyla na stěžovatelku převedena některým z obžalovaných (tj. možných pachatelů), přicházelo by v úvahu uložení zabrání náhradní hodnoty podle §102a odst. 4 trestního zákoníku. I v takovém případě by pak bylo možné přistoupit k zajištění výkonu zabrání části majetku podle §358b odst. 1 trestního řádu, neboť toto ustanovení odkazuje obecně na splnění podmínek uvedených v §102a trestního zákoníku, tj. včetně §102a odst. 4 trestního zákoníku. Bude tedy pochopitelně úkolem trestních soudů, aby v dalším průběhu trestního řízení objasnily všechny skutečnosti podstatné pro řešení otázky, zda může být předmětná nemovitost zabrána podle §102a odst. 1, podle §102a odst. 2 písm. b) či podle §102a odst. 4 trestního zákoníku, nebo zda nepřichází v úvahu aplikace žádného z uvedených ustanovení.
Ústavní soud nemůže stěžovatelce ani přisvědčit, že napadená rozhodnutí trestních soudů představují postup k vyvlastnění jejího majetku. Jak již bylo uvedeno, zajištění majetku za účelem možného výkonu trestní sankce představuje pouze o opatření týkající se "užívání majetku", nikoli zbavení majetku. Uložení trestní sankce postihující majetek ostatně nemá charakter vyvlastnění ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny; uložení takové sankce se současným poskytnutím náhrady osobě, jíž je taková sankce ukládána, by značně překračovalo hranice absurdity.
Ústavní soud konečně nepovažuje za opodstatněné ani tvrzení stěžovatelky, že se stížnostní soud nevypořádal s jejími námitkami. Vrchní soud v Praze totiž důsledně reagoval na argumentaci stěžovatelky a své rozhodnutí náležitě a racionálně odůvodnil. Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu Ústavní soud neshledal ani v postupu Krajského soudu v Plzni, zvláště když stěžovatelka nepřekládá žádné konkrétní argumenty pro opačný závěr.
Ústavní soud uzavírá, že závěr trestních soudů o tom, že zjištěné skutečnosti svědčí o naplnění podmínek pro zabrání části majetku podle §102a trestního zákoníku, lze považovat za opodstatněný. Podmínky pro zajištění výkonu zabrání části majetku podle §358b odst. 1 trestního řádu tak byly splněny a Ústavní soud neshledal důvod pro kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu