ECLI:CZ:US:2020:1.US.1672.19.1
sp. zn. I. ÚS 1672/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného Mgr. Kateřinou Švajcrovou, sídlem Holečkova 332/5, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2019, č. j. 38 Co 212/2018-918, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o úpravě poměrů k jeho dvěma nezletilým dětem, a to pro porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 odst. 1 a 2 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Z ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen "napadený rozsudek") jako soud odvolací výrokem I. potvrdil výrok IV. rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 19. června 2018, č. j. 24 P 122/2015-834 (dále jen "rozsudek městského soudu"), kterým městský soud rozhodl tak, že návrh stěžovatele na svěření nezletilých dětí do jeho péče a na úpravu styku matky s nimi se zamítá. Výrokem II. napadeného rozsudku krajský soud změnil I. výrok rozsudku městského soudu tak, že počínaje dnem 1. 9. 2015 zvýšil výživné stanovené otci na částku 5 000 Kč na syna a 4 000 Kč na dceru měsíčně a od 1. 1. 2018 na částku 6 000 Kč na syna a 5 000 Kč na dceru měsíčně. Výrokem III. napadeného rozsudku krajský soud změnil II. výrok rozsudku městského soudu tak, že nedoplatek výživného, vzniklý jeho zvýšením za dobu od 1. 9. 2015 do 28. 2. 2019 v celkové částce 96 000 Kč je stěžovatel povinen zaplatit k rukám matky ve lhůtě 3 měsíců od právní moci rozsudku. Výrokem IV. napadeného rozsudku krajský soud změnil III. výrok rozsudku městského soudu o úpravě styku stěžovatele s nezletilými a stanovil, že je stěžovatel povinen nezletilé děti ve stanovený čas ke styku převzít v místě bydliště matky a tamtéž je ve stanovený čas matce předat. Výrokem V. a VI. napadeného rozsudku krajský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces tím, že i přes to, že ve svém odvolání poukazoval na nálezy Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, krajský soud v napadeném rozhodnutí tato relevantní rozhodnutí ignoroval, resp. nijak nevysvětlil, proč se nedají aplikovat na posuzovanou věc. Krajský soud v této souvislosti pouze konstatoval, že veškerá rozhodnutí musí být v nejlepším zájmu nezletilých, aniž by podle stěžovatele vysvětlil, proč je s tímto zájmem v souladu napadený rozsudek a proč naopak postoje a názory stěžovatele v nejlepším zájmu jeho dětí nejsou. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel také v tom, že ve znaleckém posudku byla znalkyně z oboru školství a kultury, odvětví psychologie (dále jen "znalecký posudek") dotazována, jaký je vhodný rozsah styku nezletilých s otcem. Stěžovatel namítá, že znalkyni nepřísluší řešení právních otázek a poukazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16, stěžovatel shledává porušení práva na spravedlivý proces také v tom, že jako důkazy navrhoval provedení výslechu jeho současné manželky a jeho otce, které však nebyly provedeny, aniž by krajský soud takový postup řádně odůvodnil.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále namítá, že krajský soud k němu přistoupil tak, že má pouze velké množství povinností, ale žádná práva, neboť jinak si nedovede vysvětlit zúžení jeho styku s nezletilými, zvýšení výživného a nutnost zpětné úhrady výživného, a to bez jakéhokoliv vysvětlení. Podle závěrů krajského soudu má před stykem dítěte s otcem přednost zájmová činnost dítěte, když otci byla posunuta hodina převzetí nezletilých s ohledem na zájmovou činnost syna (fotbal). Dále podle stěžovatele krajský soud ignoroval jeho návrh, aby si v rámci vyváženosti jezdila matka pro nezletilé do Prahy, tak jako on jezdí již šestým rokem do Brna. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje, že to byla matka nezletilých, která bez jeho souhlasu a vědomí změnila obvyklé bydliště nezletilých z rodinného domu u Prahy přestěhováním na okres Blansko a posléze do Brna a poukazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 2996/17. Stěžovatel shrnuje, že v jeho případě nelze hovořit o tom, že podíl obou rodičů na péči a výchově nezletilých dětí je zásadně rovnocenný, neboť není ani přiměřený rozsahu současného styku, ani vzdálenosti bydliště otce a dětí a odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1921/17.
Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu krajský soud vyměřil výživné v rozsahu, který je mimo jeho výdělkové možnosti, a to i tři a půl roku zpětně a vystavil tak stěžovatele nutnosti vzít si půjčku, popř. hledat jiné zdroje financování. Z důvodu, aby nebyl nucen do tří měsíců od právní moci rozsudku uhradit dlužné výživné, požádal stěžovatel Ústavní soud o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
II.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
III.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je oproti tomu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, a pečlivě uvážily, jaký výchovný model je pro dítě nejvhodnější, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče rodičů, případně jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny.
Výrok rozsudku městského soudu, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na svěření nezletilých dětí do jeho péče, krajský soud potvrdil, neboť podle jeho názoru nedošlo k žádné změně poměrů od doby posledního soudního rozhodnutí, jímž byly nezletilé děti svěřeny do péče matky, která by odůvodňovala stěžovatelem navrženou změnu. Nejlepším zájmem nezletilých dětí je podle krajského soudu zachování výchovného prostředí u matky, v jejíž péči řádně prospívají. Konkrétně krajský soud konstatoval, že: "nebyla vznesena žádná výhrada proti matčině péči, dosahují výborného prospěchu ve škole, kterou navštěvují, věnují se mimoškolní zájmové činnosti, a opakovaně v přítomnosti opatrovníka prohlásily, že chtějí i nadále být u matky a za otcem dojíždět. Vzhledem k věku nezletilých dětí není možno jejich stanovisko přehlédnout, kdy je nutno zdůraznit, že vytržení dětí ze stávajícího prostředí, kde mají svou školu, spolužáky, kamarády, a zájmové aktivity, by nebylo, dle názoru odvolacího soudu, v jejich nejlepším zájmu" (s. 5 odůvodnění napadeného rozsudku). Ústavní soud je toho názoru, že krajský soud při svém rozhodování věnoval nejlepšímu zájmu nezletilých potřebnou pozornost, přičemž způsob jeho vymezení lze za dané situace a konkrétních okolností případu považovat za ústavně konformní. K námitce stěžovatele, že se krajský soud nevypořádal se závěry jednotlivých rozhodnutí, na které v souvislosti s otázkou nejlepšího zájmu dítěte stěžovatel poukazoval, Ústavní soud dodává, že požadavek na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí v sobě nezahrnuje nárok na vypořádání se s každou jednotlivou, dílčí námitkou zvlášť, vyplývá-li uspokojivě z podaného odůvodnění jako celku, proč ta která námitka nemohla obstát, což je ve světle shora uvedeného případ i napadeného rozsudku krajského soudu.
Poukazuje-li stěžovatel v souvislosti s námitkou zásahu do jeho rodičovského práva na zúžení jeho styku s nezletilými spočívající v tom, že podle názoru krajského soudu má před stykem dítěte s rodičem přednost zájmová činnost dítěte, resp. že v projednávané věci byla otci posunuta hodina převzetí nezletilých s ohledem na fotbalový trénink nezletilého syna, Ústavní soud k uvedenému upozorňuje, že jestliže šlo o změnu rozšiřující styk stěžovatele s nezletilými, není takový postup krajského soudu ani způsobilý tato práva stěžovatele zasáhnout. Krajský soud napadeným rozsudkem totiž změnil počátek tzv. běžného styku tak, že byl stanoven nikoliv od pátku 18.00 hodin, nýbrž již od 15.30 hodin, neboť v průběhu odvolacího řízení bylo zjištěno, že nezletilý syn již nechodí do fotbalového klubu, kde trénink v pátek trval do 18.00 hodin (s. 7 odůvodnění napadeného rozsudku).
Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že krajský soud zcela opomenul jeho návrh, aby se matka podílela na realizaci styku otce s nezletilými dětmi tak, že si pro ně bude dojíždět do Prahy. Nevyhovění tomuto návrhu krajský soud odůvodnil tím, že přihlédl ke skutečnosti, že z lékařské zprávy předložené matkou vyplývá, že matce není doporučeno dlouhé cestování s ohledem na její zdravotní stav, a dále s ohledem na výši matčina výdělku, který je několikanásobně menší než výdělek otce. Krajský soud při tomto závěru poukázal také na to, že z výpovědi otce vyplynulo, že zhruba každý druhý a třetí styk realizuje u svých rodičů na Moravě (s. 7 odůvodnění napadeného rozsudku). Ústavní soud v souvislosti s touto námitkou stěžovatele dále poukazuje na to, že skutečnost, že stěžovatel má pravidelné výdaje spojené s realizací styku s nezletilými - cestování do Brna, zohlednil krajský soud při rozhodování o výši výživného (s. 6 odůvodnění napadeného rozsudku). Dovolává-li se stěžovatel závěrů obsažených v nálezu sp. zn. I. ÚS 2996/17, Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na shora uvedené je s nimi napadený rozsudek v souladu, neboť v citovaném nálezu Ústavní soud konstatoval, že pokud není z objektivních důvodů možné, aby rodiče museli pro účely realizace styku překonávat přibližně stejnou vzdálenost, obecné soudy by měly postupovat tak, aby zmírnily dopady do práv toho z rodičů, jehož práva jsou vznikem objektivní skutečnosti dotčeny, a zabývat se náklady cestovného.
Dále není přiléhavý ani odkaz stěžovatele na nález ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1921/17, neboť v citovaném rozhodnutí Ústavní soud vytýkal obecným soudům zejména to, že se důsledněji nevypořádaly se skutečností, že mezi rodiči nezletilého existovala dohoda o péči o nezletilého a jeho styku s otcem, která byla také fakticky realizována. V nyní posuzované věci nejde o případ, kdy by byla zavedena určitá praxe osobního styku stěžovatele s dětmi, kterou by obecné soudy dostatečně nereflektovaly. V nyní posuzované věci dále nebyla vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů nezletilých jediným důvodem pro zvolený způsob stanovení péče (s. 5 odůvodnění napadeného rozsudku), jak bylo naopak v citovaném nálezu obecným soudům ze strany Ústavního soudu vytýkáno. Konečně ani to, že obecné soudy neupravily styk obou rodičů v režimu "lichý a sudý rok", tak aby měli oba rodiče možnost být s nezletilými na Štědrý den, nelze v nyní posuzované věci krajskému soudu vytýkat, neboť krajský soud výrok o úpravě styku v napadeném rozsudku uvedeným způsobem stanovil.
Pokud jde o námitky směřující proti výši výživného, ta byla stěžovateli krajským soudem stanovena s ohledem na to, že od poslední úpravy výživného došlo k výrazné změně poměrů, a to jak na straně nezletilých dětí, jejichž odůvodněné potřeby se s přibývajícím věkem a zájmovou činností zvýšily, tak i na straně stěžovatele, jehož příjem od doby posledního soudního rozhodnutí rovněž doznal výrazné změny. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že krajský soud se výší výživného řádně zabýval, vycházel z provedeného dokazování, vypořádal se s okolnostmi podstatnými pro posouzení věci, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a své rozhodnutí srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil (s. 6 - 7 napadeného rozsudku). Důvody, pro které by řádně odůvodněné závěry krajského soudu bylo možno označit za svévolné, Ústavní soud neshledal.
K námitce stěžovatele, že krajský soud neprovedl jím navržené důkazy (výslech jeho současné manželky a jeho otce), Ústavní soud připomíná, že mu v zásadě nepřísluší zasahovat do provedeného dokazování obecnými soudy, pokud se nedopustily excesu. Jsou to právě obecné soudy, které rozhodují o rozsahu dokazování tak, aby dostatečně zjistily skutkový stav a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů z něj dospěly k udržitelným právním závěrům. V nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by neprovedením stěžovatelem navržených důkazů krajský soud - který provedení dalších důkazů označil za nadbytečné (s. 6 napadeného rozsudku) - pochybil, hodnotil je svévolně, v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů či excesivně, připustil tzv. "opomenuté důkazy", čímž by zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Právo na spravedlivý proces nebylo porušeno konečně ani pokud jde o námitku týkající se znaleckého posudku. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v minulosti ve své judikatuře odmítl takový postup obecných soudů, kdy zcela mechanicky a nekriticky přejímaly do svých právních závěrů závěry ze znaleckých posudků a fakticky tak nastolily situaci, že v dané věci "rozhodl znalecký ústav a nikoli soudy, jejichž role se omezila pouze na paušální a nekritické převzetí jeho závěrů" (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 581/06 ze dne 3. 6. 2008 či nález sp. zn. III. ÚS 2253/13 ze dne 9. 1. 2014). Taková situace však podle názoru Ústavního soudu v nyní posuzovaném případě nenastala, neboť obecné soudy všechny provedené důkazy, včetně znaleckého posudku, kriticky hodnotily především s ohledem na zájmy nezletilých, přičemž vycházely z celé řady dalších důkazních prostředků: soudní rozhodnutí, jimiž naposledy bylo o výkonu rodičovské odpovědnosti a výživném pro nezletilé děti rozhodnuto, rozsudek o rozvodu manželství rodičů nezletilých, výchovné zprávy opatrovníka, potvrzení o příjmech otce i matky, lékařská zpráva ohledně nezletilé dcery, zpráva základní školy a mateřské školy, výslech znalkyně, výslech dvou svědkyň a výslech stěžovatele i matky jako účastníků řízení.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu