ECLI:CZ:US:2020:1.US.1692.20.1
sp. zn. I. ÚS 1692/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti JUDr. Hany Skotnicové, advokátky se sídlem Na Hradbách 3, Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2020 č. j. 16 Co 258/2019-627 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. 3. 2019 č. j. 7 C 5/2004-592, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka byla ustanovena jako právní zástupkyně žalobci, který se domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 14. 5. 2003, uzavřené mezi žalobcem jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím, týkající se v žalobě specifikovaných nemovitostí v k. ú. Rosice u Brna. Podáním ze dne 18. 2. 2019 vzal žalobce žalobu v plném rozsahu zpět z důvodu zpeněžení předmětných nemovitostí zahrnutých do majetkové podstaty v průběhu insolvenčního řízení. Soud prvního stupně nato řízení zastavil a stěžovatelce přiznal náklady řízení podle ust. §9 odst. 3 písm. a) a §9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen "advokátní tarif"), ve znění platném k datu příslušného provedeného toho kterého úkonu právní pomoci ve výši 58 208 Kč. Odvolací soud náklady řízení po jejich přepočtu korigoval tak, že stěžovatelce přiznal odměnu, náhradu hotových výdajů, náhradu za promeškaný čas a cestovné v celkové výši 51 606,52 Kč a za zastupování žalobce v odvolacím řízení odměnu ve výši 1 863,40 Kč. V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že i když kupní smlouva, jejíž neplatnosti se žalobce dovolával, se týkala nemovité věci ocenitelné penězi, považoval v souladu s citovaným ustanovením za tarifní hodnotu částku 25 000 Kč [§9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu účinného od 1. 9. 2006 do 31. 12. 2012] a částku 50 000 Kč [§9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2013], neboť předmětem řízení nebyla samotná nemovitost, ale pouze určení, zda závazkový vztah ohledně této nemovitosti existuje či nikoliv. V řízení nebyly činěny žádné kroky ke zjištění hodnoty nemovitosti, neboť cena nemovitosti nebyla pro určení neplatnosti smlouvy relevantní. Strany se však na ceně neshodnou. K určení ceny nemovité věci by tak byl zapotřebí znalecký posudek speciálně pro výpočet výše náhrady nákladů, jelikož cena nemovitých věci nebyla a ani nemusela být v rámci řízení zkoumána, tudíž by se její zjištění pojilo s nepoměrnými obtížemi, prodlužovalo by délku řízení a zatížilo by účastníky dalšími náklady.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Má za to, že odměna advokáta v řízení o určení neplatnosti právního úkonu se určí podle hodnoty předmětu kupní smlouvy, tedy podle §8 odst. 1 advokátního tarifu, neboť předmětem kupní smlouvy, o jejíž neplatnost se vedlo řízení, byly věci nemovité, které jsou bez jakýchkoliv pochybností penězi ocenitelné. Na podporu svého přesvědčení odkazuje na rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 712/01, II. ÚS 598/2000, II. ÚS 598/2000, I. ÚS 712/01, z nichž vyplývá, že advokátní tarif rozlišuje situace, kdy je předmět právního úkonu, o jehož platnost je vedeno řízení, penězi ocenitelný a kdy nikoliv. Není tedy možné vycházet z názoru, že vždy, když je předmětem určení neplatnost smlouvy, nelze tento předmět penězi ocenit.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Uvedené zásady se ještě markantněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, I. ÚS 195/13). Z judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Ústavní soud ověřil, že soudy se námitkami stěžovatelky, v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti, zabývaly a své závěry, pokud jde o ustanovení §9 odst. 3 písm. a) a §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, které je třeba s ohledem na konkrétní okolnosti věci aplikovat, dostatečně a srozumitelně odůvodnily. Odvolací soud opodstatněně poukázal na odlišnost předmětu kupní smlouvy a odlišnost předmětu řízení o žalobě na určení neplatnosti kupní smlouvy a na neefektivnost vypracování znaleckého posudku jen z důvodů vyčíslení nákladů řízení. Na podporu svých závěrů zmínil i judikaturu Nejvyššího soudu, zejména pak aktuálnější, než je ta, o kterou opírá své odvolání stěžovatelka, a rovněž nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 269/16 a I. ÚS 669/13.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Úkol Ústavního soudu nespočívá v tom, aby z pozice dalšího přezkumného orgánu přehodnocoval výroky o nákladech řízení v běžných civilních sporech, či dokonce přepočítával výši nákladů řízení, posuzoval účelnost jejich vynaložení, zaujímal direktivní stanovisko k mechanismu jejich výpočtu anebo posuzoval hodnotu právních úkonů podle tarifní hodnoty předmětu řízení, když tuto pravomoc nemá ani Nejvyšší soud jako nejvyšší článek soudní soustavy (srov. sp. zn. II. ÚS 2578/18). Přehodnocovat výroky soudu o patřičnosti aplikovaných ustanovení advokátního tarifu mu tedy nepřísluší, a to i kdyby jim prizmatem tzv. podústavního práva mohlo být co vytknout, neboť kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium posuzování důvodnosti ústavní stížnosti. Ústavní soud dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu koresponduje jeho závěrům vysloveným v nálezu sp. zn. I. ÚS 669/13. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, pak sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu