ECLI:CZ:US:2020:1.US.1744.20.1
sp. zn. I. ÚS 1744/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti společnosti Canal+ Luxembourg S. a. r. l. (dříve UPC DTH S. a. r. l.), se sídlem v Lucemburském velkovévodství, 1 Rue Albert Borschette, L-1246 Lucemburk, zastoupené Mgr. Tomášem Matějovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3a, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 3363/2018-178 ze dne 26. 3. 2020, Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 Co 5/2018-129 ze dne 26. 4. 2018 a Krajského soudu v Brně č. j. 23 C 3/2017-103 ze dne 26. 1. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a společnosti DILIA, divadelní, literární a audiovizuální agentura, z. s., se sídlem v Praze 9, Krátkého 143/1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka je v řízení, vedeném u Krajského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. 23 C 3/2017, vedlejší účastnicí žalována o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého přenášením televizního vysílání bez udělení licence v rozporu s §22 odst. 2 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Usnesením nalézacího soudu č. j. 23 C 3/2017-103 ze dne 26. 1. 2018, potvrzeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "odvolací soud") č. j. 4 Co 5/2018-129 ze dne 26. 4. 2018, byla zamítnuta námitka místní nepříslušnosti soudu vznesená stěžovatelkou.
2. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které je podle Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud"), jak plyne z napadeného usnesení, nepřípustné jako celek, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na dvou na sobě nezávislých důvodech, přičemž stěžovatelka řádně vymezila předpoklady přípustnosti pouze co do jednoho z nich; obstojí-li každý z právních závěrů, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu závisí, samostatně, nemůže být projednatelné dovolání, kterým nejsou řádně napadeny (zpochybněny) oba rozhodné důvody zamítnutí vznesené námitky místní nepříslušnosti. Odvolací soud podle dovolacího soudu založil své rozhodnutí na závěrech, že místní příslušnost nalézacího soudu je dána jak podle čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), dále jen "nařízení Brusel I bis", tak i podle čl. 7 odst. 5 téhož nařízení.
3. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
4. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 téhož zákona.
5. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost, způsobenou vadou spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti co do jednoho ze samostatných právních závěrů, na nichž záviselo rozhodnutí odvolacího soudu. Otázkou vymezení předpokladů přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.); v něm přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti souladné s požadavky zákona (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.), není odmítnutí dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výkladem §75 zákona o Ústavním soudu zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.
6. K vyslovení nepřípustnosti dovolání jako celku vedl Nejvyšší soud závěr o vadě části dovolání spočívající v nevymezení jeho přípustnosti ve vztahu k jednomu z právních závěrů (místní příslušnost založená čl. 7 odst. 5 nařízení Brusel I bis), na nichž závisí rozhodnutí odvolacího soudu. Ač tedy dovolání stěžovatelky jako celek nebylo odmítnuto pro vady, nýbrž pro nepřípustnost, a ač její dovolání obsahovalo podle dovolacího soudu také řádně vymezenou právní otázku (dovolacím soudem dosud neřešený výklad čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis), jde zároveň o případ popsaný výše v citovaném stanovisku. Dovolací soud se totiž řádně vymezenou právní otázkou v důsledku uvedené vady nemohl zabývat, neboť věcný přezkum jejího řešení odvolacím soudem ze strany dovolacího soudu nemůže ovlivnit výsledek sporu (viz bod 5 odůvodnění napadeného usnesení). Jinými slovy, i kdyby dovolací soud shledal jeden z více na sobě nezávislých právních závěrů odvolacího soudu, na nichž jeho rozhodnutí závisí, nesprávným, tj. dovolání neúspěšného účastníka řízení by shledal zčásti důvodným, uvedené nemůže změnit postavení dovolatele jako neúspěšného účastníka řízení, neboť nesprávný právní závěr odvolacího soudu nebyl jediným důvodem neúspěchu dovolatele.
7. Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí (např. excesivním hodnocením, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na dvou právních důvodech). V části směřující proti rozhodnutím odvolacího a nalézacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka nesplnila podmínku řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jak plyne z výše citovaného stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Námitky vznášené vůči postupu těchto soudů tak Ústavní soud nehodnotí a soustředí se pouze na výtky směřované vůči postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu.
8. Proti přípustně napadenému usnesení brojí stěžovatelka tvrzením, že Nejvyšší soud její dovolání blíže nezkoumal, odmítl je s nesmyslnou a nelogickou argumentací a nenapravil nezákonný postup odvolacího soudu, čímž porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle kterého má každý právo na účinné opravné prostředky, neboť právo stěžovatelky na projednání věci dovolacím soudem bylo zachováno pouze formálně. Na rozdíl od odůvodnění usnesení sp. zn. 27 Cdo 4100/2018 ze dne 21. 1. 2020, kterým Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky vztahující se k otázce pravomoci českých soudů k projednání obdobné věci se srozumitelným odůvodněním, se v nynější věci Nejvyšší soud položenou otázkou vůbec nezabýval, čímž porušil také princip předvídatelnosti soudního rozhodování a požadavek náležitého odůvodnění [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2766/15 ze dne 12. 5. 2016 (N 84/81 SbNU 413), usnesení sp. zn. III. ÚS 2369/17 ze dne 24. 4. 2018; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]; stěžovatelka nerozumí, proč se Nejvyšší soud jejím dovoláním nezabýval.
9. Ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud předesílá, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje svoji argumentaci, s níž neuspěla před obecnými soudy, aniž by se soustředila na moment rozhodný z hlediska dovolacího řízení a posouzení dovolacího soudu. Ústavní soud přesto přezkoumal v popsaných intencích obsah dovolání a napadeného usnesení Nejvyššího soudu, které má za logicky odůvodněné a přesvědčivé, odpovídající obsahu dovolání stěžovatelky. Nejvyšší soud uvedl, že místní příslušnost nalézacího soudu je ve věci podle odvolacího soudu založena jednak na základě čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, dále na základě čl. 7 odst. 5 téhož nařízení; jinými slovy, je dána místem škodní události v řízení o kvazideliktní odpovědnosti, a zároveň jde o spor vyplývající z provozování pobočky, zastoupení nebo jiné provozovny žalované osoby (stěžovatelky). Místně příslušný je tedy soud, kde se zastoupení nachází. Podle dovolacího soudu stěžovatelka řádně vymezila předpoklad přípustnosti dovolání (viz §237 o. s. ř.) pouze co do prvně uvedeného důvodu, neboť podle ní dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena otázka, zda (zjednodušeně řečeno) v případě pravomoci českých soudů na základě čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, je-li místem škodní události podle tvrzení žalobce celé území České republiky, je místně příslušným každý v úvahu přicházející věcně příslušný soud.
12. K námitce obsahující sdělení, že "umístění P. O. Boxu dovolatelky v Hodoníně, který není ani jejím majetkem ani žádným personálním zastoupením, ale jenom poštovní schránkou pro doručování, přitom nemůže být důvodem k přesunutí místní příslušnosti od Městského soudu v Praze ke Krajskému soudu v Brně", pak podle dovolacího soudu stěžovatelka neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ústavní soud po seznámení s obsahem dovolání nemá důvod posouzení Nejvyššího soudu zpochybňovat. Námitka stěžovatelky vztahující se k založení místní příslušnosti nalézacího soudu článkem 7 odst. 5 nařízení Brusel I bis (viz bod 3.11 dovolání) ve skutečnosti brojí proti skutkovému závěru odvolacího soudu o tom, že stěžovatelka má v obvodu nalézacího soudu zákaznické centrum a naplňuje hypotézu uvedeného ustanovení. Ve vztahu k jeho výkladu však stěžovatelka skutečně žádný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu §241a a §237 o. s. ř. - tj. otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu a a) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo b) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo c) je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo d) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak - nevymezuje.
13. Jelikož vymezení předpokladu přípustnosti dovolání co do založení místní příslušnosti nalézacího soudu článkem 7 odst. 5 nařízení Brusel I bis shledal Nejvyšší soud vadným, nezabýval se dovoláním dále, a to pro jeho nepřípustnost jako celku. Uvedený závěr shledává Ústavní soud s ohledem na výše uvedené za legitimní a řádně odůvodněným. Na uvedeném nemění nic ani subjektivní vnímání stěžovatelky, která podle svých slov odůvodnění Nejvyššího soudu nerozumí. Ústavní soud uznává, že zákonné nastavení přístupu k dovolacímu soudu nemusí být právnímu laikovi na první pohled pochopitelné; právě z tohoto důvodu, a také s ohledem na postavení Nejvyššího soudu jako vrcholného orgánu české justice, jehož posláním je zabývat se především složitými, dosud neřešenými či rozdílně řešenými právními otázkami, je jednou z podmínek přístupu k dovolacímu soudu povinné zastoupení advokátem. Ač je obecně žádoucí, aby soudní rozhodnutí bylo srozumitelné samotnému účastníku řízení, není vyloučeno, že (zejména) u vrcholné instance se mu porozumění dostane za asistence jeho právního zástupce jako profesionála v oboru se pohybujícího. Nejvyšší soud se nezpronevěřil požadavkům náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí pouze tím, že důvody odmítnutí dovolání vyložil pro dovolatele ne zcela srozumitelně; Ústavnímu soudu je z odůvodnění napadeného usnesení patrno, jaké důvody jej vedly k odmítnutí dovolání a po prostudování jeho obsahu nemá dovolacímu soudu co vytknout. Jiný názor stěžovatelky na právní závěry odvolacího soudu nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Zbývá dodat, že totéž platí i pro řízení o ústavní stížnosti; právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani podle čl. 13 Úmluvy neznamená právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu