ECLI:CZ:NS:2020:27.CDO.3363.2018.1
sp. zn. 27 Cdo 3363/2018-178
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura, z. s. , se sídlem v Praze 9, Krátkého 143/1, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 65401875, zastoupeného JUDr. Františkem Vyskočilem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, PSČ 110 00, proti žalované UPC DTH S. à r. l. , se sídlem v Lucemburku, 2. rue Albert Borschette, L-1246, Lucemburské velkovévodství, registrační číslo B87905, zastoupené Mgr. Tomášem Matějovským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3, PSČ 110 00, o zaplacení 6.202.944 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 3/2017, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2018, č. j. 4 Co 5/2018-129, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 1. 2018, č. j. 23 C 3/2017-103, zamítl námitku místní nepříslušnosti vznesenou žalovanou.
[2] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
[3] Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) k řešení otázky, zda „v případě, že věc patří do pravomoci soudů České republiky na základě článku 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „Brusel I bis“), kdy žalovaná nemá sídlo ani pobočku na území České republiky, a dle tvrzení žalobce má docházet k bezdůvodnému obohacení na celém území České republiky, místní příslušnost soudu nemá být určena dle zásady hospodárnosti vyjádřené v §6 o. s. ř. u soudu, u kterého probíhají dřívější obdobné spory proti žalované, potažmo nemá být určena Nejvyšším soudem v souladu s §11 odst. 3 o. s. ř., ale příslušný je každý věcně příslušný soud v České republice, přičemž volba místně příslušného soudu je na žalobci“. Podle dovolatelky tato otázka nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena.
[4] Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[5] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí, či naopak k vyhovění návrhu na zahájení řízení (resp. k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně), není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (viz za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1286/2018, či ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1268/2011).
[6] Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1640/2013, a judikaturu v nich citovanou).
[7] Napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěrech, podle nichž je dána místní příslušnost Krajského soudu v Brně, neboť:
1/ „Za situace, kdy k bezdůvodnému obohacení žalované dle tvrzení žalobce dochází na celém území České republiky, je v zásadě místně příslušný každý krajský soud.“
2/ Místní příslušnost je dána i podle článku 7 odst. 5 nařízení Brusel I bis, neboť „žalovaná má v obvodu Krajského soudu v Brně zákaznické centrum, které realizuje kontakt se zákazníky a je identifikováno korespondenční adresou P. O. Boxu v Hodoníně“.
[8] Druhý závěr odvolacího soudu, jenž obstojí – v případě jeho správnosti – jako samostatný důvod pro zamítnutí námitky místní nepříslušnosti, dovolatelka sice také napadá, když namítá, že „umístění P. O. Boxu dovolatelky v Hodoníně, který není ani jejím majetkem ani žádným personálním zastoupením, ale jenom poštovní schránkou pro doručování, přitom nemůže být důvodem k přesunutí místní příslušnosti od Městského soudu v Praze ke Krajskému soudu v Brně“, avšak ve vztahu k této námitce neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
[9] Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).
[10] Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srov. např. závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017,sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
[11] V důsledku této vady (§241a odst. 2 o. s. ř.), kterou dovolatelka neodstranila v dovolací lhůtě (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení (případných) otázek hmotného či procesního práva těmito námitkami otevíraných; proto se jimi nezabýval (srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[12] Za této situace nemůže přípustnost dovolání založit ani (dovoláním vymezená) otázka, zda mohou být místně příslušné všechny věcně příslušné soudy na území České republiky, neboť se její přezkum nemůže promítnout do poměrů dovolatelky založených napadeným rozhodnutím. Dovolání je tudíž nepřípustné jako celek.
[13] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2020
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu