ECLI:CZ:US:2020:1.US.1795.19.1
sp. zn. I. ÚS 1795/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. Z., 2. M. F., 3. M. K., 4. R. K., 5. P. H. a 6. O. T. U., zastoupených doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem se sídlem Optátova 46, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2018, sp. zn. 46 T 5/2015, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. března 2019, č. j. 5 To 10/2019-22 695, za účasti Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívají, že jimi byla porušena jejich práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným usnesením Krajský soud v Brně rozhodl o tom, že předseda senátu A. N. není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci vedené pod sp. zn. 46 T 5/2015. Stížnost stěžovatelů a S. A. Z. (který je v ústavní stížnosti označován též jako "obžalovaný") Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
II. Argumentace stěžovatelů
3. Obžalovaný je trestně stíhán pro podezření z daňových podvodů. Jeho trestní věc je nyní projednávána u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 5/2015. Krajský soud v Brně stanovil dne 19. 1. 2016 výši peněžité záruky na částku 150 milionů Kč a dne 28. 1. 2016 usnesením tuto peněžitou záruku ve stanovené výši přijal a na základě toho byl obžalovaný propuštěn dne 1. 2. 2016 z vazby. Peněžitou záruku složili stěžovatelé. Dne 2. 12. 2016 byl obžalovaný znovu omezen na osobní svobodě a následně vzat do vazby v rámci trestního řízení, které je v době podání ústavní stížnosti po podání obžaloby vedeno u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 151/2017. Vzhledem k tomu, že složená kauce nebyla vrácena, požádali stěžovatelé o její vrácení. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 6. 2018 jejich žádost zamítl. Proti usnesení podali stížnost, v rámci jejíhož odůvodnění namítli podjatost předsedy senátu 46 T A. N. O námitce podjatosti bylo následně rozhodnuto napadenými usneseními.
4. Stěžovatelé se domnívají, že s ohledem na jejich postavení, kdy nejsou účastníky řízení, je jejich ústavní stížnost přípustná.
5. Jsou přesvědčeni o tom, že N. je podjatý pro jeho poměr k projednávané věci, neboť je sám poškozeným údajnou jinou trestnou činnosti obžalovaného. V rámci trestního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 151/2017 má podle názoru stěžovatelů N. toto postavení a měl by být i podle komentáře k trestnímu řádu pro poměr k věci vyloučen. Tvrdí, že obě věci spolu velmi úzce souvisí. Domnívají se, že jejich obavy jsou objektivně odůvodněné. Připomínají subjektivní a objektivní test nestrannosti a judikaturu k němu.
6. Poměr soudce k obžalovanému je dán i na základě klíčové role, kterou obžalovaný sehrál při vzniku petice na podporu soudce N. přímo se týkající obžalovaného. Peticí, kterou podepsalo 27 soudců trestního úseku Krajského soudu v Brně, se tito jednoznačně postavili na stranu N., přičemž ten, kdo výrazně kritizoval práci tohoto soudu, byl obžalovaný. Z toho stěžovatelé dovozují, že tito soudci stojí proti obžalovanému. Podporu této petici i N. následně vyjádřili i předseda a místopředseda krajského soudu.
7. Poměr N. k věci, stěžovatelům a obžalovanému dovozují i z údajné tajné komunikace "mimo spis" za účelem opětovného zadržení obžalovaného, kdy stěžovatelé nebyli informováni o podstatných skutečnostech, které by měly vliv na jejich rozhodování o tom, zda navrhnou nahrazení vazby peněžitou zárukou ve výši 150 milionů Kč. Konkrétně uvádějí, že v trestním spise Police ČR, Národní centrály proti organizovanému zločinu, expozitury Brno, je založen přípis Vězeňské služby ČR - vazební věznice Brno ze dne 20. 5. 2015 adresovaný Krajskému soudu v Brně, k rukám N. ke sp. zn. 45 T 5/2015. V přípise se uvádí: "Na základě dnešní telefonické domluvy, realizované prostřednictvím vedoucí správního oddělení VVaÚpVZD Brno, Vám v příloze předmětné podání zasílám." Následně je ve spise založen přípis N. ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 46 T 5/2015, adresovaný Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci, v němž předseda senátu mimo jiné uvádí: "V trestní věci obviněného S. A. Z. a spol. zasílám k dalšímu postupu doklady zaslané VS ČR - věznice Brno. Soud se tímto anonymním podání nebude nijak zabývat, když z něj nevyplývají věrohodné skutečnosti pro případný procesní postup v nyní projednávané věci. Z textu ovšem vyplývá, že by se u obviněného Z. měly nacházet doklady související s možným ovlivňováním svědků. Toto by v případě pravdivosti mohlo případně zakládat trestní odpovědnost za jiný trestný čin (případně i jiných osob) a proto tyto doklady postupuji k dalšímu využití (postoupení příslušnému státnímu zastupitelství). Vzhledem k jejich obsahu a možnému zmaření případných úkonů orgánů činných v trestním řízení, nebude tento přípis založen do kmenového spisu, ale veden mimo spis." Stěžovatelé z tohoto závěru přípisu dovozují, že N. odstranil dokumenty ze spisu, podle nich se tím přiznal k manipulaci se spisem. Uvedené svědčí i o nedovolené komunikaci mezi Vězeňskou službou, N. a státním zastupitelstvím, která by neměla být tolerována.
8. Stěžovatelé byli údajně N. jako předsedou senátu uvedeni v omyl. Ještě před zahájením řízení o přípustnosti peněžité záruky totiž N. z přípisu státního zástupce Krajského státního zastupitelství JUDr. Kadlece musel mít vědomost o tom, že ten samý den ještě v prostorách věznice bude obžalovaný znovu zadržen a na svobodu vůbec nebude propuštěn. Už tehdy tedy N. jednal ve zlé víře a nebyl nestranný.
9. Podjatost N. údajně potvrzuje i skutečnost, že o návrhu stěžovatelů rozhodl bez toho, aby je informoval o konání hlavního líčení, čímž jim odňal možnost se k věci před soudem vyjádřit a uplatnit námitku podjatosti.
III. Posouzení Ústavním soudem
III.a Obecná východiska
10. Právo na nestranného soudce je neodmyslitelnou součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že nestrannost soudce "je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát" [nález sp. zn. I. ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004 (N 121/34 SbNU 255), shodně např. nález sp. zn. II. ÚS 551/03 ze dne 16. 5. 2006 (N 101/41 SbNU 297) nebo nález sp. zn. III. ÚS 449/04 ze dne 16. 12. 2004 (N 193/35 SbNU 541)].
11. Toto právo je chráněno i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Rovněž Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") pokládá nestrannost soudců za jednu z nezbytných podmínek toho, aby soudy požívaly důvěry veřejnosti, což je v demokratické společnosti nezbytné (rozsudek ESLP ve věci Piersack proti Belgii ze dne 1. 10. 1982, stížnost č. 8692/79, §30). Tuto důvěru by měly soudy a soudci vzbuzovat i u obviněných (rozsudek ESLP ve věci De Cubber proti Belgii ze dne 26. 10. 1984, stížnost č. 9186/80, §26).
12. Nestranností je třeba rozumět absenci předsudku či zaujatosti soudce (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Morice proti Francii ze dne 23. 4. 2015, stížnost č. 29369/10, §73). Podle judikatury Ústavního soudu i ESLP se nestrannost soudce posuzuje ve dvou krocích, a to prostřednictvím tzv. subjektivního a objektivního testu nestrannosti.
13. Subjektivním testem se zjišťuje, jaké je osobní přesvědčení nebo zájem soudce v daném případě (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Kyprianou proti Kypru ze dne 15. 12. 2005, stížnost č. 73797/01, §118). V tomto pojetí je nestrannost "především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.)" [nález sp. zn. I. ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004 (N 121/34 SbNU 255)]. V rámci subjektivního testu se uplatňuje vyvratitelná domněnka nestrannosti soudce (rozsudek pléna ESLP ve věci Le Compte, Van Leuven a De Meyere proti Belgii ze dne 23. 6. 1981, stížnosti č. 6878/75 a 7238/75, §58; rozsudek pléna ESLP ve věci Hauschildt proti Dánsku ze dne 24. 5. 1989, stížnost č. 10486/83, §47; rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Micallef proti Maltě ze dne 15. 10. 2009, stížnost č. 17056/56, §94).
14. Pro účely subjektivního testu je tak soudce považován za nestranného, dokud není prokázán opak (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Lindon, Otchakovsky-Laurens a July proti Francii ze dne 22. 10. 2007, stížnosti č. 21279/02 a 36448/02, §76). Jinými slovy, domněnku subjektivní nestrannosti je možné vyvrátit jen objektivním způsobem [k nutnosti rozhodovat o vyloučení soudců na základě objektivního hlediska viz nález sp. zn. II. ÚS 105/01 ze dne 3. 7. 2001 (N 98/23 SbNU 11)].
15. Získat důkaz, který by byl schopen vyvrátit domněnku nestrannosti, bude zpravidla obtížné. Naprostá většina případů řešených ESLP se tudíž soustředí na objektivní test, který tak představuje další důležitou záruku nestrannosti soudců (rozsudek ESLP ve věci Pullar proti Spojenému království ze dne 10. 6. 1996, stížnost č. 22399/93, §32).
16. V rámci objektivního testu se zkoumá, zda existují skutečnosti vzbuzující pochybnost o nestrannosti soudce (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Morice proti Francii ze dne 23. 4. 2015, stížnost č. 29369/10, §76). Jak totiž Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53), "nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti". Jinými slovy, "[n]ejde [...] pouze o hodnocení subjektivního pocitu soudkyně, zda se cítí nebo necítí být podjatá, anebo [o] hodnocení osobního vztahu k účastníkům řízení, ale o objektivní úvahu, zda - s ohledem na okolnosti případu - lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být" [nález sp. zn. I. ÚS 167/94 ze dne 27. 11. 1996 (N 127/6 SbNU 429)]. V tomto ohledu může mít i zdání jistou důležitost, neboť je v sázce důvěra, kterou soudy v demokratické společnosti musí u veřejnosti vzbuzovat [rozsudek ESLP ve věci Ferrantelli a Santangelo proti Itálii ze dne 7. 8. 1996, stížnost č. 19874/92, §58, obdobně nález sp. zn. Pl. ÚS 11/04 ze dne 26. 4. 2005 (N 89/37 SbNU 207; 220/2005 Sb.)].
III.b Aplikace na posuzovaný případ
17. Předně je potřeba zdůraznit, že ústavní stížnost je prostředkem ochrany subjektivních základních práv stěžovatelů. Aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí má pouze ta osoba, která byla účastníkem v řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno. Ochrany před Ústavním soudem se může dovolávat pouze ta osoba, jejíž ústavně zaručená práva nebo svobody jím byla přímo dotčena. Obrat "v řízení, jehož byla účastníkem" nelze chápat přísně technicky a formálně jako účastenství podle příslušných procesních předpisů, nýbrž materiálně podle jeho smyslu (nález ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 310/04). Stěžovatele jako složitele kauce Ústavní soud považuje za osoby aktivně legitimované k podání ústavní stížnosti.
18. Nelze však přehlédnout, že celá řada argumentů, z nichž dovozují podjatost předsedy senátu Krajského soudu v Brně N. pro jeho poměr k obžalovanému nebo k věci, spočívá v argumentaci, která se týká údajné trestné činnosti či způsobu vedení obhajoby obžalovaným. S ohledem na to, že obžalovanému nic nebránilo, aby ústavní stížnost na ochranu svých práv podal i on, ostatně obdobné námitky bude mít možnost uplatnit na závěr trestního stíhání, je v této části posouzení věci Ústavním soudem výrazně limitováno.
19. Výtky stran postavení N. jako poškozeného v jiném trestním řízení, které však není "projednávanou věcí", o které se zmiňuje ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. upravující předpoklady pro vyloučení orgánů činných v trestním řízení, stejně tak jako dovozování podjatosti soudce Krajského soudu odkazem na petici podepsanou soudci Krajského soudu v Brně uplatnil ostatně obžalovaný zastoupený týmž advokátem jako nyní stěžovatelé v jiných ústavních stížnostech. V usnesení ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. III. ÚS 2575/17, a usnesení ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. III. ÚS 1031/17 se jimi Ústavní soud zabýval a důvody nasvědčující podjatosti neshledal. Ústavní soud nevidí důvod ani nyní s přihlédnutím k odůvodnění napadených rozhodnutí se od názorů tam vyslovených odchylovat.
20. Pokud stěžovatelé dovozují poměr N. k věci a k nim z údajné tajné komunikace mimo spis, jedná se o spekulativní tvrzení. Ústavní soud vyšel z tvrzení stěžovatelů a obsahu napadených usnesení (jiné důkazní prostředky mu z povahy věci nejsou k dispozici) a nezjistil nic, co by potvrzovalo námitku vztahující se k manipulaci se spisem či k utajeným domluvám na úkor stěžovatelů.
21. Popsané postoupení dokumentu zaslaného vězeňskou službou, který se netýkal projednávaného skutku, ale mohl zakládat trestní odpovědnost za jiný trestný čin, státnímu zastupitelství k dalšímu využití N. proběhlo se značným časovým předstihem před rozhodováním v nyní projednávaných souvislostech. Jakékoli pochyby o jeho nepodjatosti nezakládá. Pokud se dokument netýkal projednávaného skutku, nebyl důvod jej zařadit do spisu vedeného pod sp. zn. 46 T 5/2015 zvláště pokud by tím mohlo dojít k případnému zmaření objasnění skutečností důležitých pro (případně možné jiné) trestní řízení. Každé trestní řízení probíhá samostatně a subjektivní tvrzení vyvolané dojmem o možném ovlivnění procesním postupem orgánů činných v trestním řízení na základě zákulisní komunikace nemá reálný podklad.
22. Z obsahu napadených usnesení vyplývá, že N. se subjektivně podjatý necítí a objektivní důvody pro podjatost v námitkách stěžovatelů nespatřuje ani on ani stížnostní soud. Ústavní soud odůvodnění napadených usnesení považuje za logické a srozumitelné. V argumentaci stěžovatelů neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavní roviny.
23. Postup obecných soudů při rozhodování o přípustnosti peněžité kauce je předmětem jiné ústavní stížnosti s přidělenou sp. zn. III. ÚS 3488/18.
IV. Závěr
24. Ústavní soud v mezích námitek stěžovatelů po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že obecné soudy se vydáním napadených rozhodnutí ani postupem jim předcházejícím nedopustily porušení žádného jejich ústavně zaručeného základního práva či svobody. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu