ECLI:CZ:US:2020:1.US.1812.20.1
sp. zn. I. ÚS 1812/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem, sídlem nám. Československé armády 51, Jaroměř, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2020 č. j. 32 Cdo 524/2020-254, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. června 2019 č. j. 47 Co 170/2015-221 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 25. března 2015 č. j. 10 C 6/2014-146, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná Ústavou, kterými jsou:
a) právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"),
b) právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. l Listiny,
c) právo rovnosti všech účastníků v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy, proto Ústavní soud stručně uvádí.
3. Z ústavní stížnosti stěžovatele, obsahu napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 10 C 6/2014 vyplynulo, že žaloba o uložení povinnosti J. H. (dále jen "žalovaný") zaplatit částku 589 030 Kč s přísl. byla zamítnuta rozsudkem okresního soudu ze dne 25. 3. 2015 č. j. 10 C 6/2014-146 pro nedostatek aktivní věcné legitimace stěžovatele (žalobce). Stěžovateli byla uložena povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 39 784,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
4. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadený rozsudek shledal jako věcně správný, proto jej potvrdil rozsudkem ze dne 4. 6. 2019 č. j. 47 Co 170/2015-221. Dospěl k závěru, že není založena aktivní legitimace žalobce ústní kupní smlouvou uzavřenou mezi účastníky v červnu roku 2009 o prodeji stavebního materiálu, který pak byl stěžovatelem realizován v šesti dodávkách podle faktur vystavených dodavatelem X, za niž jednal stěžovatel. Stěžovatel tak dle závěrů odvolacího soudu v řízení, ač řádně poučen okresním soudem dle §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále je "občanský soudní řád"), neprokázal, že byl smluvní stranou - prodávajícím dané kupní smlouvy, jenž je oprávněn domáhat se zaplacení kupní ceny.
5. Následné dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem proti rozhodnutí okresního soudu zastaveno dle §104 odst. 1 občanského soudního řádu a proti rozhodnutí krajského soudu odmítnuto dle §243c odst. 1 občanského soudního řádu pro vady, neboť stěžovatel nevymezil žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by měla být Nejvyšším soudem za podmínek daných zákonem projednána. Stěžovatel řádně nevymezil dovolací důvod, když v dovolání primárně zpochybňoval jen zjištěný skutkový stav, skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti shodně jako v uplatněných opravných prostředcích tvrdil, že došlo k uzavření kupní smlouvy mezi ním a žalovaným, který jako podezřelý v trestním řízení před policejním orgánem potvrdil dluh a přislíbil, že mu vše zaplatí, i když smlouvu uzavřel s právnickou osobou (vyplynulo to z vysvětlení žalovaného a svědkyně J. N.). Stěžovatel nesouhlasil s jeho tvrzením, že zboží odebral od společnosti X, protože on už nemohl jménem společnosti platně uzavírat závazky a společnost zanikla s likvidací. Stěžovatel byl odvolán z funkce jednatele společnosti X rozhodnutím správce konkursní podstaty dne 3. 3. 2008, a tak byl jedinou osobou, která mohla uplatňovat majetkové nároky vůči žalovanému, a poukázal na to, že jeho jednáním se cítí být podveden.
7. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že v řízení bylo porušeno právo na rovnost stran, protože soud neprovedl důkaz obsahem trestního spisu a tím mu odepřel právo účinně prokázat jeho právně významná tvrzení pro aktivní legitimaci v soudním řízení. V důsledku neúplně zjištěnému skutkovému stavu dospěl okresní soud k nesprávným skutkovým závěrům a k následnému vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů a současně také k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení. Krajský soud neshledal vady řízení a rozsudek okresního soudu potvrdil ve věci samé jako správný. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel uplatnil námitky skutkové nikoli právního charakteru, proto dovolání odmítl. Stěžovatel tvrdil, že v důsledku zamítavého věcného rozhodnutí bylo zasaženo do práv stěžovatele na spravedlivý proces, práva vlastnit majetek a na rovnost všech účastníků v řízení, proto navrhl, aby napadená rozhodnutí byla nálezem Ústavního soudu zrušena.
II.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává též tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Je namístě připomenout, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz].
10. Soud má zásadně ve sporném řízení povinnost provést navrhované důkazy, neprovedení navrženého důkazu je třeba vždy odůvodnit. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastníci řízení navrhli [k tomu srov. nález ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)].
11. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl proto dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Ke konkrétním námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí následující.
12. Z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů je patrno, že okresní soud se předně zabýval otázkou aktivní legitimace na straně stěžovatele, která měla být založena ústní kupní smlouvou uzavřenou mezi účastníky v červnu roku 2009 o prodeji stavebního materiálu, který byl stěžovatelem realizován v šesti dodávkách podle faktur vystavených dodavatelem X (č. l. 3 - 10). Žalovaný opakovaně v průběhu řízení zpochybnil aktivní legitimaci stěžovatele, proto okresní soud při jednání dne 12. 11. 2014 (č. l. 101) stěžovatele poučil dle §118a odst. 3 občanského soudního řádu o tom, že dosud neprokázal, že byl skutečným vlastníkem zboží. Stěžovatel měl možnost tvrdit právně významné skutečnosti týkající se jeho aktivní legitimace ve sporu a nabízet k nim důkazy. Okresní soud dostatečně a logicky přesvědčivě vysvětlil, že přisvědčil obraně žalovaného, který po celou dobu soudního řízení tvrdil, že jeho smluvním partnerem byla společnost X, jak bylo uvedeno na fakturách. Okresní soud žalobu stěžovatele zamítl pro nedostatek aktivní věcné legitimace. Krajský soud rozsudek potvrdil jako věcně správný, přestože stěžovatel u účastnického výslechu trval na tom, že zboží žalovanému dodal jako fyzická osoba mimo rámec podnikání svého i společnosti X, tudíž se o obchodní vztah nejednalo. Stěžovatel v soudním řízení neprokázal, že byl smluvní stranou - prodávajícím dané kupní smlouvy, jenž je oprávněn domáhat se zaplacení kupní ceny, proto žaloba byla zamítnuta.
13. V dané věci stěžovatel namítal nesprávný postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti dovolání. V této souvislosti je třeba podotknout, že zásada minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se v případě Nejvyššího soudu projevuje především tím, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do problematiky posuzování přípustnosti dovolání. Ze skutečnosti, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu, přitom nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. V žádném případě pak z tohoto ústavně zaručeného práva neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovatelem podaného dovolání, jak lze dovodit z charakteru v ústavní stížnosti přednesených námitek zpochybňujících způsob posouzení přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud uvedl, že nelze úspěšně napadnout dovoláním rozhodnutí okresního soudu, neboť opravným prostředkem je odvolání podle §201 občanského soudního řádu, pokud to zákon nevylučuje. Jedná se o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, proto dle §104 odst. 1 občanského soudního řádu řízení zastavil. Stěžovatel proti rozhodnutí krajského soudu neuplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 občanského soudního řádu, který je třeba vymezit dle §241a odst. 3 občanského soudního řádu, ale rozporoval skutková zjištění, na jejichž základě byl učiněn závěr o nedostatku jeho aktivní legitimace a závěr, na kterém je nepříznivé právní posouzení založeno. Dovolání proti rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení není vzhledem k §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu přípustné, proto Nevyšší soud odmítl v této části dovolání podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu pro nepřípustnost a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
14. Ústavní soud uzavírá, že akceptuje závěr obecných soudů, že stěžovatel nebyl aktivně legitimován k tomu, aby se v soudním řízení, jež předcházelo řízení před Ústavním soudem, domáhal po žalovaném zaplacení žalované částky s přísl. Obecné soudy vycházely z konkrétních okolností této věci a svoje závěry rovněž řádně a dostatečně přesvědčivě odůvodnily ve shodě s §157 občanského soudního řádu, na které lze pro jejich správnost a stručnost odkázat. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že k osobnímu podání sepsanému stěžovatelem dne 23. 5. 2020 nemohl Ústavní soud přihlédnout, neboť nejsou splněny podmínky zákona o Ústavním soudu (§29-31).
15. Ústavní soud má tedy za to, že, s ohledem na aspekty vylíčené výše, nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu