ECLI:CZ:US:2020:1.US.1933.19.1
sp. zn. I. ÚS 1933/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Aleše Klaudyho, se sídlem Masarykovo náměstí 191/18, Děčín, insolvenčního správce dlužnice VIAMONT, a. s., zastoupeného Mgr. Martinem Kolářem, advokátem, se sídlem Na Vinici 1227/32, Děčín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. dubna 2019 č. j. 10 Afs 20/2018-46 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. prosince 2017 č. j. 15 Af 57/2015-32, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví [čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), zahrnující zásadu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. V řízení před orgány finanční správy a následně před správními soudy se stěžovatel bránil proti převedení přeplatků na dani z přidané hodnoty na úhradu daňového nedoplatku, konkrétně odvodu a penále za porušení rozpočtové kázně. Namítal, že dne 17. 9. 2012 nabylo účinnosti rozhodnutí o úpadku dlužníka, nebylo proto možné převést přeplatky na daních na úhradu nedoplatků, neboť přeplatky tvořily dlužníkovu majetkovou podstatu.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem, jakož i Nejvyšší správní soud ve výše citovaných rozhodnutích se shodly na tom, že rozdílně od předchozí právní úpravy a judikatury na ni tehdy navazující je nyní v souladu se zákonem, pokud správce daně stěžovateli, jako insolvenčnímu správci dlužníka, nevrátil do majetkové podstaty přeplatek na dani z přidané hodnoty, ale naopak část přeplatku použil na úhradu jiných daňových povinností dlužníka vzniklých po rozhodnutí o úpadku. Penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně spadá pod pojem "daň" ve smyslu §2 odst. 3 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v rozhodném znění. Daňový řád upravuje některá pravidla, která jsou ve vztahu speciality k zákonu č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v rozhodném znění. Přednostní použití daňového řádu vůči insolvenčnímu zákonu opravňuje správce daně, aby v souladu s §152 odst. 3 daňového řádu a §242 odst. 3 daňového řádu převedl přeplatek na dani z přidané hodnoty na nedoplatek v podobě penále za prodlení s odvodem. Rozpor mezi uvedenými ustanoveními a §170 písm. d) insolvenčního zákona je pouze zdánlivý, neboť správce daně neuspokojil svou pohledávku jedním ze způsobů řešení úpadku. Za majetek daňového subjektu se pro potřeby insolvenčního řízení považuje pouze přeplatek, který je vratitelný. Takový přeplatek však v posuzovaném případě nevznikl, neboť tu byla daňová pohledávka k uhrazení. Není důvodná námitka stěžovatele, že došlo ke zvýhodnění státu oproti jiným věřitelům. Faktické zvýhodnění správce daně má totiž zákonný podklad, a to §242 daňového řádu, požadavky nálezu sp. zn. I. ÚS 544/02 jsou proto naplněny.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zejména namítl, že postup správce daně je v rozporu s principy uspokojování věřitelů v insolvenčním řízení a judikaturou Ústavního soudu; domnívá se, že závěry Ústavního soudu nebyly překonány pozdější právní úpravou. Postupem správce daně došlo k protiústavnímu zvýhodnění státu oproti jiným věřitelům, snížením majetkové podstaty dlužníka správce daně poškodil nejenom stěžovatele, nýbrž i ostatní věřitele. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem správních soudů, že majetkem dlužníka je až vratitelný přeplatek. Ustanovení §242 daňového řádu nelze dle stěžovatele aplikovat tak, aby na jeho základě došlo k uspokojení pohledávek vyloučených z uspokojení v insolvenčním řízení.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Ze samotné argumentace v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pokračuje v polemice se závěry obecných soudů, které vedl již v předchozím řízení, aniž by blíže konkretizoval porušení svých základních práv a svobod. Se stěžovatelovými argumenty se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích, přičemž na ústavní rovině Ústavní soud v jejich posouzení žádné nedostatky neshledal.
6. V nálezu sp. zn. I. ÚS 544/02 ze dne 7. 4. 2005, na který stěžovatel odkazuje, se výslovně připouští, že správce daně by mohl mít jako věřitel výhodnější (privilegované) postavení oproti ostatním věřitelům v insolvenčním řízení dlužníka (což by bylo kryto určitým veřejným zájmem), nicméně takové zvýhodnění by zákonodárce musel formulovat explicitně; srov. k tomu přiměřeně též odst. 21 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 48/06 ze dne 9. 12. 2008. Jak konstatoval již Nejvyšší správní soud, právě tato zákonná změna - a snad i jako reakce na uvedenou judikaturu - nastala přijetím §242 daňového řádu, podle něhož se za majetek daňového subjektu pro účely insolvenčního řízení považuje až vratitelný přeplatek na daních. Vratitelným přeplatkem se přitom rozumí částka, která zbude poté, co správce daně převede přeplatek na úhradu nedoplatku téhož daňového subjektu na jiném osobním daňovém účtu, případně na úhradu nedoplatku u jiného správce daně [srov. k tomu odst. 19 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2016, čj. 7 Afs 261/2015-18]. Daňové pohledávky, odvíjející se od daňových povinností, které vznikly v době ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku do ukončení insolvenčního řízení, jsou pohledávky za majetkovou podstatou. Pro potřeby insolvenčního řízení je za majetek daňového subjektu považován vratitelný přeplatek s tím, že přeplatek odvíjející se od daňových povinností, které vznikly nejpozději dnem předcházejícím dni účinnosti rozhodnutí o úpadku, se použije pouze na úhradu splatných daňových pohledávek, které nejsou pohledávkami za majetkovou podstatou. Naopak přeplatek odvíjející se od daňových povinností, které vznikly v době ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku, se použije pouze na úhradu splatných pohledávek za majetkovou podstatou. Eventuální zákaz započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele po rozhodnutí o úpadku podle §140 odst. 3 písm. c) insolvenčního zákona na daňové přeplatky (nedoplatky) nedopadá už proto, že §242 daňového řádu je spolu s dalšími ustanoveními téhož zákona ve vztahu speciality k insolvenčnímu zákonu; nadto postup podle §242 daňového řádu nepředstavuje uspokojení pohledávek (započtením) v insolvenčním řízení, nýbrž vypořádávání přeplatku (nedoplatku) v rámci daňového řízení. Uvedený výklad vztahu mezi daňovým řádem a insolvenčním zákonem nepovažuje Ústavní soud z ústavního hlediska za problematický.
7. Ústavní soud proto ústavní stížnosti odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Obdobně ostatně již rozhodl usnesením ze dne 30. 3. 2020 o sérii souvisejících ústavních stížností stěžovatele, zastoupeného stejným právním zástupcem, spojených pod sp. zn. II. ÚS 1786/19. O náhradě nákladů řízení Ústavní soud nerozhodoval, neboť pro tento krok nenastaly důvody uvedené v §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu