ECLI:CZ:US:2020:1.US.1938.20.1
sp. zn. I. ÚS 1938/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti J. T., zastoupeného Mgr. Jakubem Šťastným, advokátem se sídlem Praha 9, Novovysočanská č. 537/31, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020 č. j. 7 Tdo 313/2020-598, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. 5 To 354/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 1 T 51/2016, odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. c) trestního řádu jako opožděně podané.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud neměl považovat jeho dovolání za opožděně podané, a to s ohledem na procesní postup soudu. Uvádí, že na jeho žádost ze dne 2. 1. 2020 mu Obvodní soud pro Prahu 9 ustanovil obhájce z důvodu nutné obhajoby až dne 4. 2. 2020, tedy pouhých osm dnů před skončením lhůty k podání dovolání, jak ji dovodil Nejvyšší soud. Vyjadřuje přesvědčení, že ustanovením obhájce mělo dojít k novému běhu lhůty pro podání dovolání, resp. že mělo dojít k doručení usnesení Městského soudu v Praze o zamítnutí odvolání nově ustanovenému obhájci, kdy by lhůta pro podání dovolání běžela až po tomto doručení. Jelikož k tomuto doručení nikdy nedošlo, má stěžovatel za to, že za den doručení je nutno považovat případně až den, kdy se seznámil se spisem, k čemuž došlo 10. 2. 2020.
Stěžovatel dále tvrdí, že pokud došlo k ustanovení obhájce z důvodu nutné obhajoby, tento důvod musel být dán již v době doručování usnesení Městského soudu v Praze. Obvodní soud pro Prahu 9 tím, že obhájce ustanovil až osm dní před uplynutím lhůty k podání dovolání, přičemž navíc obhájce neinformoval o účelu ustanovení, podle stěžovatele zamezil poskytnutí efektivní a kvalitní právní pomoci. Na podporu tohoto svého názoru stěžovatel odkazuje na některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Poukazuje též na to, že Obvodní soud pro Prahu 9 při ustanovení obhájce chybně uvedl odkaz na §36a odst. 1 písm. c) trestního řádu, ačkoliv měl odkázat na §36a odst. 2 písm. c) trestního řádu. Brojí proti názoru Nejvyššího soudu, že obhájce mu vůbec neměl být ustanoven. Má za to, že za dovolání mělo být považováno již samotné jeho podání z 2. 1. 2020, jímž žádal o ustanovení advokáta. Stěžovatel uvádí též další pochybení, kterých se podle něj měly dopustit nalézací a odvolací soud.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná svou konstantní judikaturu, podle níž nepovažuje právo na dovolání za ústavně garantované; nebyly-li by tzv. mimořádné opravné prostředky připuštěny vůbec, nepochybně by taková úprava z tohoto pohledu i z hlediska ústavněprávního obstála. Na druhou stranu však zdůrazňuje, že jestliže se zákonodárce rozhodne institut dovolání uzákonit, rozhodování o něm nelze vyjímat z rámce ústavněprávních zásad a ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce, zejména práva na soudní ochranu (srov. např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 1/03 nebo IV. ÚS 128/05).
Ústavní soud již v minulosti uvedl (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 281/04), že účelem právní úpravy formalit a podmínek řízení, jež musejí být dodrženy při podání návrhu k soudu, je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty, která je jedním ze základních prvků výsadního postavení práva. Uplatněná omezení však nesmějí zabránit přístupu jednotlivce k soudům v takové míře, že by uvedené právo bylo zasaženo v samotné své podstatě. I když tedy právo podat návrh podléhá zákonným podmínkám, soudy se musejí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak přílišné pružnosti, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem.
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud se při posuzování dovolání podávaného obhájcem stěžovatele k takovému přehnanému formalismu neuchýlil a ani jinak nepochybil. Stěžejní důvod, pro který Nejvyšší soud považoval podané dovolání za opožděné, se odvíjel od skutečnosti, že při ustanovení obhájce až v průběhu lhůty k podání dovolání (když v době, kdy trestní stíhání pravomocně skončilo rozhodnutím soudu druhého stupně, obviněný obhájce neměl, protože si jej nezvolil a nebyl ani dán žádný důvod nutné obhajoby) nemá pro běh lhůty k podání dovolání žádný význam, kdy byl opis rozhodnutí soudu druhého stupně doručen obhájci. Na podporu tohoto názoru Nejvyšší soud odkázal na ustálenou judikaturu (viz č. l. 2 jeho usnesení).
Ústavní soud považuje právní názor Nejvyššího soudu za opodstatněný. Trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by podporovalo právní názor stěžovatele, že ustanovení obhájce po doručení rozhodnutí soudu druhého stupně a zároveň před podáním dovolání zakládá povinnost soudu doručit takové rozhodnutí i nově ustanovenému obhájci, nebo dokonce způsobuje přerušení běhu lhůty k podání dovolání a počátek běhu lhůty nové. Za zcela nepodložený pak Ústavní soud považuje názor, že by se nová lhůta k podání dovolání měla počítat od momentu, kdy se nový obhájce seznámil se spisem.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že pokud mu byl dne 4. 2. 2020 na jeho žádost ustanoven obhájce, vyplývá z toho, že důvod nutné obhajoby musel existovat již v době doručování usnesení Městského soudu v Praze, který ve věci rozhodoval jako soud odvolací. Pro takový zkratkovitý závěr nesvědčí žádný logický argument, a Ústavní soud naopak považuje za zcela racionální argumentaci Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že v daném případě důvod nutné obhajoby vůbec neexistoval (srov. č. l. 3-4 jeho usnesení). Nejvyšší soud navíc zcela správně zdůraznil, že bez ohledu na správnost či nesprávnost ustanovení obhájce zůstává skutečností, že toto ustanovení nemohlo mít vliv na běh lhůty k podání dovolání. Ze stejného důvodu nemá žádný podstatný význam, že Obvodní soud pro Prahu 9 v opatření, jímž stěžovateli ustanovil obhájce, nesprávně uvedl odkaz na §36a odst. 1 písm. c) trestního řádu, ačkoliv měl odkázat na §36a odst. 2 písm. c) trestního řádu.
Ústavní soud rovněž akceptuje i další navazující úvahy Nejvyššího soudu, který navzdory výše uvedenému právnímu názoru ohledně běhu lhůty k podání dovolání pozorně zvažoval, zda nesprávným postupem Obvodního soudu pro Prahu 9 (spočívajícím v ustanovení obhájce stěžovateli) nedošlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces. Nejvyšší soud v tomto směru poukázal na skutečnost, že z obsahu dovolání i z doby jeho podání je patrné, že obhájce považoval (správně) za rozhodující moment pro účely počátku běhu lhůty k podání dovolání pouze doručení usnesení soudu druhého stupně stěžovateli, byl však nesprávně přesvědčen o tom, že toto usnesení bylo doručeno až dne 16. 12. 2019 (ve skutečnosti bylo doručeno 12. 12. 2019, což nezpochybňuje ani sám stěžovatel). Obhájce se navíc seznámil s trestním spisem 10. 2. 2020 (jak sám stěžovatel uvádí), takže měl možnost správně rozpoznat, že posledním dnem pro podání dovolání je den 12. 2. 2020, tudíž měl i možnost podat řádně v této lhůtě alespoň blanketní dovolání, což však neučinil.
Ústavní soud uzavírá, že neshledal žádné pochybení v postupu Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatele vyhodnotil jako opožděně podané. Odmítnout musí Ústavní soud i tvrzení stěžovatele, že jako dovolání mělo být posouzeno již jeho podání z 2. 1. 2020. Jak sám stěžovatel uvádí, toto podání bylo označeno jako návrh na ustanovení advokáta. Jestliže jeho obsahem byly i námitky proti dosavadnímu postupu řízení, nelze z toho bez dalšího dovozovat, že by takové podání mělo být považováno za dovolání.
Ústavní soud konečně konstatuje, že nepřihlížel k dalším námitkám, kterými stěžovatel poukazoval na údajná pochybení nalézacího a odvolacího soudu. Ústavní stížností bylo napadeno pouze usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako opožděné, s čímž tento druh námitek stěžovatele nesouvisí.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu