ECLI:CZ:US:2020:1.US.194.20.1
sp. zn. I. ÚS 194/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti F. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Michalem Krčmou, advokátem se sídlem Praha 1, Navrátilova 675/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019 č. j. 7 Tdo 599/2019-3670, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2018 č. j. 11 To 47/2018-3554 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2018 sp. zn. 49 T 9/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první a druhá trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. Zároveň stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zakázal Vrchnímu soudu v Praze pokračovat v porušování jeho základních práv a přikázal mu propustit stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a 3 písm. b), d) a čl. 7 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že v průběhu trestního řízení došlo ke ztrátě originálních směnek, jichž se mělo týkat jeho jednání, za něž byl odsouzen. S těmito směnkami se tedy nemohla u hlavního líčení seznámit obžaloba ani obhajoba, čímž mělo dojít k porušení zásady kontradiktornosti. Tvrdí, že mu u hlavního líčení nebyla dána možnost se skutečně vyjádřit k důkazům, které byly způsobilé ovlivnit rozsudek soudu, neboť z protokolů o hlavním líčení, resp. veřejném zasedání nevyplývá, že předmětné věcné důkazy byly přečteny. Brojí proti tomu, že při nařízení hlavního líčení následujícího po zrušení prvního rozsudku Městského soudu v Praze odvolacím soudem nebyla dodržena lhůta pěti pracovních dnů pro přípravu na toto hlavní líčení. Ze strany soudu prvního stupně mu prý nebylo umožněno provést tzv. monologickou část jeho výslechu, když jej tento soud v monologické výpovědi přerušil a odkázal na závěrečnou řeč.
Stěžovatel dále namítá podjatost předsedkyně senátu Městského soudu v Praze JUDr. Moniky Křikavové, která podle něj nerespektovala trestní řád a závaznou judikaturu Nejvyššího soudu a lživě předstírala zjištěnou neexistenci "údajně falešných směnek". Brojí proti tomu, že mu trestní soudy neumožnily vyslechnout spoluobviněného U., přičemž podle něj došlo i k porušení §208 věty druhé trestního řádu. Tvrdí, že mu nebyl dán prostor, aby se vyjádřil ke všem provedeným důkazům v hlavním líčení, čímž došlo k porušení §214 trestního řádu. Odmítá důvody, pro které trestní soudy odmítly na jeho případ aplikovat závěry vyplývající z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 9. 5. 2003 ve věci Georgios Papageorgiou proti Řecku, č. 5950600. V této souvislosti uvádí, že každý ze znalců posuzujících pravost směnek v podstatě zkoumal jiný cenný papír, resp. směnku a lze mít oprávněnou pochybnost, že znalkyně Ing. Šilhová pracovala s originální směnkou.
Stěžovatel dále tvrdí, že byl odsouzen za jednání, které zákon nekvalifikuje jako trestný čin, neboť soud prvního stupně i soud nalézací nerespektovaly zákon směnečný a šekový. Má za to, že je nerozhodné, kdo a jakým způsobem vyhotoví indosament. Vyhotovení indosamentu, které je popsáno ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, proto nemůže podle jeho názoru být považováno za trestné. Odmítá přijmout argument Nejvyššího soudu, že dopsání tzv. "blankoindosamentu" lze považovat za padělání, jelikož výsledky provedeného dokazování nebylo prokázáno, kdy a zda vůbec byl text "za mě na řad komukoli" dopsán na rub směnky. Tzv. sjetina ambulantních účtů pacientů, na níž trestní soudy odkazovaly, byla podle něj nalezena v poštovní schránce, kam mu ji dala neznámá osoba.
Stěžovatel konečně namítá, že protokoly o hlavním líčení neodpovídají jeho průběhu. Soud prvního stupně pojmul do odůvodnění napadeného rozsudku výsledky znaleckého posudku Ing. Bergera, přestože tento posudek nebyl proveden v hlavním líčení. Soud prvního stupně podle něj opomenul promítnout výslech svědka D. P. při hodnocení skutkového stavu. K porušení §209 odst. 1 trestního řádu došlo tím, že při jeho výslechu byli přítomny tři osoby, které následně vypovídaly jako svědci. Rozpor s §209 odst. 2 trestního řádu pak podle něj byl založen tím, že soud prvního stupně odmítl provádět důkazy k ověřování věrohodnosti každého svědka.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení. Ústavní soud přitom konstatuje, že se jimi trestní soudy pozorně zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly. Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu, v němž bylo přehledně shrnuto, jakým způsobem se nalézací a odvolací soud vypořádaly s obhajobou stěžovatele a s jednotlivými námitkami, přičemž Nejvyšší soud tuto argumentaci dále doplnil.
Na č. l. 9-11 se tak Nejvyšší soud důsledně vypořádal s námitkou stěžovatele směřující vůči údajné podjatosti předsedkyně senátu Městského soudu v Praze JUDr. Moniky Křikavové. Argumentace Nejvyššího soudu je natolik podrobná a výstižná, že Ústavní soud nepovažuje za potřebné k ní cokoli dodávat. Ve vztahu k námitce týkající se údajného neprovedení věcných důkazů, tj. důkazů směnkami, lze pak odkázat na č. l. 12 usnesení Nejvyššího soudu, kde bylo vysvětleno, že kopie směnek byly provedeny podle §213 odst. 1 trestního řádu, jak to vyplývá z č. l. 2323/sv. č. 12 trestního spisu (srov. rovněž č. l. 11 usnesení Vrchního soudu v Praze).
Na č. l. 13-14 se Nejvyšší soud pozorně zabýval námitkou stěžovatele týkající se nedodržení lhůty pro přípravu na hlavní líčení zakotvené v §198 odst. 1 trestního řádu. Nejvyšší soud připustil, že při nařízení hlavního líčení na den 21. 9. 2017 skutečně ve vztahu ke stěžovateli nebyla dodržena zákonná lhůta pro přípravu. Avšak toto pochybení nevyhodnotil jako natolik zásadní, aby představovalo podstatné zkrácení práva na obhajobu a zásah do práva na spravedlivý proces. Poukázal přitom na skutečnost, že stěžovatel se daného hlavního líčení zúčastnil a byl v jeho průběhu procesně aktivní. Zejména však bylo v jeho průběhu dokazování doplněno o výslechy svědků, kteří vypovídali k bodu obžaloby souvisejícímu se spoluobžalovaným U., takže stěžovatele se tento bod obžaloby přímo netýkal. Hlavní líčení bylo následně odročeno, přičemž v dalších termínech jeho konání měl stěžovatel dostatečný prostor k uplatnění svých procesních práv.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že ne každé porušení práva dosahuje takové intenzity, aby mohlo současně znamenat i zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. Vyplývá to především ze skutečnosti, že případným zrušujícím nálezem Ústavního soudu dochází k prolomení právní moci soudního rozhodnutí, k němuž by mělo docházet zcela ojediněle, a to na základě důvodných pochybností, které však v tomto případě nenabyly konkrétního rozměru (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 300/04, IV. ÚS 4385/12, IV. ÚS 2684/14 a další). Ústavní soud sdílí názor Nejvyššího soudu, že porušení pravidla pro přípravu hlavního líčení, které je zakotveno v §198 odst. 1 trestního řádu, v daném případě reálně nemělo zásadní dopady na možnost stěžovatele využívat právo na obhajobu. Výše uváděné skutečnosti, na které Nejvyšší soud upozornil a které stěžovatel v podstatě nerozporuje, dostatečně legitimizují závěr, že uvedené pochybení nalézacího soudu nepředstavuje porušení práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces.
Obdobný závěr je třeba učinit ve vztahu k námitce stěžovatele, že mu trestní soudy neumožnily vyslechnout spoluobviněného U., čímž mělo dojít k porušení §208 věty druhé trestního řádu. S touto námitkou se racionálně vypořádal Vrchní soud v Praze, který na č. l. 10-11 usnesení připustil, že nalézací soud v rozporu s citovaným ustanovením stěžovatele neseznámil s uvedenou výpovědí. Nicméně zdůraznil, že k tomuto pochybení došlo na samotném počátku řízení vedeného u nalézacího soudu, takže stěžovatel měl v následujících fázích řízení dostatek času a možností se s touto výpovědí seznámit, přičemž tato výpověď byla mj. rozvedena i v prvním rozsudku Městského soudu v Praze. Ústavní soud se tak přiklání k závěru odvolacího soudu, že uvedené porušení procesního ustanovení v daném případě nemělo signifikantní vliv na právo stěžovatele na obhajobu. Lze pouze dodat, že pokud by stěžovatel považoval za nezbytné podrobit spoluobžalovaného U. dalšímu výslechu, v rámci kterého by mu mohl klást otázky, mohl navrhnout opětovný výslech této osoby. Z napadených rozhodnutí ani ze samotné ústavní stížnosti však nevyplývá, že by to byl býval učinil.
Ve vztahu k námitce týkající se odmítnutí trestních soudů zohlednit při posuzování jeho trestní věci rozsudek ESLP ze dne 9. 5. 2003 ve věci Georgios Papageorgiou proti Řecku, č. 5950600 odkazuje Ústavní soud jednak na č. l. 14 usnesení Vrchního soudu v Praze a zejména na č. l. 15-17 usnesení Nejvyššího soudu. Trestní soudy zde opakovaně a s použitím propracované argumentace vysvětlily, že citované rozhodnutí ESLP nemůže na posuzovaný případ dopadat, neboť se týká případů, kdy se jako stěžejní důkazy objevily pouze kopie šeků a elektronických záznamů banky, zatímco v průběhu trestního stíhání vedeného proti stěžovateli měli znalci prokazatelně pravé originály předmětných směnek ještě před jejich ztrátou z trestního spisu. Nejvyšší soud v této souvislosti také správně připomněl, že stěžovatel měl již v přípravném řízení možnost seznámit se s originály předmětných směnek a vznést k nim připomínky, přičemž jejich autentičnost nezpochybnil. Ústavní soud tuto argumentaci akceptuje, a to včetně závěru, že pochybnosti stěžovatele o tom, zda znalci skutečně zkoumali stejné originály směnek, mají spekulativní povahu a představují dodatečnou konstrukci obhajoby navazující na skutečnost, že se originály směnek po podání obžaloby ze spisu ztratily. Možnost stěžovatele seznámit se se směnkami a namítat jejich pravost v době, kdy ještě byly originály směnek k dispozici, vylučuje úvahy o porušení zásady rovnosti zbraní a kontradiktornosti, neboť jeho postavení a možnosti nebyly v této souvislosti nijak znevýhodněny oproti postavení a možnostem obžaloby.
Žádné pochybení Ústavní soud neshledal ani v úvahách, kterými trestní soudy odůvodnily svůj závěr o naplnění znaků zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první a druhá trestního zákoníku. Také v tomto případě lze odkázat primárně na argumentaci obsaženou v usnesení Nejvyššího soudu (srov. č. l. 20-22), kterou Ústavní soud považuje za logickou a vyčerpávající.
Pokud jde o znalecký posudek Ing. Bergera, Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení (srov. č. l. 11) připustil, že tento posudek nebyl v hlavním líčení řádně proveden. Odvolací soud však vysvětlil, že tato vada byla dostatečně kompenzována výpověďmi svědků B., D. a H., kteří se v podstatě vyjádřili k tomu, co měl v posudku zodpovědět jmenovaný znalec. Odvolací soud navíc zdůraznil, že k tomuto posudku nepřihlížel. Ústavní soud toto vysvětlení akceptuje a nemůže přisvědčit stěžovateli, že neprovedení posudku zatížilo rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího nepřezkoumatelností. Pro takový závěr neexistuje žádný důvod.
Vrchní soud v Praze se v napadeném usnesení vypořádal i s dalšími námitkami stěžovatele, ať už jde o námitku týkající se monologické části jeho výslechu, údajného porušení §214 trestního řádu, přítomnosti svědků (kteří se zároveň nacházeli v postavení poškozených) při jeho výslechu před tím, než byli sami vyslechnuti (srov. č. l. 11-12), protokolace hlavního líčení (srov. č. l. 12) či neprovedení důkazů k ověření věrohodnosti některých svědků (srov. č. l. 13). Ústavní soud považuje vypořádání připomínek stěžovatele za důsledné a racionální.
Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že Městský soud v Praze opomněl promítnout výslech svědka D. P. do hodnocení skutkového stavu. Na č. l. 77 rozsudku je obsaženo hodnocení výpovědi tohoto svědka. Nalézací soud konstatoval, že tato výpověď nepřinesla žádné informace k věci a působila velmi nevěrohodně, přičemž tento soud také výstižně vysvětlil důvody takového hodnocení. Trestní soudy nepřehlédly ani obhajobu stěžovatele, že tzv. sjetinu ambulantních účtů, která u něj byla nalezena při domovní prohlídce, mu neznámá osoba hodila do poštovní schránky a on ji nijak nepoužil (srov. č. l. 22 usnesení Nejvyššího soudu). Jestliže tedy trestní soudy s ohledem na ostatní provedené důkazy neuvěřily výpovědi uvedeného svědka ani zmíněnému tvrzení stěžovatele, Ústavní soud neshledává žádný důvod k tomu, aby toto hodnocení rozporoval.
Ústavní soud tak uzavírá, že i přes některá dílčí pochybení, k nimž došlo v rámci poměrně komplikovaného trestního řízení, byly v průběhu tohoto řízení jako celku zachovány všechny podstatné atributy práva na spravedlivý (řádný) proces a nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud tak neshledal důvody pro kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu