ECLI:CZ:US:2020:1.US.1950.20.1
sp. zn. I. ÚS 1950/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. J., zastoupeného Mgr. Katarínou Hájkovou, advokátkou se sídlem Pramenná 7, Brno, směřující proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 14. 6. 2019, č. j. 18 T 27/2019-154, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2019, č. j. 4 To 170/2019-174, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2020, č. j. 7 Tdo 175/2020-306; za účasti Okresního soudu ve Znojmě, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v petitu ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva zaručená v čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě shledán vinným přečinem zanedbání povinné výživy a za to byl odsouzen k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody v délce jednoho měsíce. Přečinu se dopustil tím, že v období mezi srpnem 2018 a březnem 2019 neplnil řádně vyživovací povinnost na svého syna, dluh za uvedené období činil 5 800 Kč. Výše trestu byla mj. založena na tom, že stěžovatel byl za obdobné jednání mezi červnem 2016 a červencem 2018 již odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody a nalézací soud usoudil, že neexistuje jiná možnost, jak stěžovatele přimět ke změně jeho chování. Odvolání stěžovatele bylo Krajským soudem v Brně napadeným usnesením zamítnuto jako nedůvodné, Nejvyšší soud následně odmítl i stěžovatelovo dovolání.
3. Stěžovatel s napadenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Primárně namítá, že žádný trestný čin nespáchal. Uznává nehrazení stanoveného výživného k rukám matky v plné výši, synovi nicméně místo toho poskytoval řadu věcí v naturální podobě, kupoval mu oblečení, léky, hračky atd., matka tyto věci nikdy neodmítala. Stěžovatel sám dobře ví, co syn potřebuje, přičemž jeho potomek nijak nestrádá, nelze proto mluvit o zanedbání povinné výživy. Pokud by Ústavní soud měl za to, že se skutek stal, neměl být postihován prostředky trestního práva, stačilo vymáhat dluh občanskoprávně, k čemuž ostatně došlo. Konečně považuje stěžovatel trest za neúměrný a šikanózní, měsíčním pobytem ve vězení se ničeho nedosáhlo, pouze se neviděl delší dobu se synem a došlo ke snížení jeho příjmů.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh přípustný.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Argumentace stěžovatele je však v podstatě shodná s tou, kterou uplatňoval již v odvolání a dovolání. Stěžovatel nezpochybňuje, že výživné ve výši stanovené civilním soudem nehradil, toto jednání naopak vyzdvihuje jako svůj úmyslný postup, kterým protestuje proti tomu, že současná právní úprava bez dohody s druhým rodičem neumožňuje hradit část výživného v jiné formě než penězích. Tím ale samozřejmě sám přiznává, že příslušné znaky trestného činu zanedbání povinné výživy byly naplněny a obecné soudy s ohledem na znění trestního zákoníku nemohly postupovat jinak.
8. Uložení nepodmíněného trestu (byť v délce jednoho měsíce) se může na první pohled jevit excesivním či kontraproduktivním. Nicméně z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je patrné, že tento trest prvostupňový soud vynesl "ze zoufalství", když předchozí trest podmíněného odnětí svobody ke změně chování stěžovatele nevedl (výživné v plné výši stěžovatel neplatil ani v průběhu přezkoumávaného soudního řízení) a s uložením alternativního trestu veřejně prospěšných prací stěžovatel nevyslovil souhlas. Stěžovatel poukazuje na obtíže, které mu pobyt ve vězení přinesl a uvádí, že dluh na výživném byl beztak vymožen v exekuci z jeho pravidelné mzdy. Zároveň v ústavní stížnosti rozvádí, jak má se synem hezký vztah, stará se o něj ochotně nad rámec stanoveného styku, pořizuje mu rád věci či jiné potřeby atd. V neposlední řadě je vhodné zdůraznit, že stěžovatel nehradí toliko část stanoveného výživného (v průměru kolem 50 % z určených 3 000 Kč měsíčně). V tomto kontextu se chování stěžovatele jeví nepochopitelným - místo aby plnil dobrovolně celé výživné a měl tzv. klid, postupuje způsobem, že vytvořený dluh stejně musí uhradit, ale k tomu nese nemalé náklady právního zastoupení v trestních řízeních, čelí exekuci (opět včetně nákladů) a nakonec dokonce tráví čas ve vězení. Ústavnímu soudu nezbývá než stěžovateli v dobrém doporučit, aby místo (nutně neúspěšného) prosazování vlastního svérázného pojetí vyživovací povinnosti věnoval raději čas, úsilí a materiální prostředky rozvíjení toho možná nejcennějšího, co má, totiž jím popisovaného šťastného vztahu se synem.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Obdobně jako v případě ústavní stížnosti téhož stěžovatele proti uložení podmíněného trestu za zanedbání povinné výživy (viz narace výše, usnesení ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. I. ÚS 1949/50) proto Ústavní soud tuto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu