ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.175.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 175/2020-306
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 3. 2020 o dovolání obviněného R. J. , nar. XY ve XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 4 To 170/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 T 27/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. J. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 14. 6. 2019, č. j. 18 T 27/2019-154, byl obviněný R. J. shledán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku (v úmyslné formě) a byl za to odsouzen podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody v délce 1 měsíce, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Podle učiněných skutkových zjištění se obviněný dopustil uvedeného přečinu jednáním spočívajícím v tom, že od 1. 8. 2018 do měsíce března 2019 včetně v obci Hevlín, okres Znojmo, a jinde neplnil řádně svoji vyživovací povinnost na syna AAAAA (pseudonym), nar. XY, ačkoliv mu tato povinnost vyplývala ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a výše výživného, která odpovídá jeho možnostem, schopnostem, majetkovým poměrům a oprávněným potřebám dítěte, mu byla stanovena rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. Nc 1020/2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 21 Co 46/2016, s tím, že rozsudek Okresního soudu ve Znojmě tedy nabyl právní moci dne 17. 5. 2016, a to na částku 3.000 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 5. dne v měsíci předem k rukám matky O. D., nar. XY, přičemž v tomto období na výživném zaplatil částku 18.200 Kč a dlužné výživné tak činí 5.800 Kč.
3. Rozsudek soudu prvního stupně následně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 8. 2019, č. j. 4 To 170/2019-174, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že mu byla v civilním řízení uložena soudy povinnost přispívat na výživu svého syna, nezletilého AAAAA, částkou 3 000 Kč, jejich rozhodnutí ale nejsou pro trestní řízení závazná. Od 1. 8. 2018 do března 2019 platil k rukám matky nezletilého O. D. pouze část stanoveného výživného, činil tak však jednak z důvodu obavy, že jmenovaná není schopna peněžní prostředky účelně vynakládat na potřeby nezletilého, a dále proto, že musí vydávat peníze na cesty za synem a rovněž i na dopravu do zaměstnání. Obviněný nechtěl zapříčinit synovi jakoukoli újmu, a proto mu poskytoval naturální plnění a uspokojoval jeho potřeby, když v rámci styku s ním vynakládal další finanční prostředky. Neztotožnil se se závěrem odvolacího soudu, podle kterého by bylo možné připustit hrazení výživného formou naturálního plnění bez souhlasu oprávněného pouze v krajním případě, kdyby nezletilý strádal, což ovšem nebylo zjištěno. Obviněný byl přesvědčen, že pokud svému synovi hradil oblečení, obuv, potraviny, drogerii, léky či vzdělávací pomůcky a bral jej na výlety, plnil tím jeho základní potřeby. Proti pořizování zmíněných věcí O. D. ani nikdy výslovně neprotestovala. Dále namítl, že jeho majetkové poměry nebyly dostatečně zjištěny, zejména jaké má výdaje, přičemž dlužné výživné je předmětem exekučního řízení. Obviněný akceptoval, že svérázným způsobem prezentuje svoje názory a postoje, avšak pokud nehradí v plné výši výživné, nelze to formalisticky a automaticky považovat za trestný čin, ale je nutné hodnotit společenskou škodlivost jeho jednání, a také že matka nezletilého se nechce domluvit vůbec na ničem. Obviněný přitom synovi poskytuje nadstandardní péči a i podle dohody s jeho matkou nebo společně s ní mu nakupuje. Odmítl názor, že matka zná nejlépe potřeby nezletilého, což je diskriminační a svěření syna do péče O. D. neznamená oslabení rodičovských práv a povinností. Poukázal na §12 odst. 2 tr. zákoníku a potřebu aplikovat prostředky trestního práva pouze v případech, kde se jedná o čin společensky škodlivý a zároveň selhávají jiné právní prostředky. Pokud se potom jedná o posouzení naturálního plnění, není správným názor, že je možné pouze nad rámec stanoveného výživného. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2011, sp. zn. 4 Tz 114/2001, podle kterého není takové plnění vyživovací povinnosti vyloučeno, pokud jím rodič kryje odůvodněné potřeby nezletilého. Obviněný přitom nezletilému kupoval věci potřebné, přičemž i O. D. potvrdila, že synovi nic neschází a nestrádá.
5. S ohledem na popsané skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně i předcházející rozsudek Okresního soudu ve Znojmě podle §265k tr. ř. zrušil a poté postupoval podle §265l tr. ř.
6. Lze doplnit, že obviněný posléze samostatným podáním navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu postupem podle §265o odst. 1 tr. ř. s ohledem na uplatněné dovolací námitky rozhodl o odkladu výkonu napadeného rozhodnutí.
7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k tomuto dovolání uvedl, že obviněný opakuje obhajobu, kterou uplatňoval již v průběhu celého řízení, podle níž výživné plnil, a to dílem v penězích a dílem naturálně. Z toho následně obviněný dovodil nízkou škodlivost svého jednání a důvody k užití §12 odst. 2 tr. zákoníku, s oporou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2011, sp. zn. 4 Tz 114/2001, který ovšem citoval neúplně a nezmínil ani navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1324/2006. V těchto rozhodnutích bylo připuštěno, aby povinný hradil výživné dílem naturální formou, ovšem pouze pokud existovala mezi rodiči nějaká koordinace či domluva na takovém postupu, aby byly v konečném důsledku plněním zajištěny a včas kryty všechny odůvodněné potřeby dítěte. Za splnění vyživovací povinnosti však nelze považovat částečné poskytnutí naturálního plnění. Státní zástupce z uvedené soudní praxe dovodil závěr, podle kterého i rodič, který nemá dítě ve své péči, mu může poskytovat výživné v naturální podobě, pokud se oba povinní rodiče dohodnou na formě a rozsahu všech takových naturálních poskytovaných plnění. Pokud se povinní rodiče takto nedohodnou, poskytuje naturální plnění pouze ten rodič, který má dítě ve své péči a druhý může svou vyživovací povinnost splnit jen plněním peněžním. V posuzované věci obviněný s matkou nezletilého na naturálním plnění nijak domluveni nebyli, tedy jeho existence součástí plnění vyživovací povinnosti být nemohla. Současně nemohlo jeho poskytování podložit ani aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku, resp. zásady subsidiarity trestní represe. S ohledem na soudní praxi jí se týkající je zřejmé, že konkrétní okolnosti případu nebyly nijak výjimečné, což již bylo vyjádřeno v bodech 41. a 42. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
8. Státní zástupce proto navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
9. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, v rámci které uvedl, že poskytoval naturální plnění po dohodě s matkou, byť s ní nevychází dobře, která na tuto okolnost nebyla v řízení dotázána. Konkrétní charakter plnění potom nebyl zjišťován, nicméně nedocházelo k situacím, kdyby potřeby nezletilého byly uspokojovány nerovnoměrně, ale dělo se tak řádně a včas.
10. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
11. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
12. Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumné činnosti, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v souvisejícím odůvodnění.
13. K tomu je potřeba uvést, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.
14. V podaném mimořádném opravném prostředku se obviněný, vedle tvrzení do jisté míry modifikovaných skutkových zjištění, domáhal odlišného právního posouzení svého jednání s ohledem na to, že, ve stručnosti řečeno, nezletilému, k jehož výživě byl povinen, poskytoval vedle plnění finančního, nedosahujícího částky stanovené civilním soudem a akceptované soudem trestním, i plnění naturální.
15. Nejvyšší soud k tomu stran stabilizované soudní praxe připomíná, že neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného ve smyslu §196 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí zaviněné (v úmyslné nebo nedbalostní formě) neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. O neplnění vyživovací povinnosti jde i tehdy, pokud není plněno v rozsahu stanoveném zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1525/2015), tedy pokud se oprávněné osobě nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 848/2018). Plnění výživného v podstatně nižších částkách, než které byly pachateli stanoveny soudním rozhodnutím, nelze považovat za snahu plnit vyživovací povinnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1301/2014).
16. Při posuzování otázky, jak vysoké je výživné, jehož neplacením byl spáchán trestný čin zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku, postupuje orgán činný v trestním řízení samostatně – tuto otázku řeší jako otázku předběžnou ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. a řídí se přitom zákonnými hledisky stanovenými v §913 o. z., třebaže o výši výživného, které je obviněný povinen platit, již bylo vydáno pravomocné rozhodnutí v občanskoprávním řízení soudem České republiky nebo soudem cizího státu. Rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení však orgán činný v trestním řízení nemůže při zjišťování okolností důležitých pro rozhodnutí o vině pominout, zhodnotí je jako jiné důkazy podle pravidel ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. (srov. závěry uveřejněné pod č. 17/2005 Sb. rozh. tr.).
17. Je možno připustit plnění vyživovací povinnosti rodiče k nezletilému dítěti v naturální podobě, ale pouze pod podmínkou, že takovýmto plněním jsou plně a včas kryty odůvodněné potřeby nezletilého dítěte, přičemž k vyvinění z odpovědnosti obviněného z trestného činu podle §196 odst. 1 tr. zákoníku by muselo být v trestním řízení prokázáno, že věci, které dítěti v inkriminovaném období poskytl v rámci své vyživovací povinnosti, kryly jeho odůvodněné potřeby, a že dluhem vzniklým na výživném v jeho peněžité podobě tak nedošlo ke snížení možnosti hradit odůvodněné potřeby nezletilého dítěte z peněžních prostředků, které mu byl povinen poskytnout. Bylo by rovněž nutné hodnotit, zda mezi rodiči v souvislosti s nákupy věcí, které obviněný pro dítě činil, probíhala nějaká koordinace či domluva z hlediska požadavku na krytí odůvodněných potřeb dítěte anebo to záleželo pouze na úvaze a libovůli obviněného, kdy tento na názory matky dětí v tomto směru nebral ohled. Je nutné mít též na zřeteli, že do výživného nelze zahrnout pouze příležitostná plnění v době styku otce s dětmi, která mají povahu dárků či jiných podobných plnění nesměřujících k uspokojování odůvodněných potřeb nezletilých děti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2011, sp. zn. 4 Tz 114/2001).
18. Z povahy výživného vyplývá, že může být plněno zásadně poskytováním pravidelně se opakujících peněžních dávek. Může však spočívat i v poskytování určitých naturálních plnění, jako je např. bydlení a zejména v zabezpečování osobní péče o osobu oprávněného a o společnou domácnost. Z toho je patrné, že plnění vyživovací povinnosti v naturální podobě je možné a není tedy zákonem vyloučeno, pokud jím jsou zajištěny a včas kryty všechny odůvodněné potřeby dítěte. Za ty je nutné považovat ve smyslu §913 odst. 1 o. z. jednak potřeby obvyklé, pravidelně se vyskytující, ale i potřeby vyskytující se např. o letních prázdninách. Účelem výživného je uhrazování všech běžných potřeb oprávněného prospěšných pro jeho všestranný vývoj, tedy jak obvyklých, běžných, tak i těch, které se vyskytují nahodile. Na základě těchto kritérií je zřejmé, že výživným se míní zajištění celé škály potřeb dítěte tak, aby byly pokryty všechny jeho potřeby spojené s jeho řádným vývojem nejen zdravotním, ale i sociálním, výchovným a kulturním. Z těchto důvodů proto za splnění vyživovací povinnosti nelze považovat částečné poskytnutí naturálního plnění, např. v podobě dárků, dílčího ošacení, atd. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1324/2006).
19. Pokud pak jde o námitky, uplatněné obviněným v dovolání, Nejvyšší soud je především nucen konstatovat, že jsou v části vnitřně rozporné a obviněný modifikuje výchozí skutkové okolnosti podle smyslu právě uplatňované argumentace. Akceptuje, že neplnil v celém rozsahu mu uložené výživné, přičemž jako první důvod takového postupu uvedl obavu, že O. D. není schopna peněžní prostředky účelně vynakládat na potřeby nezletilého, současně však sdělil, že nezletilý nestrádá a nic mu neschází. Namítl, že (stran výše vyživovací povinnosti) nebyly dostatečně zjištěny jeho majetkové poměry, zejména pokud jde o výdaje, cesty za synem a do zaměstnání apod., současně tvrdil, že svoji vyživovací povinnost dostatečně a v řádné výši plnil, pouze v části naturálním plněním. Nezletilému dále kupoval potřebné věci, a to podle dohody s jeho matkou, případně za její přítomnosti, ačkoli O. D. se s ním nechce vůbec na ničem domluvit.
20. Je proto namístě k výchozím skutečnostem, podstatným pro právní kvalifikaci, konstatovat, že obviněný je otcem nezletilého AAAAA, který byl rozhodnutími civilních soudů svěřen do výchovy matky O. D., rovněž byl soudně upraven styk obviněného se synem. Obviněnému pak byla rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. Nc 1020/2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 21 Co 46/2016, stanovena povinnost přispívat na jeho výživu částkou 3 000 Kč měsíčně. Obviněný tuto povinnost řádně a včas neplnil, což (její neplnění v době od června 2016 do července 2018) již dříve bylo posouzeno jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byl shledán vinným rozsudkem Okresního soudu v Znojmě ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. 18 T 75/2018, ve spojení s usnesením Krajského soudu u v Brně ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 7 To 57/2009, a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, s podmíněným odkladem na dobu 48 měsíců. Dovolání podané proti zmíněnému usnesení krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. 3 Tdo 177/2020, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
21. Soudy činné ve věci se zaobíraly majetkovými poměry obviněného a zejména s ohledem na jeho příjem a absenci dalších vyživovacích povinností konstatovaly adekvátnost výživného ve výši 3 000 Kč, vyslovené již civilními soudy. Nebylo možné přehlédnout, že matka byla v situaci, kdy byla příjemcem příspěvku na bydlení a živobytí, byť o nezletilého bylo jinak postaráno a nebyly shledány žádné výhrady k její péči.
22. Z účtenek a dokladů předložených obviněným (č. l. 92 až 103 trestního spisu) potom vyplynulo, že pravidelně kupoval svému synovi potraviny, oblečení, obuv, hračky, vitamíny apod., a to za dobu od července 2016 do února 2019 v souhrnné částce cca 50 000 Kč, když na žalované období srpen 2018 až březen 2019 připadla částka cca 9 000 Kč.
23. S ohledem na učiněná zjištění a naznačenou soudní praxi Nejvyšší soud konstatuje, že právnímu posouzení skutku nelze ničeho vytknout. Obviněný má vyživovací povinnost k nezletilému AAAAA, neboť je jeho otcem. Vzhledem k tomu, že mezi obviněným a matkou nedošlo k dohodě, rozhodl soud o stanovení povinnosti obviněného přispívat na výživu nezletilého, jinak svěřeného do péče matky, částkou 3 000 Kč měsíčně, která je zcela adekvátní. Obviněný ovšem, tuto částku zcela cíleně v plném rozsahu neplnil, a to již od jejího stanovení, za což byl již za dřívější časové období (od června 2016 do července 2018) shledán vinným a odsouzen, nicméně jeho přístup se nezměnil.
24. Během této doby obviněný s nezletilým udržoval pravidelný styk, v jehož rámci nepochybně vynakládal na jeho potřeby další částky (když se nejednalo o zásadní sumy). K tomu ovšem Nejvyšší soud uvádí, že je běžnou praxí, že osoba povinná k výživě, pokud je ve styku s osobou oprávněnou, tedy typicky pokud rodič je právě ve styku se svým dítětem, jinak svěřeným do výchovy druhého rodiče, této oprávněné osobě (dítěti) po dobu styku zajišťuje potraviny, či mu při těchto příležitostech kupuje oblečení, knihy apod. Výše vyživovací povinnosti totiž značí její minimální rozsah, aniž by bylo jakkoli bráněno povinné osobě v dalších výdajích ve prospěch oprávněného nad stanovenou částku. Takové běžné platby ovšem zásadně nelze jakkoli bez dalšího odečítat od stanovené vyživovací povinnosti. Jiný přístup by byl namístě pouze tehdy, pokud by se na tom osoby povinné k výživě (rodiče) dohodly a pokud by se nejednalo o plnění příležitostná, zahrnující dílčí plnění (dílčí ošacení apod.), ale o komplexní krytí potřeb oprávněného (dítěte). O takovou situaci se však v případě obviněného nejednalo, když zejména nedošlo k žádné dohodě rodičů, jak výslovně potvrdila O. D. u hlavního líčení dne 15. 4. 2019, v němž také obviněný jmenované kladl dotaz, zda by byla ochotna přistoupit na částečné plnění výživného v naturální formě.
25. Souhrnně řečeno, pokud obviněný výše popsaným způsobem řádně a včas neplnil svoji povinnost vyživovat svého syna AAAAA, naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku a dopustil se tak tohoto deliktu. Zmíněný závěr je zcela v souladu se soudní praxí i respektovanými výklady, přičemž na něj nemá zásadní vliv skutečnost, že se obviněný se synem v posuzované době pravidelně stýkal a při takových příležitostech hradil jednak náklady na cestu za ním a jednak mu kupoval další věci.
26. Nejvyšší soud k argumentaci obviněného doplňuje, že soudy činné dříve věci neuvedly, že matka zná potřeby dítěte nejlépe, což by skutečně mohlo být poněkud nevyvážené (jak namítl obviněný v dovolání), ale konstatovaly, že osoba, která má za podobných okolností dítě trvale v péči (tedy případně i otec), má nejlepší přehled v tom, co stran základních životních potřeb dítě potřebuje (bod 10. odůvodnění usnesení krajského soudu). Tento závěr tak přímo souvisí s již výše uvedeným, tedy s možností dohody obou osob povinných k výživě (rodičů), stran plnění vyživovací povinnosti, zohledňující i názor osoby, která má nezletilého v trvalé péči, kterou není možné nahradit samostatným rozhodnutím osoby, která nezletilého v péči nemá a je jí stanovena vyživovací povinnost i ve formě peněžitých plnění, co a kdy koupí, s tím, že hodnotu takto jí zvolených věcí od své peněžité vyživovací povinnosti bez dalšího odečte. Existenci takové dohody ovšem jistě nelze odvíjet od skutečnosti, že (v dané věci) O. D. neprotestovala proti koupi věcí (oblečení, knihy apod.) obviněným nezletilému.
27. Obviněný současně uplatnil i námitku, že trestněprávní postih jeho jednání se příčil zásadě subsidiarity trestní represe.
28. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
29. S ohledem na popsané závěry je přitom třeba dovodit, že v posuzované věci předmětnou zásadu aplikovat nelze. Obviněný totiž v zásadě standardním způsobem naplnil všechny znaky skutkové podstaty výše zmíněného přečinu. Je nutné připustit, že dlužné výživné nebylo vysoké a rovněž obviněný se jinak osobně o nezletilého staral a kupoval mu i další věci. Současně však nelze přehlédnout, že majetková situace obviněného plnění stanoveného výživného (případně i tohoto výživného, vedle dalších věcí, které chtěl synovi hradit podle svého rozhodnutí) bez obtíží umožňovala, což ovšem obviněný pravidelně a v podstatě programově nečinil. Pro jeho předchozí jednání tak i bylo zahájeno trestní stíhání, přesto obviněný navzdory této skutečnosti, popřípadě navzdory vynesení rozsudku prvního stupně v této (jiné) věci, svůj přístup nezměnil, tedy zde již o nápravě situace (pouze) jinými právními prostředky není možné uvažovat. Za takových okolností je potom trestní postih zcela namístě, resp. nebyl zásadou subsidiarity trestní represe zásadně vyloučen. Na okraj je možné doplnit, že obviněný byl v průběhu trestního řízení soudem dotazován na jeho stanovisko k trestu obecně prospěšných prací, který se s ohledem na všechny okolnosti věci nabízel, ovšem odmítl jej.
30. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud konstatuje, že námitky předložené obviněným v dovolání se v části míjí s věcným naplněním tvrzeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., v části zbylé jim není možné přisvědčit.
31. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. V návaznosti na to nebylo ani podkladu pro rozhodnutí o odkladu výkonu napadeného rozhodnutí, kterého se obviněný domáhal.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 3. 2020
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel