ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1301.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1301/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 11. 2014 o dovolání obviněného Ing. M. H. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 7 To 124/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 25/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. M. H. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 15 T 25/2013, uznal obviněného Ing. M. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„v době od dubna 2010, do října 2012 včetně, v P., ani jinde, úmyslně řádně neplnil svou vyživovací povinnost ke své nezletilé dceři, k rukám matky Mgr. Š. R. H., bytem P., N. s výjimkou, kdy v roce 2010 uhradil v měsíci červnu částku ve výši 3.000,- Kč, červenci částku ve výši 1.000,- Kč, září částku 3.000,- Kč, říjnu částku ve výši 1.000,- Kč a prosinci částku ve výši 1.000,- Kč, v roce 2011 uhradil v měsících lednu až dubnu částku vždy ve výši 1.000,- Kč, červnu částku ve výši 2.000,- Kč, červenci až prosinci částku vždy ve výši 1.000,- Kč, a v roce 2012 v měsících lednu až říjnu vždy ve výši 1.000,- Kč, ač mu vyživovací povinnost vyplývá přímo ze zákona a navíc mu byla stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 10 P 12/2009/3454, v právní moci dne 14. 1. 2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 39 Co 63/2012, ve výši 6.000,- Kč měsíčně, s účinností od 1. 4. 2010, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky, přičemž dne 31. 10. 2013 uhradil dlužné výživné ve výši 44.000,- Kč a na výživném tak dluží celkovou částku ve výši 111.000,- Kč, ačkoliv věděl, že v jeho výdělečných schopnostech po celé zažalované období bylo přispívat na výživu nezletilé dcery částkou ve výši 6.000,- Kč“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle stejného ustanovení trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, když podle §82 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému rovněž uložil přiměřenou povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil uhradil dlužné výživné a řádně hradil běžné výživné.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 7 To 124/2014 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Jitky Kučerové podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel v úvodu svého podání podrobně popsal skutečnosti, které podle něj vyplynuly z dokazování u soudu prvého stupně, a navázal tím, že při jejich rekapitulaci lze celkem snadno dovodit, že roky 2010 až 2012 byly pro něho mimořádně kritické – rozvod manželství, odsouzení v trestní věci, v důsledku toho ztráta zaměstnání a zastavení podnikatelské činnosti, dluhy z podnikání; do toho navázal nový partnerský vztah a narodily se mu 2 děti. I v této situaci platil po celou inkriminovanou dobu výživné pro nezletilou dceru, byť v podstatně nižší míře, než bylo stanoveno opatrovnickým soudem. Snažil se výživné plnit, a když zjistil, že situaci nezvládá, podal návrh na jeho snížení.
Za této situace, byť se do ní dostal částečně i svým vlastním zaviněním, nelze podle dovolatele dospět k závěru, že by mu soud prokázal, že výživné neplatil úmyslně, dokonce prý vůbec nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu zanedbání povinné výživy, neboť se nemohlo jednat ani o nedbalostní jednání. Své vyživovací povinnosti si byl vědom a snažil se ji, byť v omezené míře, plnit. Nalézací soud se nezabýval jeho faktickou možností získat přiměřené zaměstnání s obdobnou výší příjmů jako je průměrná výše pracujících v podobném oboru, provedené důkazy hodnotil velmi rozdílným způsobem, a to zásadně v jeho neprospěch (např. výpověď svědkyně Š. R. hodnotil jako věrohodnou, ačkoliv se v její výpovědi vyskytla řada rozporů; naproti tomu jeho výpověď vyhodnotil jako účelovou, ačkoliv všechna jeho tvrzení byla podložena listinnými důkazy). Soud prý nehodnotil výdaje jeho čtyřčlenné rodiny, které nejsou tvořeny jen výdaji na bydlení. Jestliže si soud obstaral podklady pro stanovení jeho hypotetického příjmu, pak měl stejným způsobem postupovat při stanovení výdajů jeho rodiny. Pak by měl podklady pro úvahu, v jaké výši byl schopen platit výživné. To však soud neučinil, naopak mechanicky převzal závěry opatrovnického soudu o výši výživného. Nevzal také v úvahu kriteria pro určení výše výživného podle kriteria dobrých mravů ve smyslu §96 odst. 2 zákona o rodině a nezohlednil ani skutečnost, že se snažil dlužné výživné před vynesením rozsudku obstarat, což se mu podařilo jen částečně.
Dovolatel zopakoval, že soud prvého stupně nevyřešil správně předběžnou otázku posouzení a určení výše výživného nezávisle na civilním soudním rozhodnutí, nevzal v potaz veškerá kriteria. Úprava výživného a veškerá kriteria obsažená v zákoně o rodině musí být při posuzování, zda byl tento přečin spáchán, zohledněna, to však soud neučinil, a soud druhého stupně toto pochybení nenapravil.
Podle obviněného je jeho trestní stíhání v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, když ve věci probíhá exekuční řízení podle jiného právního předpisu. Odsouzení je kontraproduktivní, když opětovný záznam v jeho trestním rejstříku výrazně omezuje jeho možnosti na trhu práce i v podnikání. Z prostředků, které má k dispozici, nelze trestními prostředky vymoci více, než se již děje v rámci exekučního řízení.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek a současně zrušil všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla svého podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265m tr. ř. jej zprostil obžaloby, eventuálně aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že k dovolací argumentaci obviněného je nutné především uvést, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Je nutno vycházet ze skutkových závěrů, popsaných ve výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 a dále rozvedených v odůvodnění tohoto rozhodnutí, resp. i v odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Bylo totiž provedeno dostatečně široké dokazování, na jehož podkladě bylo možné zjistit situaci jednak stran všech kritérií ve smyslu obviněným zmiňovaného §96 odst. 1 zákona o rodině, tedy jak pokud jde o odůvodněné potřeby nezletilé, tak i pokud jde o schopnosti, možnosti a majetkové poměry obviněného, a jednak stran dalších okolností potřebných pro aplikaci trestněprávní normy.
Podle státního zástupce byla v návaznosti na to v rámci předběžné otázky konstatována povinnost obviněného přispívat na výživu nezletilé v posuzovanou dobu, a to včetně finančního vyjádření ve výši 6.000,- Kč. Přitom nebylo možno přehlédnout, že shodný závěr byl učiněn i soudem činným v civilním řízení. Jinak řečeno, byl učiněn jednoznačný závěr, že obviněnému svědčila povinnost podílet se na výživě nezletilé (byla to jeho dcera), což byl schopen činit v rozsahu 6.000,- Kč měsíčně, avšak tak nečinil, resp. hradil pouze nižší nepravidelné platby. To následně značí, že jednal ve smyslu znaků skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Popsaného stavu věci si přitom byl zcela zjevně vědom, tudíž musel být s porušením zájmu chráněného trestním zákonem nejméně srozuměn, což znamená, že jeho zavinění je nutné hodnotit jako alespoň nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Pokud obviněný odkázal na zásadu subsidiarity trestního práva, státní zástupce uvedl, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v tr. zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (zde odkázal na závěry publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest.). Jednání obviněného je přitom zcela standardním případem jednání podřaditelného pod §196 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by zde byly dány jakékoli specifické okolnosti, jež by snad měly odůvodnit výjimečně nižší hranici trestnosti. Na popsaném závěru ničeho nemění ani skutečnost, že obviněný v rámci trestního řízení provedl další úhradu dlužného výživného, ovšem nikoli celého, aby se mohl domáhat dobrodiní zvláštní účinné lítosti podle §197 tr. zákoníku. Právní posouzení proto bylo provedeno správně a argumentaci obviněného nelze v daném rozsahu přisvědčit.
Na okraj státní zástupce dodal, že odsouzení obviněného a zařazení takového údaje do evidence rejstříku trestů sice má jistě negativní dopady, které se mohou projevit i v pracovněprávních vztazích, nicméně současně je zřejmé, že není možné z takového důvodu obviněného navzdory výše zjištěným skutečnostem vyvinit. Navíc zmíněné dopady nepochybně neplatí pro všechny pracovněprávní vztahy, tedy se v daném ohledu jedná pouze o jisté omezení, nikoli o překážku.
V konečném důsledku tak státní zástupce dovodil, že podaný mimořádný opravný prostředek je zjevně neopodstatněný, a proto navrhl ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné §265a odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že téměř všechny námitky vznesené dovolatelem v jeho podání je třeba z hlediska dovolacího řízení považovat za irelevantní. Jedná se konkrétně o námitky, že soudy se nezabývaly jeho možností získat přiměřené zaměstnání, že hodnotily důkazy rozdílným způsobem, že výpověď svědkyně Š. R. hodnotily jako věrohodnou, zatímco jeho výpověď nikoli, že nehodnotily výdaje jeho rodiny, že si k tomu měly obstarat podklady, že převzaly mechanicky závěry soudu opatrovnického, že při řešení předběžné otázky o určení výše výživného nevzaly v úvahu zákonná kriteria, že nezohlednily jeho snahu výživné dodatečně obstarat, nebo že nevěnovaly patřičnou pozornost prezentaci skutkových okolností, jimiž nastiňoval svůj pohled na skutkový stav (v podrobnostech uvedeno výše).
Takto pojatými námitkami totiž dovolatel zásadně směřoval jak do rozsahu provedeného dokazování, tak do oblasti skutkových zjištění, a napadal vlastní proces dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů, jak je upraveno v §2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy namítal nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.), a námitky procesní nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Lze tak shrnout, že dovolatel se na základě uvedených tvrzení primárně snažil vytvořit obraz nedostatečně či nesprávně zjištěného a tedy odlišného skutkového stavu, a teprve na základě takové argumentace (tedy až sekundárně) prezentoval námitku údajně nesprávné právní kvalifikace činu, jímž byl uznán vinným. Takovýto postup však nelze pod uplatněný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) zahrnout.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývala zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
K tomu lze ve shodě s vyjádřením státního zástupce dodat, že v rámci posuzování předběžné otázky soudy zjistily povinnost obviněného přispívat na výživu nezletilé dcery v rozhodnou dobu, a to včetně finančního vyjádření ve výši 6.000,- Kč, a že shodný závěr v tomto směru učinil i opatrovnický soud. Obviněný byl proto povinen (přes skutkové výhrady, které v tomto směru uplatnil) podílet se na výživě své nezletilé dcery, což byl schopen činit v rozsahu uvedených 6.000,- Kč měsíčně. To však bezezbytku nečinil, neboť podle zjištění soudů výživné hradil nepravidelně a většinou jen v nižší než uvedené výměře.
Proto pokud by dovolatel uplatnil pouze prozatím zmíněné námitky, Nejvyšší soud by musel jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však ve svém podání prezentoval i námitky, které již jsou pod uplatněný dovolací důvod podřaditelné. V prvé řadě se jednalo o námitku, že jeho jednáním nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu zanedbání povinné výživy, neboť nešlo o jednání úmyslné a nemohlo se jednat ani o jednání nedbalostní (své vyživovací povinnosti si byl vědom a snažil se ji, byť v omezené míře, plnit). A dále pak o námitku, že soudy měly na jeho jednání aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe.
Jakkoliv obě tyto námitky Nejvyšší soud považoval za relevantní, obsahově jim nemohl přisvědčit.
Nejvyšší soud již výše konstatoval, že v rámci dovolacího řízení je oprávněn posuzovat věc pouze na základě soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Ze skutečností, které byly v předchozím řízení prokázány, neshledaly soudy nižších stupňů žádnou okolnost, která by zpochybňovala úmysl obviněného. Naopak se subjektivní stránkou trestného činu v dané věci zabývaly, a své závěry v odůvodněních svých rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnily. V návaznosti na ně proto postačuje (pouze z hlediska přesvědčivosti rozhodnutí) dodat jen některé další skutečnosti.
Vzhledem k uplatněné argumentaci dovolatele je vhodné v obecné rovině připomenout, že výživné jsou prostředky, které mají sloužit pro potřeby dítěte, které není v rozhodné době výdělečně činné a je závislé na poskytované výživě. Pokud obviněný jakožto otec dítěte vyživovací povinnost neplní, vyjadřuje tím nejen ignoranci právního předpisu, ale i skutečný vztah ke svému dítěti. Dítě závislé na výživě poskytované jinými osobami, na prvém místě pak rodiči, si nemůže obstarat prostředky pro svou výživu vlastní výdělečnou činností a nemůže odkládat tyto své potřeby podle toho, jak si obviněný chce svou vyživovací povinnost odkládat.
Obviněnému byla v civilním řízení uložena povinnost hradit výživné na nezletilou dceru ve shora uvedené výši. Tato povinnost i její výše mu byla známa (což ostatně ani nezpochybňoval). Soudem uloženou vyživovací povinnost však neplnil, ačkoli si byl vědom jak její existence, tak i její výše. Pokud posílal matce dítěte v nepravidelných splátkách výživné v podstatně nižších částkách (převážně v částce 1.000,- Kč měsíčně), nelze v takovém přístupu shledávat snahu plnit vyživovací povinnost podle svých možností, nýbrž naopak nerespektování soudního rozhodnutí a spoléhání se na to, že mu takové počínání projde.
Podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. nepřímý úmysl). Podle odst. 2 tohoto ustanovení srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Obviněný svým počínáním v posuzované věci uvedené ustanovení zákona naplňoval, neboť věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení povinnosti vyživovat svou nezletilou dceru, a byl s tím srozuměn. Přitom žádná z okolností, které uvedl na svou obhajobu, neprokázala opak. Byl totiž povinen plnit svou vyživovací povinnost v čase a výši určené v civilním řízení, a pokud nebyla zjištěna žádná relevantní skutečnost, která by prokázala, že tak činit nemohl, což v jeho případě soudy nezjistily, zapříčinil svým vlastním jednáním a vůlí, že vyživovací povinnost neplnil tak, jak měl.
K dovolatelově námitce, že soudy měly aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, je zapotřebí uvést, že uvedená zásada je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118).
Jak již zjistily oba soudy nižších stupňů, je zřejmé, že takováto ochrana prostředky práva civilního v případě obviněného již nepostačovala. Jeho povinnost zaopatřit své dítě vyplývá již z obecných norem společenských, v civilním právu je poté reglementována mimo jiné povinností výživy. Obviněný měl tuto povinnost podrobně stanovenu v civilním soudním rozhodnutí, dobrovolně ji však neplnil a osobě oprávněné (dítěti, resp. matce dítěte) nezbylo než přistoupit k vymáhání dané povinnosti formou vykonávacího řízení (existenci civilního exekučního titulu uvedl sám obviněný), které není automatickým stupněm civilního soudního řízení (zákon předpokládá dobrovolné splnění povinnosti uložené soudním rozhodnutím), nýbrž stupněm charakteru mimořádného nastupujícího pouze v případě, že se povinný nepodrobí dobrovolně povinnosti uložené soudním rozhodnutím. Obviněný svým jednáním nejenže porušil povinnosti dané mu ustanoveními práva civilního, nýbrž již jeho jednání naplnilo i znaky trestného činu, pro který byl uznán vinným. Jestliže ignoroval při skutkovém stavu zjištěném v předchozím řízení povinnosti uložené mu civilním soudním rozhodnutím po dobu cca dva a půl roku (tedy po dobu mnohonásobně delší, než doba 4 měsíců či více, jak je stanoveno v §196 odst. 1 tr. zákoníku), nemůže být pochyb o tom, že civilněprávní úprava již byla v jeho případě nepostačující. V dalším lze znovu odkázat na přiléhavou argumentaci státního zástupce v jeho vyjádření, s níž se Nejvyšší soud identifikoval.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a